|obsah| |index autorů | | index názvů | | index témat | | archiv |
Knihovna plus
2005, číslo 1
Hana Novotná
Státní technická
knihovna
hananovotna@post.cz
Hana Novotná (*1969) pracovala mezi lety 1988-2003 v knihovně Státního zdravotního ústavu jako knihovnice. V letech 1997-2004 dálkově studovala na Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK v Praze, kde v září 2004 obhájila diplomovou práci Konsorcia jako způsob spolupráce knihoven - z ní také vychází publikovaný článek. Od ledna 2005 pracuje ve Státní technické knihovně v Referátu mezinárodních meziknihovních služeb.
Příspěvek je úvodem do problematiky spolupráce knihoven formou knihovnických konsorcií. Vymezuje oblasti, ve kterých se tato spolupráce uplatňuje, a na vybraných příkladech dokládá vývoj a aktuální stav knihovnických konsorcií ve světě. Text vychází z diplomové práce Konsorcia jako způsob spolupráce knihoven, jež byla obhájena na ÚISK v září 2004.
Způsoby spolupráce knihoven jsou ve světě často diskutovaným tématem, kterému je přikládána velká důležitost. Přechod od soběstačnosti jednotlivých knihoven k různým modelům spolupráce je považován za jednu z cest, jak nadále udržet knihovny na trhu informací. Informační technologie podstatně změnily způsoby, jimiž mohou knihovny sdílet své fondy nebo získávat přístup k různým informačním zdrojům. Žádná knihovna si dnes již nemůže dovolit čelit technologickým nebo ekonomickým překážkám sama. Účast knihovny v jednom nebo v několika konsorciích přináší nejen úsporu finančních prostředků, ale hlavně rozšiřuje nabídku informačních zdrojů nad rámec fondů, které jsou v knihovně fyzicky přítomny. To vede k lepšímu uspokojování potřeb uživatelů, což je zajisté konečným cílem spolupráce knihoven.
Termín „konsorcium“ se v posledních letech stal tak trochu módním všude v knihovnickém světě (a nejenom v něm). Jeho význam však není vždy zřejmý. Používáme tento výraz správně? Co všechno je ve světové knihovnické literatuře označováno tímto termínem?
Konsorcium je slovo latinského původu a znamená spoluúčast. Používá se převážně v oblasti ekonomie a bankovnictví a bývá charakterizováno jako příležitostné sdružení bankovních nebo obchodních podniků, jehož účelem je provedení větší obchodní operace V padesátých a šedesátých letech 20. století se v angloamerické oblasti začíná termín „konsorcium“ objevovat i v oblasti vědy a vzdělávání (a tím i v knihovnictví).
Definic, co je „knihovnické konsorcium“, je ve světové literatuře celá řada. Za všechny jsem vybrala dvě jednoduché definice z literatury posledních let. Sharon L. Bostick nabízí tuto jednoduchou definici: „Knihovnické konsorcium je skupina dvou nebo více knihoven, které souhlasily se vzájemnou spoluprací, aby uspokojily určité obdobné potřeby, obvykle sdílení zdrojů.“ [BOSTICK, 2001]
Joan Reitzová v Online slovníku knihovní a informační vědy ODLIS charakterizuje konsorcium jako „asociaci nezávislých knihoven a/nebo knihovnických systémů ustavených formální smlouvou obvykle za účelem sdílení zdrojů. Členství může být omezeno na určitou geografickou oblast, typ knihovny (veřejná, akademická, odborná) nebo oborovou specializaci“. [REITZ, 2000-2002]
Knihovnická konsorcia jsou ve světě založena spíše na dlouhodobé spolupráci, zúčastněné knihovny se obvykle společně podílejí na mnoha různých projektech. Jde tedy poněkud o posun od původního pojetí konsorcia v ekonomii a bankovnictví, kde je obvykle zdůrazněno, že konsorcium je sdružení dočasné, příležitostné, založené k uskutečnění jednoho konkrétního projektu.
Takové dlouhodobě spolupracující sdružení knihoven bychom ještě nedávno nazvali knihovnickou sítí. Nabízí se tedy otázka, jak vlastně odlišit knihovnické konsorcium od knihovnické sítě (angl. library network) a do jaké míry je takovéto rozlišení účelné. Je evidentní, že tradiční evropská terminologie se v mnohém liší od používání těchto výrazů v USA.
Knihovnickou sítí popř. knihovnicko-informační sítí v českých podmínkách rozumíme určitou formální organizaci, která má přesně definovanou organizační strukturu. Konsorciem naopak obvykle rozumíme nějaké neformální sdružení knihoven takřka výhradně za účelem nákupu licencí pro přístup do elektronických informačních zdrojů. Např. J. Bayer konstatuje, že „pojem „konsorcium“ zahrnuje v podstatě volné sdružení institucí, které nemá právní subjektivitu a za které vystupuje nositel, resp. řešitel projektu, většinou za účelem umožnit přístup k drahým informačním zdrojům za lepších podmínek, než jaké jsou k dispozici jednotlivým organizacím“. [BAYER, 2003] V evropských zemích je terminologie různá, většinou je však také termín konsorcium spojen s licencováním elektronických zdrojů. Existují však výjimky, například Konsorcium evropských vědeckých knihoven (Consortium of European Research Libraries, CERL) se v první řadě zabývá kooperativním vytvářením databáze záznamů starých tisků.
V USA se termín knihovnické konsorcium používá v širším smyslu a rozumí se jím většinou jak formální, tak neformální sdružení knihoven, a to za různými účely. Společné licencování elektronických informačních zdrojů bývá deklarováno jako jeden z cílů konsorcia, nikoli však cíl jediný. Neméně důležitými oblastmi spolupráce jsou vytváření souborných katalogů, koordinované budování knihovních fondů, celoživotní vzdělávání knihovníků, podpora digitalizace a budování digitálních knihoven a široká paleta služeb a činností skrývající se pod pojmem „sdílení zdrojů“. Termínů „konsorcium“ a „síť“ se používá zaměnitelně. Výraz „síť“ se poněkud častěji vyskytuje ve jménech sdružení starších, větších a celostátních (ve smyslu členského státu USA), není to však pravidlem. Menší, zejména akademická, sdružení, jejichž hlavním cílem je sdílení zdrojů, častěji ve svém jméně mají výraz „konsorcium“. Sdružení knihoven typu konsorcií však ve svých jménech používají i další výrazy naznačující spolupráci, například „aliance“, „koalice“, „asociace“ (angl. alliance, coalition, association).
Domnívám se, že evropská terminologie se bude v příštích letech vyvíjet spíše směrem k širšímu pojetí výrazu „knihovnické konsorcium“, jelikož činnost nynějších licenčních konsorcií se v budoucnu pravděpodobně rozšíří o další nové kooperační aktivity.
Terminologie v této oblasti zkrátka není ustálená a pro kooperativní aktivity knihoven se používají různé výrazy. V tomto příspěvku se zabývám konsorcii v širším smyslu, tj. konsorcii jako jakýmikoli účelovými sdruženími knihoven, která mají společné cíle, zájmy a potřeby.
Počátky knihovnických konsorcií kladou různí autoři do různých období. Jde jistě o to, co si pod pojmem knihovnické konsorcium představují. Evropští autoři, na rozdíl od amerických, zpravidla kladou počátek knihovnických konsorcií na začátek nebo do poloviny devadesátých let 20. století, v souladu s převažujícím evropským pojetím konsorcia jako sdružení knihoven za účelem nákupu elektronických informačních zdrojů.
Není pochyb o tom, že původ knihovnických konsorcií je třeba hledat v Severní Americe. V jakém období se tu začala konsorcia formovat, v tom se však autoři různí. Zatímco někteří [KOPP, 1998] kladou počátek konsorcií již do osmdesátých let 19. století, kdy se objevily první známky spolupráce knihoven a vyšly první odborné články na toto téma, další [WADE, 1999] považují za počátek třicátá léta 20. století, kdy byla založena některá konsorcia, která fungují dodnes.
V roce 1933 bylo založeno jedno z prvních amerických konsorcií, které se dnes nazývá Síť vědeckých knihoven Triangle (Triangle Research Libraries Network, TRLN). Bylo založeno na geografickém principu původně dvěma (nyní jsou čtyři) univerzitami v Severní Karolíně. Spolupráce akademických knihoven sdružených v TRLN významně přispěla ke zvýšení úrovně vysokého školství na americkém jihu v období hospodářské krize a navíc se stala vzorem pro další univerzitní knihovny.
V dalších desetiletích vznikala další, převážně akademická, konsorcia. Informací o nich však bylo publikováno velmi málo. V roce 1970 Americký úřad vzdělávání (US Office of Education) pověřil firmu System Development Corporation (SDC), aby provedla celostátní průzkum akademických knihovnických konsorcií. Výsledkem tohoto průzkumu byly dvě publikace, které vyšly v roce 1972. Byl to jednak Adresář akademických knihovnických konsorcií (The Directory of Academic Library Consortia) sestavený Dianou D. DeLanoy a Carlosem A. Cuadrou, jednak monografie autorky Ruth J. Patrickové Příručka pro spolupráci knihoven : vývoj akademických knihovnických konsorcií (Guidelines for Library Cooperation : Developement of Academic Library Consortia) [citováno podle KOPP, 1998]. Zejména druhá z publikací je dnes cenným pramenem k historii amerických knihovnických konsorcií, proto se podrobněji zmíním o některých skutečnostech, které uvádí.
Ruth J. Patricková identifikovala 125 akademických knihovnických konsorcií, založených od roku 1931 do doby publikování práce (1972). Přes 90 % těchto konsorcií začalo svou činnost až po roce 1960. Mnoho z nich bylo založeno v rámci spolupráce univerzit, které vytvářely širší konsorcia. (Jak již bylo zmíněno výše, v šedesátých letech začal být termín konsorcium používán jak v oblasti vědy a vzdělávání, tak v knihovnictví.)
V šedesátých letech začíná v USA automatizace knihovnických procesů a počítače se začínají používat při vytváření bibliografických databází a při vyhledávání z nich. Tyto skutečnosti byly také silným podnětem pro vytváření nových knihovnických konsorcií. Cílem těchto konsorcií byl výhodnější společný nákup automatizovaných systémů a výměna zkušeností s jejich zaváděním. Pro mnoho knihoven účast v konsorciu byla jedinou cestou, jak si mohly dovolit drahý integrovaný knihovnický systém.
Studie Ruth J. Patrickové byla zaměřena na akademická knihovnická konsorcia, ale je zřejmé, že v tomto období probíhala kooperace i u jiných typů knihoven. Zejména veřejné knihovny se začaly sdružovat do velkých regionálních knihovnických systémů, které se v té době, na rozdíl ode dneška, jen zřídka označovaly termínem „konsorcium“. Většina těchto regionálních sdružení sloužila původně veřejným knihovnám, avšak později se do nich zapojovaly i knihovny školní, akademické a odborné. Regionální knihovnické systémy zajišťovaly různorodé služby pro své členy, zejména zprostředkovávaly styk s OCLC, podporovaly členy při retrokonverzi katalogů, organizovaly celoživotní vzdělávání knihovníků, pomáhaly při technických problémech s automatizací apod.
Dalším důvodem pro zakládání konsorcií se stal prudký rozmach komerčních databázových center, jako např. centra Dialog, LEXIS/NEXIS a dalších, která nabízela pro konsorcia knihoven zvýhodněné ceny za přístup do vystavovaných databází.
V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století se vytvářela a rozvíjela další konsorcia, avšak otázka spolupráce byla poněkud zatlačena do pozadí jinými aktuálními problémy. Pozornost byla v této době zaměřena zejména na vývoj lokálních integrovaných knihovnických systémů a na rozvoj bibliografických služeb, nazývaných také knihovnicko-informační sítě nebo „megakonsorcia“ (OCLC, RLG, WLN). Mimochodem, dnešní mezinárodní knihovnický systém OCLC (Online Computer Library Center) byl původně akademickým knihovnickým konsorciem/sítí státu Ohio (Ohio College Library Center).
Souběh několika technologických, finančních, organizačních, politických a dalších skutečností koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let vytvořil podmínky k tomu, co bývá nazýváno obrozením (angl. resurgence) konsorcií. Hlavní důvody, proč se pozornost opět začala soustřeďovat na spolupráci a partnerství knihoven, byly:
V této době bylo v USA založeno mnoho nových konsorcií nebo činnost konsorcií stávajících dostala nový impuls. Nově založená konsorcia byla již více zaměřena na sdílení elektronických zdrojů než na tradiční oblasti spolupráce. Také lze pozorovat trend vytváření konsorcií jednoho typu knihoven, například konsorcií akademických nebo odborných knihoven, a ústup od vytváření velkých regionálních konsorcií knihoven různých typů.
Mnohá starší konsorcia však v devadesátých letech zanikla. Důvodem byla redukce financování, která vedla ke snížení počtu zaměstnanců a k omezení zejména meziknihovních služeb. Knihovníci se ocitli ve dvojím ohni. Na jedné straně tu byly profesionální závazky ke knihovnické spolupráci, na straně druhé tlak lokálních úřadů na poskytování služeb především místním uživatelům a redukci služeb uživatelům ze spolupracujících knihoven.
Polovina devadesátých let se nesla ve znamení prudkého rozmachu elektronického publikování. Dosažení výhodnějších podmínek pro přístup k plnotextovým nakladatelským databázím se stalo důvodem pro vytváření dalších knihovnických konsorcií. Mnohá již zavedená konsorcia pak podstatně změnila složení svých činností právě ve prospěch licencování elektronických zdrojů.
Období, kdy se zakládalo množství nových konsorcií, ať malých, nebo velkých, končí. Nyní se pozornost soustřeďuje na zlepšování služeb a koordinaci programů jednotlivých konsorcií, tak aby nedocházelo ke zbytečným duplicitám a tříštění sil.
V činnostech konsorcií došlo k posunu od tradičního sdílení zdrojů prostřednictvím meziknihovní výpůjční služby, sdílené katalogizace a retrospektivní konverze ke společným kontraktům na využívání elektronických informačních zdrojů, společným projektům publikování odborných prací v prostředí internetu, zlepšování dodávání informací prostřednictvím informačních technologií apod.
I když někteří autoři zastávají názor, že knihovnická konsorcia se do Evropy rozšířila z USA v polovině devadesátých let 20. století [GIORDANO, 2002], domnívám se, že knihovnické organizace typu konsorcií v Evropě fungovaly již dříve. Obvykle se však o nich nehovořilo jako o „konsorciích“, ale nazývaly se „sítě knihoven“, „knihovnické sítě“, „knihovnicko-informační sítě“, „kooperativní knihovnické sítě“, popř. podle své hlavní funkce „bibliografické sítě“ apod. Dosud se v Evropě běžně neužívá termín „konsorcium“ pro knihovnickou organizaci, která svým členům nabízí jiné služby než pouze licencování elektronických zdrojů. Například Kjell Nilsson po vystoupení několika amerických delegátů na IFLA Prekonferenci 2001 hovořil o švédském konsorciu BIBSAM a na úvod svého vystoupení poznamenal: ”Několik přednášejících tu dnes zmínilo, že žádná dvě konsorcia nejsou stejná. Já budu hovořit o konsorciu, které jsem za konsorcium nepovažoval, dokud jsem nepřijel sem. Sami posuďte, jde-li o konsorcium nebo ne.” [NILSSON, 2001]
Počátky sdružování knihoven v Evropě spadají do pozdních šedesátých let. Důvody vzniku sítí evropských knihoven byly v podstatě dva. Prvním byla automatizace knihovnických procesů a zavádění lokálních automatizovaných systémů, druhým pak sdílení bibliografických informací a vytváření souborných katalogů. V sedmdesátých a osmdesátých letech došlo prakticky ve všech vyspělých evropských zemích k založení jedné národní nebo několika regionálních knihovnických sítí.
Právě tyto sítě knihoven, jejichž původním hlavním posláním byla automatizace, sdílená katalogizace a vytváření souborných katalogů, se v době rozšíření nabídky elektronických informačních zdrojů často ujaly funkce vyjednávačů a koordinátorů licencí na využívání těchto zdrojů.
V polovině devadesátých let se však také v souvislosti s rozvojem dostupnosti elektronických dokumentů vytvořilo množství nových konsorcií, která vznikla nezávisle na původních knihovnických sítích.
V zemích východní Evropy bylo po pádu železné opony nejprve třeba zajistit automatizaci knihoven. Mnohé nadace přicházející ze Západu financovaly projekty, které měly podpořit spolupráci knihoven v oblasti automatizace, sdílené katalogizace a vytváření souborných katalogů. Například Mellonova nadace podpořila v tehdejším Československu částkou 1,1 mil. dolarů projekt CASLIN (Czech and Slovak Library Network), jehož záměrem bylo položit základy celostátní knihovní sítě poskytující uživatelům snadný, rychlý a bezbariérový přístup k informacím uloženým v knihovnách. Zajímavé je, že Mellonova nadace původně předpokládala, že oslovené české a slovenské knihovny nejprve vytvoří právě konsorcium jako samostatnou organizaci, která bude za celý projekt zodpovídat. To se sice nepodařilo, avšak hlavního cíle - vybudování souborného katalogu - bylo dosaženo. [Projekt CASLIN, 2001]
V souvislosti s východoevropskými zeměmi je třeba také zmínit projekt Sorosova Institutu otevřené společnosti (Open Society Institut, OSI), který se týkal elektronických informačních zdrojů. OSI společně s firmou EBSCO připravil projekt eIFL Direct, který zajistil pro země střední a východní Evropy přístup do některých databází firmy EBSCO, zejména do úplných textů časopisů z oblasti společenských a ekonomických věd. EIFL Direct bývá někdy nazýván největším mezinárodním konsorciem vzhledem k tomu, že do něho byly zapojeny tisíce knihoven z 39 zemí. Ačkoli obsah a využitelnost některých zdrojů nabízených v projektu eIFL Direct může být předmětem kritiky, nesporné je, že eIFL Direct ukázal knihovnám cestu. V mnoha zemích byl eIFL Direct prvním popudem k vytváření konsorcií, která jsou dnes již samostatná a na OSI a EBSCO nezávislá a zajišťují pro své členy přístup do elektronických zdrojů dalších producentů. To je příklad slovinského konsorcia COSEC (http://www.nuk.uni-lj.si/cosec/cosec.html).
V současné době působí v Evropě velké množství nejrůznějších kooperativních knihovnických organizací typu konsorcií. V některých zemích funguje několik konsorcií, jiné dávají přednost jedinému celostátnímu konsorciu.
Množství a charakter konsorcií závisí zejména na velikosti státu a na míře centralizace nebo decentralizace řízení. V zemích s decentralizovaným politickým a správním systémem působí obvykle více regionálních konsorcií. Například v Německu, kde jednotlivé spolkové země mají značnou autonomii v oblasti vědy, kultury a vzdělávání, působí více konsorcií než v centralizované Francii. Avšak decentralizovaný politický systém neznamená nutně fragmentaci, stejně jako systém centralizovaný nemusí znamenat, že je dána nějaká celostátní nebo celonárodní strategie. Například ve Švýcarsku - federálním systému se čtyřmi jazykovými oblastmi - působí celostátní Konsorcium švýcarských vysokoškolských knihoven (Konsortium der Schweizer Hochschulbibliotheken), které zahrnulo i iniciativy, které vznikly v jednotlivých kantonech. Naproti tomu v Itálii, kde oblast vědy, vzdělávání a z větší části i kultury spadá do kompetence centrální vlády, se konsorciální iniciativy vytvořily decentralizovaným způsobem a dosud nedošlo k dohodě o společné celostátní strategii. [GIORDANO, 2002]
V severských státech byla konsorcia vytvořena obvykle jako součást již běžících centrálně fungujících národních programů a jsou finančně dotována vládami.
Pokud jde o typy knihoven, které se podílejí na konsorciálních aktivitách, jde převážně o iniciativy vysokoškolských a vědeckých knihoven. Národní knihovny hrají ústřední roli ve Skandinávii, například švédské konsorcium BIBSAM je přímo oddělením Královské knihovny ve Stockholmu, také finský FinELib působí při Univerzitní a národní knihovně. V dalších zemích se národní knihovny stávají součástí konsorcií vysokoškolských knihoven (například v Nizozemsku, Švýcarsku a Řecku). Veřejné knihovny občas vytvářejí samostatná konsorcia, ale jejich role v této oblasti je spíše okrajová.
Základní myšlenkou, která stála u zrodu většiny amerických konsorcií, byla idea sdílení zdrojů (resource sharing). Co si vlastně představujeme pod pojmem „sdílení zdrojů“ (resource sharing)? Český překlad tohoto slovního spojení není úplně jednoznačný. Anglicko-český slovník informatiky Augustina Merty a Dagmar Mertové nabízí dvojí význam. Jednak jde o „koordinaci, sdílení knihovních fondů (v síti)“ a potom o „sdílení prostředků, zdrojů“.[MERTA, 1988] V prvním případě jde tedy o dokumenty a ve druhém o finanční zdroje. Knihovnických konsorcií se však týkají oba významy, cílem knihoven sdružených v konsorciu často je sdílet své knihovní fondy, stejně jako sdružují finanční prostředky např. na nákup elektronických informačních zdrojů.
TDKIV - Česká terminologická databáze z oblasti knihovnictví a informační vědy [TDKIV, 2001] nabízí výraz „meziknihovní sdílení zdrojů“ (s ekvivalentem „sdílení informačních zdrojů“ a anglickým ekvivalentem „inter-library resource sharing“) a vykládá jej jako „společné využívání informačních zdrojů na základě vzájemných dohod mezi knihovnami zejména pro účely mezinárodní a vnitrostátní meziknihovní výpůjční služby“. Zajímavé je, že jako příbuzný termín (nikoli ekvivalent) je uvedeno „meziknihovní sdílení fondů“ (s anglickými ekvivalenty „collection sharing“ nebo „book stacks sharing“) s totožným výkladem.
V užším slova smyslu je možné sdílení zdrojů ztotožnit s meziknihovní výpůjční službou. Popřípadě by se dalo říci, že sdílení zdrojů je jakousi vyšší formou MVS. Tradiční MVS byla založena na principu reciprocity. Novodobé sdílení zdrojů často představuje spolupráci mnohem užší.
Základní filozofie je jak u tradiční meziknihovní výpůjční služby, tak u novodobého sdílení zdrojů stejná: žádná knihovna nemůže vlastnit veškerou literaturu, kterou její uživatelé potřebují. Proto se knihovny v celém světě snaží vytvářet a kultivovat systém spolupráce, vzájemného sdílení zdrojů. Konečným cílem je samozřejmě poskytování lepších služeb. Úspěch v této oblasti je podmíněn splněním několika dílčích úkolů:
V angloamerické literatuře bývá význam slovního spojení „resource sharing“ ještě širší. V konsorciu lze, kromě hmotných a finančních zdrojů, sdílet i lidské zdroje, intelektuální zdroje, projekty a plánování apod. Slovníček knihovní a informační vědy Americké knihovnické asociace nabízí tuto definici: „sdílení zdrojů - činnosti prováděné společně skupinou knihoven za účelem zlepšení služeb a/nebo snížení nákladů. Sdílení zdrojů může být založeno na neformální nebo formální dohodě a může působit lokálně, na úrovni státu nebo mezinárodně. Sdílenými zdroji mohou být knihovní sbírky, bibliografická data, personál, plánovací činnosti apod. Formální organizace pro sdílení zdrojů se mohou nazývat bibliografické služby, kooperativní systémy, konsorcia, sítě, centra bibliografických služeb atd.“ [ALA Glossary, 1983, s. 194]
Joan Reitzová v Online slovníku knihovní a informační vědy ODLIS definuje sdílení zdrojů jako „aktivity, které plynou ze smlouvy (formální či neformální) mezi skupinou knihoven (obvykle konsorciem nebo sítí) upravující sdílení fondů, dat, zařízení, personálu atd. ve prospěch uživatelů a ke snížení nákladů na budování knihovního fondu“. [REITZ, 2000-2002]
Sdílení zdrojů je tedy hlavní činností většiny konsorcií, ale toto sdílení může mít mnoho podob. V této kapitole se budu zabývat sdílením fyzických zdrojů, tj. knihovních fondů. V době před internetem bylo sdílení existujících hmotných knihovních fondů nejčastějším podnětem k založení knihovnického konsorcia.
Tradičním cílem knihoven byla jakási lokální soběstačnost, tj. snaha mít ve fondu vše, co uživatelé knihoven mohou potřebovat. Tento stav ale není dosažitelný. Počty publikovaných dokumentů se zvyšují, zatímco rozpočty knihoven stagnují a skladovací kapacity jsou omezené. Tlak na soběstačnost knihoven vychází od koncových uživatelů, kteří nikdy nebyli nadšeni čekáním na žádaný dokument objednávaný prostřednictvím meziknihovní výpůjční služby.
Dnešní souborný katalog knihoven konsorcia, který je dostupný přes internet a ve kterém je vyznačeno vlastnictví knihovních jednotek, umožňuje knihovníkům i koncovým uživatelům vyhledat si, kde se požadovaný dokument nachází. Oprávnění uživatelé knihovny angažované v konsorciu mají obvykle neomezený přístup i do dalších členských knihoven a mohou si zde dokument sami vypůjčit. Pokud jsou mezi jednotlivými knihovnami konsorcia velké vzdálenosti, pak spíše funguje nadstandardní meziknihovní výpůjční služba, která je zajišťována každodenní kurýrní službou pro členské knihovny. Kurýrů využívají například Konsorcium washingtonských vědeckých knihoven (Washington Research Library Consortium, WRLC) nebo Ohijská knihovní a informační síť (Ohio Library and Information Network, OhioLINK). Uživatel, který si dokument online objedná, ho může mít na stole již druhý den.
Vytváření a údržba souborného katalogu dnes obvykle není cílem konsorcia knihoven, ale je vlastně jedním z nástrojů efektivního sdílení zdrojů.
Souborné katalogy knihovny vytvářely ještě před obdobím automatizace. Tehdy existovaly na katalogizačních lístcích a šlo často o celonárodní katalogy, do kterých přispívalo velké množství knihoven. Národní knihovna nebo jiné centrum byly pověřeny správou souborného katalogu. Přístup do tradičního souborného katalogu před obdobím automatizace byl zajišťován buď přímo v centru, nebo byl katalog rozmnožován a distribuován.
S rozvojem automatizace knihoven byly katalogizační lístky nahrazeny záznamy v databázi. Důležitým zlomem byl rozvoj telekomunikací a zejména internetu. Dnes jsou souborné katalogy, ať už celostátní, nebo jednotlivých konsorcií, obvykle dostupné přes WWW rozhraní a umožňují uživatelům i on-line objednávání dokumentů.
Vytváření a údržba národního souborného katalogu je spojena s mnoha problémy, které plynou z toho, že do systému přispívají knihovny různých typů a úrovní. Z tohoto pohledu jsou souborné katalogy konsorcií homogennější. Úzce spolupracující konsorcia obvykle budují reálný souborný katalog s centrální databází. Volnější sdružení a konsorcia konsorcií vytvářejí virtuální souborné katalogy propojené pomocí protokolu Z39.50.
Spolupráce při vytváření a údržbě knihovního fondu úzce souvisí se sdílením zdrojů a je častou činností úzce spolupracujících konsorcií. Koordinované budování knihovních fondů vychází z poznatku, že není finančně únosné, aby knihovny vlastnily všechny publikace, které by jejich uživatelé mohli potřebovat. Aby koordinovaná tvorba knihovního fondu byla úspěšná, musí jednotlivé knihovny opustit ideu soběstačnosti a vysvětlit uživatelům, že v konečném důsledku budou mít i oni z koordinované tvorby fondů prospěch. Úspěch koordinovaného budování fondů je totiž založen na tom, že jednotlivé knihovny budou systematicky budovat knihovní fondy pouze v určitých částech vědního oboru, v některých oblastech naopak přestanou fondy doplňovat úplně a v jiných je zredukují.
Koordinované budování fondů je činnost, jejíž výsledky se projeví až po delší spolupráci. Již zmíněná TRLN je právě příkladem konsorcia, které koordinovaně buduje fondy již desítky let. Hned na počátku spolupráce ve třicátých letech dvě původní univerzity přidělily každé knihovně určitou vědní oblast, ve které bude systematicky budovat fondy. Například v oboru chemie Dukeova univerzita dostala na starost oblast biochemie, chemie papíru a celulózy, zemědělské chemie a potravinářské chemie. Univerzita Severní Karolíny se potom zaměřovala na chemické inženýrství, ropné produkty, elektrochemii a historii chemie. Tímto způsobem se omezily duplicity v akvizici, takže dnes se 76 % všech titulů nachází pouze na jedné univerzitě a pouze 7 % všech titulů vlastní zároveň všechny univerzity. [DOMINGUEZ, 1993]
S rozvojem elektronického publikování a s rozšířením dostupnosti elektronických informačních zdrojů došlo k významné změně v akviziční činnosti knihoven. Namísto nákupu dokumentů do vlastnictví dnes knihovny skrze licence nakupují rovněž přístup k dokumentům zpřístupňovaným nakladateli v prostředí WWW. Rozsah a způsob užití těchto zdrojů je předmětem licenční smlouvy, kterou uzavírají na jedné straně poskytovatel licence (nakladatel) a na druhé straně nabyvatel licence (knihovna nebo konsorcium). Licenční smlouva vymezuje práva a závazky obou smluvních stran.
Problematika licenčních smluv je velmi rozsáhlá a detailně ji rozebírat není předmětem tohoto příspěvku. Pravidla a postupy při vyjednávání smluv, základní části licenční smlouvy, současnou situaci v České republice a další podstatné body shrnuje aktuální příspěvek Jana Bayera ze Státní technické knihovny Licence a konsorcia. [BAYER, 2003]
Ve světě působí v současnosti velké množství konsorcií, která mají nejrůznější formu a jejichž hlavním posláním je vyjednání konsorciálních licencí. Mnoho novějších konsorcií, zejména evropských, bylo založeno speciálně za tímto jediným účelem. Také starší konsorcia, která původně měla jiné cíle, dnes řadí konsorciální nákupy přístupu do elektronických informačních zdrojů mezi své priority. Zkrátka, většina konsorcií je v současné době nějakým způsobem spojena se skupinovým předplatným elektronických zdrojů a příležitosti v této oblasti stále rostou.
Je nepochybné, že konsorcium knihoven je schopno vyjednat lepší licenční podmínky, než by byla schopna každá jednotlivá knihovna. První a největší výhodou konsorciální licence je úspora prostředků. Nakladatelé poskytují konsorciím slevy a cena pro každého účastníka bývá podstatně nižší, než kdyby nákup licence realizoval samostatně. Pro konsorcium také bývá snadnější získat grantovou podporu na nákup elektronických informačních zdrojů. Pro poskytovatele grantů bývá konsorcium větší zárukou efektivního využití poskytnutých prostředků než jednotlivá knihovna.
Úspor je také možné dosáhnout společným nákupem a provozováním technických prostředků nutných pro sdílení databází. Konsorcium tak může zakoupit server, na němž jsou umístěny nakoupené elektronické zdroje a umístit jej buď v některé z členských knihoven nebo si najmout jinou společnost, která bude server provozovat.
Některá konsorcia byla původně založena na skutečnosti, že všichni členové používali tentýž automatizovaný knihovnický systém. Tato konsorcia začala vznikat na konci šedesátých let 20. století, kdy se objevily první systémy automatizace knihoven. Tyto produkty byly velmi drahé a knihovny se často rozhodly sdružit své prostředky a nákup realizovat prostřednictvím konsorcia. Pro mnohé knihovny to byla jediná cesta, jak si mohly dovolit nákup takového systému.
Konsorcium potom často vytvořilo specializovaný tým lidí, kteří pomáhali jednotlivým členským knihovnám řešit problémy s automatizovaným systémem, vyjednávali s dodavatelem o různých změnách a úpravách systému, pořádali školení pro knihovníky z účastnických knihoven apod.
Dnes, kdy je automatizovaná knihovna samozřejmostí, mnoho konsorcií vzniklých za účelem podpory automatizace zaniklo nebo změnilo své zaměření. Rozpouštějí se často také proto, že členové vstupují do jiných, relevantnějších konsorcií.
Příklad fungujícího konsorcia knihoven využívajících tentýž automatizovaný knihovnický systém najdeme i v tuzemsku. Je jím Sdružení uživatelů knihovního systému LANius, které je samostatnou právnickou osobou - zájmovým sdružením právnických osob podle Občanského zákoníku. Hlavním cílem sdružení je vytvářet, provozovat, šířit a užívat souborný katalog SKAT, který je vázán na systém LANius. Dalším předmětem činnosti je pořádání seminářů, přednášek a akcí, které souvisejí s automatizací knihovnických procesů. Sdružení uživatelů knihovního systému LANius je poměrně ojedinělé i tím, že jeho členy jsou převážně malé veřejné knihovny a firma LANius, s.r.o. Činnosti Sdružení uživatelů knihovního systému LANius jsou realizovány bez grantové podpory, pouze z členského příspěvku knihoven, jehož výši stanovuje výroční členská schůze na období jednoho roku. [JUSTINOVÁ, 2001]
Každá tradiční knihovna se po čase začne potýkat s problémem nedostatečné kapacity ukládacích prostor. Starší a méně využívané materiály je nutné odsunout do depozitáře. Ovšem stavba nového depozitáře, popř. úpravy již existujících prostor pro tyto potřeby jsou velmi nákladné záležitosti. Aby každá jednotlivá knihovna měla svůj vlastní depozitář, ve kterém jsou optimální klimatické poměry pro skladování knih a dalších materiálů, musely by knihovny investovat ohromné prostředky.
V USA je poměrně časté, že knihovny sdružené v konsorciu mají společný depozitář, který postavily sdružením finančních prostředků a společně také financují jeho provoz. Špičkový společný depozitář provozuje například Konsorcium washingtonských vědeckých knihoven (Washington Research Library Consortium, WRLC). Knihovny sdružené ve WRLC získaly v roce 1993 grant na stavbu a o rok později uvedly do provozu společné ukládací zařízení. Jde o samostatnou budovu, do které všichni členové konsorcia mohou ukládat méně využívané materiály, a uvolnit tak místo novým dokumentům ve vlastní knihovně. Společný depozitář WRLC poskytuje úsporné a co do nároků na okolní prostředí optimální uskladnění knih, audiovizuálních nebo mikrografických materiálů a archiválií. Knihovní jednotky jsou tříděny podle velikosti a ukládány do velikostně odpovídajících regálů tak, aby na minimální ploše bylo možno uložit co nejvíce materiálu. Knihy ve vlastnictví jednotlivých členských knihoven jsou na regálech promíchány a jsou k dispozici uživatelům z jakékoli členské knihovny. V souborném katalogu se jednotky zde uskladněné objevují s lokační značkou tohoto externího skladiště.
Také Ohijská knihovní a informační síť (Ohio Library and Information Network, OhioLINK), Síť knihoven Nové Anglie (New England Library Network, NELINET) a další americká konsorcia mají společný systém depozitních knihoven pro méně využívané materiály.
Prudký vývoj technologií, změna metod a pracovních postupů apod. v knihovnické profesi si vyžaduje celoživotní vzdělávání pracovníků. Největší kapitál každé firmy a společnosti je v kvalitním personálu a stejně je tomu i v knihovnách. Konsorcia se ujala této úlohy v souvislosti se službami, které poskytuje svým členům. Každý nový společně nakoupený knihovnický systém, některé nové elektronické zdroje, společné projekty vytváření digitálních knihoven apod., to vše vyžaduje proškolení zaměstnanců knihoven, které se na aktivitě podílejí.
Některá konsorcia knihoven více typů (velké regionální knihovnické systémy), jako je například Síť knihoven Nové Anglie (New England Library Network, NELINET) v USA, nabízejí navíc svým členům zajištění větších akcí, například různých mezinárodních setkání, konferencí a pracovních seminářů. Dá se říci, že vzdělávání je nyní hlavní prioritou těchto velkých regionálních knihovnických systémů, na které postavily svou další existenci, jež se zdála ohrožena vznikem nových akademických konsorcií.
V současné době mají uživatelé možnost získávat prostřednictvím katalogů knihoven zpřístupněných na internetu informace o dokumentech vlastněných jednotlivými knihovnami. Problémem však nadále zůstává získání dokumentu samotného. U běžných dokumentů textového charakteru je k dispozici meziknihovní výpůjční služba, služba elektronického dodávání dokumentů i různé fulltextové databáze. Avšak méně běžné typy dokumentů, jako jsou mapy, grafické sbírky, zvukové nahrávky nebo historické dokumenty, rukopisy a staré tisky, není snadné získat ani v kopii. Problém dostupnosti těchto dokumentů je možné řešit digitalizací.
Digitalizace sbírek tohoto typu je často realizována konsorcii knihoven. Digitalizace je totiž vázána na některá drahá speciální zařízení, která knihovny mohou sdílet. Pokud by si je měla pořizovat každá jednotlivá knihovna, bylo by to velmi nehospodárné. Při tvorbě sbírek digitalizovaných dokumentů je nutná vysoká míra koordinace knihoven. Digitalizace by neměla být prostým převodem dokumentů do digitální podoby. Naopak celý projekt vyžaduje systémové řešení. Zúčastněné knihovny musejí přijmout standardy pro vlastní data i pro metadata, která umožňují vyhledávání. [POLIŠENSKÝ, 2002]
Digitalizací a vytvářením digitální knihovny se zabývá například americké konsorcium Výbor pro institucionální kooperaci (Committee on Institutional Cooperation, CIC), které realizuje projekt Wrightova knihovna americké beletrie 1851-1875 (Wright american fiction 1851-1875). Digitální knihovna dnes již obsahuje naskenované plné texty 2 887 knih od 1 448 autorů a je volně dostupná na webu. Pro celou kolekci jsou k dispozici záznamy ve formátu MARC.
Konsorcia mohou být formální, tj. právně zakotvená, i neformální. To, zda je jejich existence právně zakotvena, záleží na právním systému té které země. V některých zemích je právní subjektivita podmínkou pro přístup k veřejným nebo soukromým finančním zdrojům nebo pro účast na veřejných nabídkových řízeních.
Formální konsorcia jsou sdruženími právnických osob, mají právní subjektivitu a obvykle statut neziskové kooperativní organizace. Právní subjektivita jim zajišťuje určitou autonomii v rozhodování a stabilitu.. Neformální konsorcia fungují jako volná sdružení, jsou obvykle založena na neformálních smlouvách, které se nazývají například Memorandum o porozumění (Memorandum of Understanding). Někdy je upuštění od právního zakotvení konsorcia výsledkem svobodné volby, jindy spíše kompromisem, způsobem, jak se vyvarovat byrokratických procedur a nákladů, jež jsou v některých zemích spojeny se zřízením nové právnické osoby.
V USA je většina konsorcií právně zakotvena, v Evropě je zatím větší část konsorcií neformálních nebo nepůsobí jako samostatné právnické osoby. Často fungují jako jedno z oddělení národních knihoven nebo jiných ústředních knihovnických institucí, popřípadě jedna z členských knihoven konsorcia na sebe vezme právní závazky celého konsorcia.
Pokud je konsorcium formálně založeno, v závazných dohodách a smlouvách by mělo být zakotveno, jak bude spravováno a řízeno, jaká jsou práva a povinnosti zúčastněných knihoven..
Nejvyšší úrovní řízení konsorcií je zpravidla správní rada (Governing Board), která se může skládat u akademických konsorcií z vedoucích představitelů univerzit a ze zástupců univerzitních knihoven. Správní rada bývá odpovědná za strategii celé skupiny a zpravidla schvaluje roční rozpočet konsorcia.
Dalším orgánem může být rada ředitelů (Board of Directors). Rada ředitelů se obvykle skládá z ředitelů členských knihoven. Ve větších konsorciích by takto široký výbor nebyl schopen přijímat rozhodnutí, proto se obvykle ustavuje menší výkonná rada (Executive Board), která je volena celým výborem a je mu odpovědná. Členové rady ředitelů volí obvykle zástupce ze svých řad a z nich se pak skládá výkonná rada.
Rada ředitelů vytváří ustanovení o poslání konsorcia (mission statement), ve kterém je vyjádřena společná filozofie skupiny stejně jako plán akcí přijatelný pro všechny členy. Rada ředitelů musí upřednostňovat zájmy celé skupiny před zájmy jednotlivých knihoven, i když se tyto zájmy vždy nekryjí. K problémům dochází zejména u velkých konsorcií, jež mají mezi svými členy knihovny více typů, nebo u konsorcií, kde jsou knihovny různě řízeny a financovány (například některé z veřejných a jiné ze soukromých zdrojů).
Rada ředitelů také vytváří různé specializované pracovní skupiny a výbory expertů, kteří působí jako konzultanti, například při výběru vhodných databází, jež bude konsorcium licencovat.
Každodenní řízení konsorcia může být časově velmi náročné. Je obvyklou praxí najímat si koordinátora nebo výkonného ředitele (Executive Director), aby řídil rutinní činnosti a koordinoval každodenní práci. Výkonný ředitel je v přímém kontaktu se všemi členskými knihovnami a dohlíží na práci ve výborech. Větší konsorcia často mají celou kancelář s dalším personálem podřízeným výkonnému řediteli. Někdy jde o jednu osobu na částečný úvazek, v jiných konsorciích pracuje mnoho specialistů na různé oblasti, například na vyjednávání kontraktů, na technickou infrastrukturu konsorcia nebo na vzdělávací programy. Taková kancelář konsorcia může být samostatnou neziskovou organizací, která působí jako servisní organizace pro své členské knihovny.
Každopádně činnost úspěšného konsorcia zajišťuje vyčleněný personál, protože konsorcia založená pouze na dobrovolné práci a entuziasmu knihovníků nemohou trvale uspokojivě fungovat.
Evropská konsorcia jsou, na rozdíl od amerických, prozatím obvykle volně organizovaná a výjimečně mají takto propracovanou strukturu řízení. Činnost neformálních konsorcií je koordinována buď jednou ze zúčastněných knihoven nebo obchodní či předplatitelskou firmou, která zprostředkovává konsorciu nákup elektronických informačních zdrojů. V poslední době se však mnohá evropská konsorcia, která dosud působila jako neformální sdružení, začínají formalizovat. Evropská formálně založená konsorcia mají obdobné řídící orgány jako konsorcia v USA
Úspěšné konsorcium musí mít dlouhodobě zajištěné financování. Metody financování amerických konsorcií jsou tak různé, jako jsou různé typy konsorcií. V zásadě jsou možné tři typy financování:
Tyto metody financování se často kombinují. Členství v některých konsorciích je zdarma, většina však používá nějaký systém členských poplatků. Poplatky se mohou různit od nepatrných, až k několika stovkám tisíc dolarů v závislosti na poskytovaných službách, počtu zaměstnanců konsorcia a projektech, které konsorcium uskutečňuje.
Ve většině amerických akademických konsorcií jsou sdruženy zároveň veřejné i soukromé univerzity. To přináší jisté obtíže při stanovování poplatků za služby, které získávají knihovny prostřednictvím konsorcia. Pokud je konsorcium financováno z veřejných zdrojů, není pochopitelně možné, aby soukromé univerzity tyto zdroje využívaly. Obvykle se tato situace řeší zpětnou refundací poskytnutých prostředků.
V Evropě konsorcia ve velké míře závisejí na centrálním financování státem. Decentralizované financování knihovnami nebo univerzitami je ojedinělé.
Členství v konsorciu představuje pro knihovnu vážný závazek. K základním finančním závazkům je třeba připočítat i nutný objem pracovní doby zaměstnanců, kterou budou muset věnovat konsorciálním aktivitám, například práci ve výborech nebo zvýšení objemu meziknihovní výpůjční služby. Objem času zaměstnanců věnovaného práci v konsorciu kolísá podle typu konsorcia a typu činnosti, ale účast personálu je základem úspěchu těch nejlepších konsorcií.
Rozvržení zdrojů a rozumné utrácení jsou současná východiska financování, zvlášť při licencování rozsáhlých drahých databází pro mnoho knihoven.
Vytvořit typologii konsorcií je nesnadný problém, protože co konsorcium, to jiný model. Americké modely konsorcií se navíc poněkud liší od evropských, takže vytvořit jednotnou typologii není možné. Typologii amerických konsorcií se pokusili vytvořit např. Barbara McFadden Allenová a Arnold Hishon [ALLEN, 1998], Kate Nevinsová [NEVINS, 2001] a další. Typologii evropských konsorcií publikoval Tommaso Giordano. [GIORDANO, 2002]
V USA můžeme rozlišit dvě velké skupiny konsorcií, které v sobě zahrnují různé modely spolupráce. Hlavními hledisky pro toto rozdělení jsou geografický záběr, velikost konsorcia a typ knihoven v konsorciu sdružených.
Ve většině států v USA funguje knihovnické konsorcium (u tohoto typu konsorcia je ve jméně slovo síť dosti časté), které zajišťuje pro velké množství knihoven na daném území různorodé služby. Zajišťuje například styk s OCLC, nabízí skupinové slevy na předplatném, školení personálu a další služby. Někdy jsou tyto organizace nazývány sítěmi OCLC (OCLC Networks) regionálními sítěmi (Regional Networks), popř. regionálními knihovnickými systémy (Regional Library Systems).
Některé z těchto sítí slouží jednotlivým státům, např. Michigan Library Consortium nebo OhioNet, zatímco jiné slouží několika geograficky blízkým státům. K tomuto typu náleží např. síť Amigos na jihozápadě, NELINET (New England Library Network) v Nové Anglii nebo SOLINET (Southeastern Library Network) na jihovýchodě. Tato konsorcia mívají stovky členských knihoven všech typů a oborových zaměření. V některých státech jsou tyto regionální knihovnické systémy rozděleny na několik částí, například Ohio má sedm regionálních systémů, které navzájem spolupracují.
Tato „stará“ konsorcia-sítě byla zpravidla založena již v šedesátých letech a jejich tehdejší poslání bylo v mnohém odlišné od současného. Historicky tyto regionální sítě v podstatě sloužily veřejným knihovnám, později se přidávaly knihovny školní, odborné a akademické. Původně byly mnohem úžeji svázány s OCLC a zaměřovaly se zejména na automatizaci knihovnických procesů, retrokonverzi a sdílenou katalogizaci. Po dokončení automatizace a retrokonverze katalogů a po razantním nárůstu elektronického publikování se role regionálních sítí změnila. Začala ve velkém vznikat menší akademická konsorcia zaměřená na sdílení zdrojů a vysokoškolské a jiné odborné knihovny začaly regionální sítě opouštět. Některé z těchto sítí změny neunesly a rozpadly se, popř. se transformovaly do konsorcií jiného typu.
Velká regionální konsorcia poskytují členským knihovnám různorodé služby. Zajišťují například skupinové předplatné elektronických zdrojů. Zde však bývají velké problémy s výběrem vhodných databází. Knihovny různých typů a zaměření se zřídka shodnou na databázi, která by byla užitečná všem a zároveň i finančně dostupná. Další službou, kterou nabízejí velká konsorcia, je podpora při digitalizaci a vytváření digitálních knihoven.
Mezi priority velkých regionálních systémů patří v současné době další vzdělávání knihovníků. Zajímavou studii publikovala v roce 2002 Tina M. Schneiderová. [SCHNEIDER, 2002] Zjišťovala, proč akademické knihovny v Ohiu participují na činnosti celostátních sítí i po vzniku akademických konsorcií, která lépe uspokojují jejich potřeby. Na prvním místě uvedli prakticky všichni ředitelé oslovených knihoven, že využívají především kvalitních vzdělávacích služeb celostátních sítí.
Dnes se role velkých sítí a role dalších konsorcií začínají prolínat - částečně proto, že knihovny mají tendenci náležet k několika konsorciím. Nicméně různá konsorcia a sítě stále více spolupracují, zejména v oblasti skupinového předplatného a vzdělávání. Dobře fungující velká celostátní konsorcia-sítě provádějí koordinaci aktivit nejen jednotlivých knihoven, ale i menších konsorcií na daném území, která se mohou stát členy jako celek. Pokoušejí se tak zabránit překrývání činností a tříštění sil například ve vyjednávání s prodejci a poskytovateli elektronických informačních zdrojů.
Sdružení tohoto typu se často v literatuře nazývají „nová“ nebo „nově se orientující“ konsorcia. Jsou pružnější než předchozí typ, protože knihovny v nich sdružené mají podobné cíle. Např. konsorcium akademických knihoven sdružuje knihovny, jejichž hlavním cílem je poskytovat služby fakultám a studentům. Akademická konsorcia jsou vůbec nejčastějším a v literatuře nejlépe zmapovaným typem konsorcia v USA.
Organizačně mohou akademické knihovny vytvářet samostatná knihovnická konsorcia nebo je spolupráce univerzitních knihoven součástí širší spolupráce univerzit.
Akademická konsorcia v USA představují celou škálu modelů spolupráce. Jejich hlavním posláním bývá sdílení zdrojů v širším slova smyslu. Volněji organizovaná konsorcia se zaměřují na meziknihovní výpůjční služby, vytváření virtuálního souborného katalogu a společné licencování elektronických informačních zdrojů. Úžeji spolupracující konsorcia mohou kromě toho spolupracovat v oblasti koordinovaného budování fondů, mohou sdílet společný automatizovaný knihovnický systém, sdílet reálný souborný katalog, společný depozitář atd.
V oblasti licencování elektronických informačních zdrojů mají tato homogenní konsorcia jednodušší pozici vzhledem k tomu, že prodejci a nakladatelé obvykle uplatňují zvýhodněnou cenovou politiku u akademických institucí.
Do této skupiny je možné zařadit i konsorcia knihoven jedné oborové specializace, protože například sdružení knihoven v oboru medicíny nebo práva je zároveň sdružením knihoven jednoho typu - odborných knihoven.
Příkladem celostátního konsorcia akademických knihoven je Ohijská knihovní a informační síť (Ohio Library and Information Network, OhioLINK), která uživatelům ze svých členských knihoven nabízí přístup do více než 100 elektronických vědeckých databází včetně různých plnotextových zdrojů, citačních rejstříků apod. Některé databáze jsou umístěny na lokálním sdíleném serveru, jiné jsou dostupné via internet. Od roku 1998 OhioLINK také provozuje službu Centrum elektronických časopisů (Electronic Journal Center, EJC), což představuje fond více než 5700 plnotextových elektronických vědeckých a odborných časopisů z různých oborů od více než 70 nakladatelů. Za dobu provozu této služby bylo uživateli staženo již 11 milionů článků.
Při vypracování typologie evropských konsorcií jsem použila poněkud jiná hlediska než v případě USA. Za hlavní hlediska jsem zvolila důvod založení konsorcia a jeho převažující činnost. Je to proto, že v Evropě nejsou konsorcia knihoven jednoho typu (zejména knihoven akademických) tak rozšířená a zaměřená na tak širokou škálu činností ani nejsou tak precizně organizovaná jako v USA. Nelze je proto zatím vyčlenit jako samostatnou skupinu. Podle zvolených hledisek lze v Evropě vysledovat dvě velké skupiny konsorcií. Vycházím přitom do jisté míry z typologie Giordanovy. [GIORDANO, 2002]
Evropské knihovny se sdružovaly již od šedesátých let. Tato sdružení se obvykle nazývala sítěmi, byla založena na regionálním principu a důvodem jejich vzniku byla jednak automatizace knihovnických procesů a zavádění lokálních automatizovaných systémů, jednak sdílení bibliografických informací a vytváření souborných katalogů. V sedmdesátých a osmdesátých letech došlo prakticky ve všech vyspělých evropských zemích k založení jedné národní nebo několika regionálních knihovnických sítí.
Ty sítě knihoven, které pokračovaly v činnosti i po splnění svých původních cílů, se v době rozšíření nabídky elektronických informačních zdrojů často ujaly funkce vyjednávačů a koordinátorů licencí na využívání těchto zdrojů. V některých sítích byla vytvořena nová pracovní skupina, která se začala zabývat touto novou činností. Tak je tomu například v německém Hesenském knihovnicko-informačním systému (Hessisches BibliotheksInformationsSystem, HeBIS), který vytvořil iniciativu zvanou HeBIS Konsortium, jež má specifickou funkci - zajišťovat přístup do elektronických informačních zdrojů. V současnosti tak má HeBIS v podstatě dvě části - jedna je zodpovědná za souborný katalog a činnosti s ním spojené, druhá zodpovídá za nákup elektronických informačních zdrojů..
Konsorcia tohoto typu se vyznačují tím, že svým členským knihovnám poskytují různorodé služby. Obvykle jde o podporu kooperativní katalogizace, údržbu souborného katalogu a jiných regionálních databází, podporu vytváření digitálních knihoven, vzdělávání knihovníků a samozřejmě koordinaci nákupu elektronických informačních zdrojů.
V devadesátých letech vzniklo v Evropě množství nových konsorcií, která byla již výhradně zaměřena na kolektivní licencování elektronických informačních zdrojů. Prodejci drahých elektronických (nebo i jiných) zdrojů zpravidla poskytují slevu konsorciím knihoven, a právě tato sleva je popudem k založení tohoto typu konsorcia. V angloamerické literatuře jsou konsorcia tohoto typu často nazývána poněkud pejorativně „buying clubs“. Knihovny bývají jen velmi volně spojeny, a to výhradně finančními vazbami. V poslední době se však mnohá evropská konsorcia tohoto typu začínají formalizovat. Právní zakotvení konsorcia totiž přináší jistou autonomii v rozhodování a vyjednávání s prodejci.
V postkomunistických zemích prozatím převažují konsorcia dočasná, která vznikala z iniciativy prodejců informačních zdrojů a jsou jimi řízená. Knihovny zúčastněné v takovémto typu konsorcia k sobě nepojí žádné vztahy, řízení a vyjednávání s nakladatelem obstarává výhradně prodejce. Prodejce nebo nakladatel tuto iniciativu pochopitelně vyvíjí proto, aby propagoval a prodal své produkty, nikoli aby šetřil prostředky knihoven. Je proto žádoucí, aby se knihovny pokusily dohodnout a vytvořily stálé konsorcium, které se bude vyjednáváním s prodejci zabývat. Pro malou zemi, jakou je Česká republika, je lepší jedno národní konsorcium, které zajistí koordinaci nákupu licencí a zabrání zbytečným duplicitám a tříštění sil. V některých zemích se takové konsorcium již podařilo vytvořit, například ve Slovinsku národní konsorcium COSEC.
Zvláštním typem konsorcií jsou konsorcia mezinárodní, která se specializují na jednu určitou činnost. Jde například o Konsorcium evropských vědeckých knihoven (Consortium of European Research Libraries, CERL), které se snaží vybudovat celoevropskou databázi záznamů knih z období ručního tisku.
Jiným typem mezinárodního konsorcia jsou sdružení knihoven, jejichž hlavním posláním je výměna zkušeností s některým celosvětově rozšířeným automatizovaným knihovnickým systémem. Příkladem může být Mezinárodní konsorcium uživatelů ALEPH (International Consortium of ALEPH Users, ICAU).
V polovině devadesátých let, kdy začalo vznikat velké množství nových konsorcií, se vynořila potřeba koordinovat aktivity jednotlivých konsorcií při vyjednávání s prodejci a poskytovateli informačních zdrojů v mezinárodním měřítku. Konsorcia začala mezi sebou spolupracovat. Nejvýznamnějším počinem v této oblasti je založení Mezinárodní koalice knihovnických konsorcií (International Coalition of Library Consortia, ICOLC), jehož hlavním posláním je informovat své členy o elektronických informačních zdrojích, cenových praktikách jejich prodejců a dalších společných problémech. Výsledkem snažení ICOLC je lepší komunikace mezi konsorcii a silnější hlas ve vyjednávání s prodejci a zprostředkovateli o různých otázkách týkajících se elektronických informačních zdrojů.
Konsorcia konsorcií vznikají také v rámci několika států, které mají určité společné zájmy, blízkou geografickou polohu nebo společný národní jazyk. V Evropě tak například působí Organizace německých, rakouských a švýcarských konsorcií (German, Austrian and Swiss Consortia Organization, GASCO) nebo Spojení knihoven jižní Evropy (South European Library Link, SELL).
Je nepochybné, že dobře fungující konsorcia jsou pro účastnické knihovny přínosem. V první řadě by měla účast knihovny v konsorciu znamenat úsporu nákladů. Efektivním sdílením zdrojů je možné ušetřit mnohé prostředky. Pokud například v konsorciu funguje souborný katalog, který umožňuje koncovým uživatelům online objednávky dokumentů, je možné ušetřit na personálu provádějícím meziknihovní výpůjční službu i na poštovném. Některá konsorcia dokonce uvažují o propojení katalogizačních záznamů některých dokumentů s jejich digitalizovaným plným textem.
Konsorciální nákupy licencí na přístup do elektronických informačních zdrojů jsou oblastí, kde lze ušetřit asi největší objem finančních prostředků. Proto mnohá konsorcia vznikla právě kvůli dosažení slevy z nákupu zdrojů. Konsorcium má větší kupní sílu a výhodnější postavení vůči dodavatelům elektronických informačních zdrojů než jednotlivá knihovna. Konsorcia, která mají personál zabývající se přímo vyjednáváním s prodejci a nakladateli elektronických informačních zdrojů, jsou ve výhodě. Aby byly nakoupené licence adekvátně využity, je třeba provádět v této oblasti promyšlenou politiku.
Konečný prospěch ze spolupráce knihoven by měl mít uživatel. Jak řekl Arnold Hirshon, konsorcia slouží svým členským knihovnám a knihovny slouží svým uživatelům. [HIRSHON, 2001(a)] Knihovny tedy musí mít na paměti, co jejich účast v konsorciu přinese jejich uživatelům. V optimálním případě by mělo dojít k růstu kvality a rozšíření nabídky služeb. Služeb by mělo být zkrátka více, měly by být rychlejší, kvalitnější a levnější. Knihovna, která je členem jednoho nebo více konsorcií, je pro uživatele atraktivnější, protože mu nabízí více informačních zdrojů.
Je zřejmé, že možnosti spolupráce knihoven se v budoucnosti budou rozšiřovat. Ke stávajícím aktivitám konsorcií přibudou další. Některé činnosti, které knihovny začínají dělat, jsou jako stvořené pro širší spolupráci. Jde například o projekty vytváření digitálních knihoven, publikování vědeckých informací v otevřených archívech elektronického tisku, virtuální referenční služby apod.
V České republice je prozatím knihovnických konsorcií s dlouhodobým programem velmi málo. Právně zakotveno je snad pouze Sdružení uživatelů knihovního systému LANius. Ostatní iniciativy, které se nazývají konsorcii, jsou spíše dočasná spojení knihoven za účelem nákupu elektronického zdroje od jednoho prodejce. Vytvoření celostátního konsorcia, které by alespoň koordinovalo nákup elektronických informačních zdrojů, by bylo žádoucí. Některé iniciativy na tomto poli již vznikly. Státní technická knihovna například vytvořila webovskou aplikaci nazvanou „Koordinátor licencí“, která by měla zajistit informovanost o probíhajících a zamýšlených licencích a odstranit případné duplicity. Úspěch „Koordinátoru“ však závisí na ochotě jednotlivých knihoven informace o svých licencích poskytnout. [BAYER, 2003]
Založení konsorcia jako samostatné právnické osoby (např. zájmového sdružení právnických osob podle § 20f Občanského zákoníku) by mohlo přinést lepší pozici při vyjednávání s prodejci informačních zdrojů a možná i při vyjednávání s ministerstvy, která vypisují programy na nákup informačních zdrojů pro vědu a výzkum. Takové sdružení by ovšem muselo být i personálně zabezpečeno, mít své stálé pracovníky, kteří se plně věnují konsorciálním aktivitám.
Otázkou je, s jakou ochotou by naše knihovny do takového konsorcia vstupovaly. Povědomí o možnostech a výhodách sdružování knihoven do konsorcií je u nás prozatím nízké. Není však nutné za každou cenu vymýšlet něco nového, ale je možné využít výsledků již realizovaných projektů ve světě.
Použité a citované informační zdroje
ALA Glossary of Library and Information Science. Ed. Heartsill Young. Chicago : American Library Association, 1983.
ALLEN, B. M.; HIRSHON, A. 1998. Hanging together to avoid hanging separately : opportunities for academic libraries and consortia. Information Technology and Libraries. 1998, vol. 17, no. 1, s. 36-44.
BAYER, Jan. 2003. Licence a konsorcia. In: Moderní informační a komunikační technologie v knihovnictví 2003. Praha: Státní technická knihovna, 2003, s. 13-19.
BOSTICK, Sharon L. 2001. Academic library consortia in the United States : an introduction. Liber Quarterly. 2001, vol. 11, no. 1, s. 6-13.
DOMINGUEZ, Patricia Buck; SWINDLER, Luke. 1993. Cooperative collection development at the research Triangle university libraries : a model for the nation. College and Research Libraries. 1993, vol. 54, s. 470-496.
GIORDANO, Tommaso. 2002. Library consortium models in Europe: a comparative analysis. Alexandria. 2002, vol. 14, no. 1, s. 41-52.
ICAU. International Consortium of ALEPH Users [online]. SAB - University of Sienna, last udated 3. 5. 2004 [cit. 200406-12]. Dostupný z WWW: http://www.icau.org/icau
International Coalition of Library Consortia : ICOLC [online]. Yale : Yale University Library, c1998-2003 [cit. 2003-05-02]. Dostupný z WWW: http://www.library.yale.edu/consortia
JUSTINOVÁ, Alena. 2000. Sdružení uživatelů knihovního systému LANius. In CASLIN : souborné katalogy : organizace a služby. Praha : Národní knihovna, 2000, s. 87-89.
KOPP, J. J. 1998. Library consortia and information technology : the past, the present, the promise. Information Technology and Libraries, 1998, vol. 17, no. 1, s. 7-12.
Licensing Principles (2001) [online]. IFLA, c1995-2000, latest revision 1. 5. 2001 [cit. 2003-05-30]. Dostupný z WWW: http://www.ifla.org/V/ebpb/copy.htm
MERTA, Augustin, MERTOVÁ, Dagmar. 1988. Anglicko-český slovník informatiky. Praha : Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací, 1988. 215 s.
NEVINS, Kate. 2001. Consortia governance and management [online]. In IFLA Library Consortium Preconference, Boston August 16-17 2001 [cit. 2004-06-01]. Dostupný z WWW: http://www.nelinet.net/edserv/conf/special/ifla/nevins.ppt
NILSSON, Kjell. 2001. Best practices and pragmatic opportunities [online]. In IFLA Library Consortium Preconference, Boston August 16-17 2001 [cit. 2004-05-25]. Dostupný z WWW: http://www.nelinet.net/edserv/conf/special/ifla/nilsson.doc
PATRICK, Ruth J. 1972. Guidelines for library cooperation : development of academic library consortia. Santa Monica (Calif.) : System Development Corporation, 1972.
POLIŠENSKÝ, Jiří. 2002. Konsorcium pro zpřístupňování a archivaci dokumentů pro výzkum a vývoj v České republice. In CASLIN 2002 : ochrana a zprístupňovanie dokumentov: nové trendy. Martin : SNK, 2002, s. 57-63.
Projekt CASLIN po 10 letech - diskuze v „akváriu“ [online]. In Sborník ze semináře CASLIN 2001. [cit. 2004-07-17] Dostupný z WWW: http://www.caslin.cz:7777/caslin01/sbornik/akvarium.htm
REITZ, Joan M. 2000-2002. ODLIS : Online Dictionary of Library and Information Science [online]. Danbury (CT) : Ruth A. Haas Library, Western Connecticut State University, c2000-2002[cit. 2004-05-03]. Dostupný z WWW: http://www.wcsu.ctstateu.edu/library/abt_odlis.html
SCHNEIDER, Tina M. 2002. Academic libraries and regional library systems: how do they stand today? Journal of Academic Librarianship. 2002, vol. 28, no. 3, s. 141-146.
TDKIV - Česká terminologická databáze z oblasti knihovnictví a informační vědy (báze KTD) [online]. Praha : Národní knihovna, 2001-.[cit. 2004-05-05]. Dostupný z WWW: http://www.nkp.cz/o_knihovnach/Slovnik/
Triangle Research libraries network [online]. TRLN, last updated 22. 6. 2004 [cit. 2004-06-23]. Dostupný z WWW: http://www.trln.org/
WADE, Rona. 1999. The very model of a modern library consortium. Library Consortium Management. 1999, vol. 1, no. 1/2, s. 5.
World Encyclopedia of Library and Information Services. Ed. by Robert Wedgeworth. 3. ed. Chicago : ALA, 1993. 905 s.
WRLC program goals [online]. Last updated 08/21/02 [cit. 2004-06-23]. Dostupný z WWW: http://www.wrlc.org/about/wrlcprogs.shtml
CITACE:
Novotná, Hana.
Knihovnická konsorcia ve světě.
Knihovna plus [online]. 2005, č. 1 . Dostupný z WWW:
<http://knihovna.nkp.cz/knihovnalus51/novotna.htm>. ISSN 1801-5948.
| nahoru | |obsah| | archiv | | domů |
| index autorů | | index názvů | | index témat |