|obsah| |index autorů | | index názvů | | index témat | | archiv |
Knihovna plus
2006, číslo 2
Ladislav Michael Wallis
Západočeská univerzita v Plzni
archandel-michael@seznam.cz
Závaznost nařízení č. 16/v. S./1942 zanikla vydáním ústavního dekretu prezidenta republiky č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku,[1] který prohlásil, že právní předpisy vydané v oblasti československého právního řádu v době nesvobody nejsou jeho součástí. Vyhláška ministra vnitra č. 1983/1946 Ú. l. I, o některých předpisech z doby nesvobody, které se svým obsahem příčí znění nebo demokratickým zásadám československé ústavy, výslovně zrušila vládní nařízení č. 169/1940 Sb. z. a n., ač již bylo platné jen pro periodické tiskoviny.
Právní úprava povinnosti odevzdávat povinné výtisky se tak vrátila do předválečných poměrů,[2] ovšem k určité změně proti prvorepublikové úpravě přece jen došlo – v souvislosti s přijetím zákona č. 222/1946 Sb., o poště (poštovní zákon), bylo zrušeno osvobození zásilek obsahující povinné výtisky, jakož i výkazy o tiskovinách, od poštovného.[3]
Nicméně, zákon č. 20/1947 Sb, o povinných výtiscích, generální derogační klauzulí zrušil všechna ustanovení těch právních předpisů, které se týkají práva povinného výtisku, a nadále je upravil výlučně sám. Opět, stejně jako vládní nařízení č. 118/1935 Sb. z. a n., bez vysvětlení, jaké cíle odevzdávání p. v. sleduje, stanovil, že povinnost je odevzdávat se vztahuje na tiskoviny vytištěné nebo vydané na území Československa a má-li nakladatel, resp. vydavatel, nebo původce bydliště, resp. sídlo, tamtéž, pak i na tiskoviny vytištěné nebo vydané v cizině. Výjimku z tohoto pravidla tvořily časopisy.
Za tiskoviny[4] zákon označil spisy, vyobrazení a hudebniny rozmnožené tiskem, příp. jiným mechanickým nebo chemickým způsobem, avšak mimo díla kinematografická, fonografická, plastická a fotografická.
Časopis zákon definuje jako tiskovinu vycházející i v nepravidelných obdobích, ne však, pokud jde o díla vydávaná v sešitech nebo ve svazcích, pokud svým obsahem tvoří celek sám o sobě, byť by byla vydávaná pravidelně.
I tento nový zákon vyloučil některé tiskoviny ze své působnosti, konkrétně tyto: ty, které jsou určeny jen pro domácí nebo společenské potřeby nebo pro potřeby ústavů, podniků, obchodů a živností, jako jsou, ve výčtu demonstrativním, navštívenky, pozvánky, vstupenky, formuláře, vzorníky, nálepky, oběžníky, ceníky, pohledy s textem nebo obrazem týkajícími se určité krajiny nebo blahopřející, kalendáře s údaji astronomickými, církevními, reklamními, programy zábavních podniků, filmové scénáře apod., dále tiskoviny vztahující se k volbám, tj. voličské seznamy, kandidátní listiny, hlasovací lístky, sdělení výsledku voleb apod., jakož i tiskoviny rozmnožené strojově nebo přístrojem, hektografem, autokopistem, šablonou, protiskem apod., měly-li být dodány určitě omezenému okruhu osob, ovšem mimo časopisy, a konečně cenné papíry, cenné známky a tiskoviny vydané státními úřady, pokud tak činily v rámci své působnosti.
Povinnost odevzdat p. v. stíhala tiskaře, a to na účet nakladatele, byla-li celá tiskovina vytištěna u něj, v opačném případě pak nakladatele. Pokud tiskař p. v. neodevzdal v příslušné lhůtě (viz níže), přešla tato povinnost na nakladatele, přičemž tiskařova trestní odpovědnost tím nebyla dotčena.
Jednalo-li se o tiskoviny vytištěné nebo vydané v cizině, mimo časopisy, šla povinnost odevzdat p. v. za nakladatelem, resp. vydavatelem, nebo původcem, měl-li ovšem bydliště, resp. sídlo, v Československu. V této věci stanovil § 5 odst. 1 poněkud odlišný režim od ust. § 1 písm. b) – zatímco § 5 odst. 1 hovoří jen o vytištění, nezmiňuje vydání tiskovin ani vyloučení časopisů a nepodmiňuje vznik povinnosti odevzdat p. v. sídlem nakladatele, resp. vydavatele, nebo původce v Československu, ust. § 1 písm. b) stanoví ve svých důsledcích režim zvláštní, tudíž jeho použití nastoupilo přednostně. Ve prospěch tohoto výkladu hovoří i skutečnost, že obecná úprava v závorce uvádí odvolávku na onu úpravu zvláštní.
Za povinné subjekty zákon také ve svých důsledcích prohlašuje, i když opět nedůsledně, spolunakladatele a spolupůvodce, neboť o nakladateli, resp. vydavateli, hovoří v tom smyslu, že jejich postavení má i spolunakladatel a postavení původce má i spolupůvodce.
Pokud povinné subjekty své povinnosti nedostály, mohli příjemci svůj nárok uspokojit cestou koupě, a to na účet těchto subjektů. Tím tedy těmto vznikla sekundární povinnost nahradit příjemcům náklady tímto způsobem vzniklé.
Jako modality odevzdání p. v. stanovil zákon toto: povinné výtisky se odevzdávaly bez výzvy a bezúplatně, nebylo-li speciálně stanoveno jinak, na papíře nejtrvanlivějším, to pro případ vytištění na papíře rozdílné kvality, byla-li část nákladu vázaná a část brožovaná, odevzdávaly se povinné výtisky vázané.
Za nákladně vypravený povinný výtisk odevzdaný k jiným než konzervačním účelům náležela povinnému subjektu kompenzace ve výši poloviny krámské ceny, nebyl-li p. v. ve lhůtě jednoho měsíce od splnění zákonné povinnosti povinnému subjektu vrácen.
P. v. časopisů bylo třeba odevzdat ihned po jejich vytištění, šlo-li o jiné tiskoviny, jakmile se začalo s jejich rozšiřováním. Bylo-li odevzdání p. v. závislé na žádosti příjemce, musel jí povinný subjekt vyhovět ve lhůtě osmi dnů od doručení.
V téže lhůtě bylo třeba vyhovět žádosti o nápravu, byl-li zaslán povinný výtisk vadný, vytištěný nikoli na nejkvalitnějším papíře z vícero užitých nebo brožovaný, i když část nákladu byla vázaná.
V případě sporu, je-li povinný výtisk vadný, resp. nákladně vypravený, nebo nikoli, rozhodlo ministerstvo informací po předchozí dohodě s ministerstvem školství a osvěty.
Mezi příjemce, jimž svědčilo právo na odevzdání p. v., náležely:
a) Národní a univerzitní knihovna v Praze
b) Univerzitní knihovna v Bratislavě
c) ministerstvo informací
d) pověřenectvo informací
e) Knihovna Národního shromáždění
f) Zemská a univerzitní knihovna v Brně
g) Univerzitní knihovna v Olomouci
h) Slovenská národná knižnica v Turčanském Svätém Martině
i) Sukova knihovna při Výzkumném ústavu J. A. Komenského v Praze
Tito příjemci byli oprávněni v následujícím rozsahu a záběru:
ad a) po jednom p. v. všech tiskovin vytištěných nebo vydaných v Československu
a v cizině, v posléze uvedeném případě se zachováním výše uvedené podmínky,
jakož i na žádost po jednom p. v. tiskovin vyloučených, a to těch, které jsou
určeny jen pro domácí nebo společenské potřeby nebo pro potřeby ústavů,
podniků, obchodů a živností, a dále tiskoviny vztahující se k volbám
ad b) jako sub a)
ad c) po dvou p. v. všech tiskovin vytištěných nebo vydaných v Československu
a v cizině, v posléze uvedeném případě se zachováním výše uvedené podmínky
ad d) po jednom p. v. jako sub c)
ad e) na žádost po jednom p. v. jako sub c) a z tiskovin vyloučených ty, které se
vztahují k volbám a které jsou vydány státními úřady v rámci jejich působnosti
ad f) po jednom p. v. jako sub c)
ad g) po jednom p. v. jako sub c)
ad h) po jednom p. v. jako sub c)
ad i) po dvou p. v. knih pro mládež
Posléze uvedená kategorie je velmi široce určena a zákon ji nijak blíže nespecifikuje.
Povinné výtisky uvedené sub lit. a) a b) sloužily ke konzervačním účelům, sub lit. c) – e) a i) k účelům úředním a sub lit. f) – h) k účelům studijním. Tyto posledně jmenované účely zákon nijak blíže nevysvětluje, lze mít za to, tímto způsobem měly být průběžně doplňované fondy významných knihoven, aniž tyto musely s tiskovinami takto získanými zacházet jako s určenými ke konzervaci.
Vláda měla nařízením určit, které úřady a knihovny budou oprávněné k příjmu vždy jen jednoho p. v. všech nebo jen některých tiskovin uvedených sub lit. a) k účelům úředním nebo studijním. Celkem byl však počet povinných výtisků určených úřadům kogentně limitován pěti, v případě knihoven pak dvaceti. Povinnost odevzdat p. v. se však nevztahovala na tiskoviny, které nebyly určené k prodeji a vydávaly se v nákladu nepřevyšujícím sto kusů.
Ti, kteří budou oprávněni k příjmu p. v. jen některých tiskovin, mohli být nařízením oprávněni požadovat odevzdání po jednom p. v. tak, jak je uvedeno sub lit. c) za polovinu krámské ceny. Totéž právo bylo možno přiznat studijním knihovnám v těch městech, kde sídlí vysoká škola nebo její "odbočka".[5] Toto právo však nemohlo být přiznáno stran neprodejných tiskovin vydaných v nákladu nepřevyšujícím sto výtisků, jakož i tiskovin nákladně vypravených.
Vláda mohla dále nařídit odevzdání povinných výtisků i jiným příjemcům, než jak je uvedeno sub lit. a) – i), a to na základě jejich žádosti. Tito další příjemci však mohli být jen z řad úřadů a knihoven. Jestliže se žádost týkala odevzdávání časopisů a nebyla-li omezena jen na jedno číslo, vztahovala se na všechna čísla následující po jejím doručení.
Další povinnosti zákon stanovil československým tiskařům – ve lhůtě pěti dnů počítané od počátku každého měsíce museli ministerstvu informací, pověřenectví informací, Národní a univerzitní knihovně v Praze, Univerzitní knihovně v Bratislavě, Zemské a univerzitní knihovně v Brně, Univerzitní knihovně v Olomouci a Slovenské národní knižnici v Turčanském Svätém Martině zaslat výkaz o všech tiskovinách, které v předchozím měsíci vytiskli, s vyloučením periodických tiskopisů ve smyslu zákonů o tisku a tiskovin z působnosti tohoto zákona vyloučených vůbec, příp. zprávu, že žádné takové tiskoviny nevytiskli. Tiskla-li se tiskovina[6] ve více tiskárnách, měl k tomu nakladatel, resp. vydavatel, ještě zaslat souhrnný výkaz.
Výkaz musel obsahovat:
- název tiskoviny, pokud šlo o vyobrazení, označení jeho předmětu
- jméno nebo pseudonym původce
- jméno a adresu nakladatele, resp. vydavatele
- místo tisku a datum jeho dokončení
- počet stran tiskoviny
- výši nákladu včetně výtisků dle ust. § 11 zákona č. 106/1923 Sb. z. a n.
- krámskou cenu, byla-li tiskovina na prodej a tiskaři byla cena známa
Ministerstvu informací bylo uloženo vydat formulář těchto výkazů a zpráv.
Ministerstvo informací také vydávalo tiskaři, nakladateli, resp. vydavateli, původci nebo jejich zmocněncům a právním nástupcům úřední výpis o tiskovině, kterou vytiskli, vydali nebo jejímiž byli původci. Pokud o takový výpis žádal původce díla anonymního nebo pseudoanonymního, musel právní zájem osvědčit nakladatelskou smlouvou, příp. jiným hodnověrným dokladem od nakladatele, resp. vydavatele.
Porušení tohoto zákona nebo předpisů vydaných na jeho základě trestal okresní národní výbor jako správní přestupek, nešlo-li o čin trestný soudně, pokutou až do výše 50.000,-- Kčs. Pro případ nedobytnosti se zároveň vyměřil náhradní trest vězení, resp. uzamčení, v délce trvání až tří měsíců (sic!).
Částky vybrané na pokutách byly příjmem státního rozpočtu.
Vykonaný trest neměl za následek zánik povinnosti odevzdat p. v. nebo zaslat povinné výkazy a zprávy.
Pokud by tiskař povinné výkazy odeslal s nesprávnými údaji nebo by je nezaslal vůbec, mohl mu následkem toho okresní národní výbor trestním nálezem vyslovit ztrátu živnostenského oprávnění. To však jen tehdy, odsuzoval-li tiskaře pro takový přestupek spáchaný v jednom roce již potřetí.
Závěrem zákon zdůraznil, že se nijak nedotýká povinnosti odevzdávat povinné výtisky státním zastupitelstvím a státním bezpečnostním úřadům podle tiskových zákonů. Neměly-li být tyto p. v. k dalšímu úřednímu jednání zapotřebí a byly-li k tomu vhodné, mělo ministerstvo informací ve spolupráci s ministerstvem vnitra, spravedlnosti a školství a osvěty zajistit, aby se odevzdávaly do veřejných knihoven, do knihoven věznic, výchoven apod. ústavů.
Jak již bylo výše řečeno, vláda měla k zákonu č. 20/1947 Sb. vydat prováděcí právní předpis. Učinila tak vládním nařízením č. 43/1947 Sb., jímž se vydávají podrobné předpisy o odevzdávání povinných výtisků k účelům úředním nebo studijním.
Vláda nařídila, že k účelům úředním nebo studijním se bude odevzdávat následujícím příjemcům po jednom povinném výtisku všech tiskovin vytištěných nebo vydaných v Československu a v cizině, v posléze uvedeném případě, s výjimkou časopisů, měl-li nakladatel, resp. vydavatel, nebo původce bydliště, resp. sídlo, v Československu:
- Národní a univerzitní knihovna v Praze
- Slovenská univerzita v Bratislavě
- ministerstvo vnitra v Praze; na jeho žádost také p. v. tiskovin vztahujících se k volbám, ovšem jen těchto, ač zákon hovoří i o tiskovinách určených jen pro domácí nebo společenské potřeby nebo pro potřeby ústavů, podniků, obchodů a živností. Vzhledem k tomu, že vládní nařízení je zde v rozporu se zákonem, se v tomto bodu neužije a nastoupí zákon. Příjemce tedy mohl nárokovat odevzdání p. v. i posléze uvedených tiskovin. Vládní nařízení zde navíc nedůsledně místo termínu tiskoviny užívá termín výtisky. Zmíněná žádost mohla mít i formu vyhlášky publikované v Úředním listě.
- Slovenská akademie věd a umění v Bratislavě
- Studijní knihovna v Liberci
- Matice slovenská v Turčanském Svätém Martině
- Národní muzeum v Praze
- vysoká škola politická a sociální v Praze
- Ústřední vojenská knihovna v Praze
- Státní slovenské muzeum v Košicích
Dále vláda stanovila další okruh příjemců oprávněných k příjmu jednoho p. v. všech tiskovin vytištěných nebo vydaných v Československu a v cizině, v naposled uvedeném případě, s výjimkou časopisů, měl-li nakladatel, resp. vydavatel, nebo původce bydliště, resp. sídlo, v Československu, a to na jejich žádost (zákon však vládě nepřiznává možnost, aby odevzdání p. v. podmínila žádostí příjemců /ve vztahu k této skupině tiskovin/, čímž by omezila právo přiznané jim zákonem, vláda byla oprávněna toliko k určení konkrétních příjemců; vládní nařízení se tedy v tomto bodu opět neužije a nastoupí zákon – příjemcům se povinné výtisky odevzdávaly i bez jejich žádosti):
- Státní pedagogická knihovna Komenského v Praze
- úřad předsednictva vlády v Praze
- vysoká škola technická v Praze
- vysoká škola technická v Brně
- vysoká škola zemědělského a lesního inženýrství v Košicích
- vysoká škola obchodní v Praze
- vysoká škola technická v Bratislavě
- knihovna městského historického muzea v Plzni
- Lékařská knihovna v Hradci Králové
- vysoká škola obchodní v Bratislavě
Vláda zde nevyužila možnosti omezit příjemce v šíři tiskovin v rámci skupiny tiskovin jim zákonem přiznaných, jejichž povinné výtisky by se jim odevzdávaly.
Na vlastní žádost byli následující příjemci oprávněni k příjmu jednoho p. v. všech tiskovin vytištěných nebo vydaných v Československu a v cizině, v posléze uvedeném případě, s výjimkou časopisů, měl-li nakladatel, resp. vydavatel, nebo původce bydliště, resp. sídlo, v Československu, a to za polovinu krámské ceny:
- knihovna vysoké školy umělecko-průmyslové v Praze
- knihovna akademie výtvarných umění v Praze
- knihovna vysoké školy báňské v Ostravě
- knihovna akademie múzických umění v Praze
- knihovna vysoké školy zemědělské v Brně
- knihovna vysoké školy veterinářské v Brně
- knihovna státní konzervatoře hudby v Praze
- knihovna odbočky vysoké školy politické a sociální v Brně
- knihovna katolické bohoslovecké fakulty v Bratislavě
- knihovna slovenské evangelické bohoslovecké fakulty v Bratislavě
- studijní knihovna ministerstva sociální péče v Praze
- knihovna státního pedagogického ústavu v Bratislavě
Vládní nařízení sice u jednotlivých ze všech výše uvedených příjemců zvlášť neuvádí účely, k nimž se jim povinné výtisky odevzdávaly, bezpochyby to však byly, vzhledem k předmětu jejich činnosti, v případě ministerstva vnitra v Praze a úřadu předsednictva vlády v Praze úřední účely, v případě ostatních pak účely studijní.
Dalšími příjemci oprávněnými k příjmu p. v. k úředním účelům byly zemský národní výbor v Praze, zemský národní výbor v Brně a pověřenectvo vnitra v Bratislavě. Jim povinné subjekty odevzdávaly po jednom p. v. časopisů vycházejících v obvodu jejich působnosti.
Zákon stanovil počet p. v. k úředním účelům na pět, k účelům studijním na dvacet; druhou možnost vláda plně nevyčerpala.
Vláda tímto nařízením zrušila vládní nařízení č. 119/1935 Sb. z. a n. (Vládní nařízení č. 118/1935 Sb. z. a n. bylo zrušeno generální derogační klauzulí v ust. § 10 odst. 1 zákona č. 20/1947 Sb.)
Zákon i vládní nařízení zmocnily ministra informací, aby je provedl. Za tím účelem vydalo ministerstvo informací výnos č. 23.478/1947-II. odb., k provedení zákona č. 20/1947 Sb. a vládního nařízení č. 43/1947 Sb. o povinných výtiscích. Tento výnos však v podstatě jen opakuje normy obsažené v zákoně a vládním nařízení, jen k příjemcům uvádí adresy, na něž se p. v. zasílají. Citovat zde tyto adresy nepovažuji za účelné.
Nutno ovšem konstatovat, že tato úprava práva povinného výtisku je provedena bezpříkladně nepřehledně. Ne snad v tom smyslu, kdo je a kdo není příjemce, resp. povinný subjekt, nebo kolik p. v. a komu se má odevzdávat, ale legislativně technicky zde zákonodárce neodvedl dobrou práci. Oč by bylo jednodušší, kdyby tato nepříliš rozsáhlá materie byla upravena jediným právním předpisem, popř. i za použití méně krkolomných formulací.
Ve srovnání s prvorepublikovým stavem věci došlo ke značnému rozšíření počtu příjemců. Ti získali možnost opatřit si p. v. na účet povinného subjektu v případě, že jej tento neodevzdal.
Nezměrné kulturní škody způsobené za II. světové války našly odraz i v tomto zákoně – povinné výtisky určené ke konzervačním účelům se nyní odevzdávaly dva, přičemž byly uloženy na velmi vzdálených místech (Národní a univerzitní knihovna v Praze a Univerzitní knihovna v Bratislavě). Pro případ nejen válečného konfliktu, ale i živelní katastrofy nebo jiného neštěstí se tak značnou měrou zvýšila naděje, že alespoň na jednom místě zůstane konzervační fond těmito událostmi nepoškozen.
Tato kontinuita ovšem bude v budoucnu průběžně narušována faktem, že Matice slovenská v Martině bude některými právními úpravami oprávněna k příjmu povinných výtisků v širším rozsahu a hlubším záběru než Univerzitní knihovna v Bratislavě, a nakonec skončí prvními vteřinami 1. ledna 1993, kdy se naplní ust. čl. 1 odst. 1 ústavního zákona č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky. Roli bratislavské knihovny napříště převezme Moravská zemská knihovna v Brně.
Zákonem č. 272/1949 Sb.,[7] o řízení výroby a distribuce v oboru působnosti ministra informací a osvěty, byly zrušeny zákon č. 20/1947 Sb. a vládní nařízení č. 43/1947 Sb. Tím také via facti zanikla účinnost výnosu č. 23.478/1947-II. odb. Tím se právo povinného výtisku na 27 dní ocitlo bez legálního zakotvení, čímž povinným subjektům zanikla povinnost odevzdávat povinné výtisky.
Za této situace začaly de facto okamžitě vznikat velké kulturní škody, které předchozích téměř 170 let práva povinného výtisku a jeho smysl stavěly do relativizujícího světla. Naštěstí si odpovědné osoby včas uvědomily závažnost situace a zjednaly nápravu, jíž se stala vyhláška ministra informací a osvěty č. 62/1950 Ú. l. I, o povinných výtiscích a jejich odevzdávání k účelům úředním nebo studijním.[8] Právu povinného výtisku se tak dostalo zakotvení sice nedůstojnou formou, ale za dané situace bylo i toto řešení dobré.
Podle této vyhlášky se odevzdávaly p. v. tiskovin vytištěných nebo vydaných v Československu, jakož i tiskovin, mimo časopisy, vytištěných nebo vydaných v zahraničí, pokud měl vydavatel, resp. nakladatel, nebo původce sídlo, resp. bydliště, na území Československa.
Pro účely této vyhlášky definoval zákonodárce tiskoviny jako spisy, vyobrazení nebo hudebniny rozmnožené tiskem nebo jiným mechanickým či chemickým způsobem. Výjimku z toho tvořila díla kinematografická, fonografická, plastická a fotografické snímky. Jako časopis zákonodárce definoval tiskoviny vycházející třeba i nepravidelně, ovšem mimo díla vydávaná v sešitech nebo svazcích, tvořila-li svým obsahem celek sám o sobě, byť by vycházela pravidelně.
Vyhláška z povinnosti odevzdat p. v. vyloučila (nestanovila-li jinak) tiskoviny uvedené v ust. § 9 odst. 2 zákona č. 6/1863 ř. z. a v ust. § 5 odst. 2 č. 1. čl. zák. XIV/1914,[9] tedy konkrétně tiskoviny vydávané jen pro potřeby živnostenské, obchodní, domácí a společenské, dále pak tiskoviny určené jen k účelům volebním, tiskoviny rozmnožené strojem nebo jiným rozmnožovacím přístrojem, časopisy vyjímaje, cenné papíry a cenné známky všeho druhu, a konečně tiskoviny vydané státními úřady, pokud tak činily v oboru své působnosti.
Povinnost odevzdat p. v. vyhláška stanovila tiskaři, byla-li tiskovina vytištěna na území Československa, a to na účet vydavatele, resp. nakladatele, ovšem jen v případě, že u něj byla vytištěna tiskovina celá. Jinak tato povinnost stíhala vydavatele. Pokud tiskař povinný výtisk neodevzdal ve stanovené lhůtě, viz níže, přešla jeho povinnost na vydavatele. Tiskařova trestní odpovědnost zůstala nedotčena.
V případě tiskovin vytištěných v cizině se povinným subjektem stal vydavatel, resp. nakladatel, nebo původce.
Povinnými subjekty byli také spoluvydavatel a spolupůvodce, neboť je vyhláška v těchto souvislostech prohlašuje za vydavatele, resp. nakladatele, a původce.
Jestliže povinný subjekt své povinnosti nedostál, měl příjemce právo p. v. zakoupit a tím mu vznikl vůči povinnému subjektu nárok uplatnit u něj náhradu nákladů s tím spojených.
Povinné výtisky se odevzdávaly bez vyžádání a bezúplatně, nestanovila-li vyhláška jinak. Pokud byla tiskovina vytištěna na papíře rozdílné kvality, odevzdávaly se p. v. vytištěné na papíře nejkvalitnějším. Byl-li celý náklad vydán brožovaně, nezbylo než odvést p. v. brožované, ale byla-li byť i jen část vydána vázaně, musely být povinné výtisky odevzdány vázané.
P. v. se odevzdávaly, jakmile se započalo s rozšiřováním tiskoviny, v případě časopisů ovšem ihned po jejich vytištění.
Pokud šlo o odevzdání p. v. závislého na žádosti příjemce, musel být zaslán do osmi dnů od doručení žádosti. Týkala-li se žádost časopisu a nebyla-li omezena jen na konkrétní číslo, platila i pro všechna čísla, jež vyšla po doručení žádosti.
Jednalo-li se o odevzdání povinného výtisku tiskovin nákladně vypravených pro jiné účely než konzervační a nebyl-li do jednoho měsíce povinnému subjektu vrácen, byl mu příjemce povinen zaplatit polovinu krámské ceny. Pro případ sporu, je-li tiskovina nákladně vypravená nebo není, bylo zmocněno rozhodnout ministerstvo informací a osvěty.
Byl-li povinným subjektem odevzdaný p. v. vadný nebo v případě vytištění nákladu tiskovin na papír rozdílné kvality na jiném než nejkvalitnějším papíře a konečně byl-li odevzdaný jako brožovaný, i když část nákladu byla vydána vázaně, byl povinný subjekt povinen do osmi dnů od doručení žádosti příjemce o nápravu této vyhovět.
Jako příjemce stanovila vyhláška tyto:
a) Národní a univerzitní knihovna v Praze
b) Univerzitní knihovna v Bratislavě
c) ministerstvo informací a osvěty
d) pověřenectvo informací a osvěty
e) knihovna Národního shromáždění
f) Zemská a univerzitní knihovna v Brně
g) Univerzitní knihovny v Olomouci
h) Slovenská národná knižnica v Turčanském Svätém Martině
i) Sukova knihovna při Výzkumném ústavu J. A. Komenského v Praze
j) dokumentační knihovna československého divadelního a literárního jednatelství v Praze
k) Ústřední akční výbor Národní fronty
l) Slovenská univerzita v Bratislavě
m) ministerstvo vnitra v Praze
n) Slovenská akademie věd a umění v Bratislavě
o) Studijní knihovna v Liberci
p) Matica slovenská v Turčanském Svätém Martině
q) Národní muzeum v Praze
r) vysoká škola politických a hospodářských věd v Praze
s) Ústřední vojenská knihovna v Praze
t) Státní slovenské muzeum v Košicích
u) Státní pedagogická knihovna Komenského v Praze
v) úřad předsednictva vlády v Praze
w) vysoká škola technická v Praze
x) vysoká škola technická v Brně
y) vysoká škola technická v Košicích
z) vysoká škola technická v Bratislavě
aa) vysoká škola hospodářských věd v Bratislavě
bb) Knihovna městského historického muzea v Plzni
cc) Státní studijní knihovna Dr. Zdeňka Nejedlého v Hradci Králové
dd) knihovna vysoké školy umělecko-průmyslové v Praze
ee) knihovna akademie výtvarných umění v Praze
ff) knihovna vysoké školy báňské v Ostravě
gg) knihovna akademie múzických umění v Praze
hh) knihovna vysoké školy zemědělské v Brně
ii) knihovna vysoké školy veterinářské v Brně
jj) knihovna státní konzervatoře hudby v Praze
kk) knihovna vysoké školy veterinářské v Košicích
ll) knihovna vysoké školy múzických umění v Bratislavě
mm) knihovna vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě
nn) knihovna katolické bohoslovecké fakulty v Bratislavě
oo) knihovna slovenské evangelické bohoslovecké fakulty v Bratislavě
pp) studijní knihovna ministerstva práce a sociální péče v Praze
qq) studijní knihovna státního pedagogického ústavu v Bratislavě
rr) krajské národní výbory
ss) pověřenectvo vnitra v Bratislavě
Výše uvedení příjemci byli oprávněni k příjmu p. v. v tomto rozsahu a záběru:
ad a) - za účelem konzervace
(i) po jednom p. v. všech tiskovin vytištěných nebo vydaných v Československu
a mimo časopisy také všech tiskovin vytištěných nebo vydaných v cizině,
ovšem za předpokladu, že vydavatel, resp. nakladatel, nebo původce měl
sídlo, resp. bydliště, v Československu
(ii) na žádost všech vyloučených tiskovin uvedených v ust. § 9 odst. 2 zákona č. 6/1863 ř. z. a v ust. § 5 odst. 2 č. 1. čl. zák. XIV/1914, tj. tiskovin vydávaných jen pro potřeby živnostenské, obchodní, domácí a společenské, jen k účelům volebním[10]
- za účelem úředním nebo studijním
jako sub (i)
ad b) jako sub a)
ad c) za účelem evidence[11] po dvou p. v. všech tiskovin vytištěných nebo vydaných v Československu a mimo časopisy také všech tiskovin vytištěných nebo vydaných v cizině, ovšem za předpokladu, že vydavatel, resp. nakladatel, nebo původce měl sídlo, resp. bydliště, v Československu
ad d) jako sub c), avšak po jednom p. v.
ad e) na žádost jako sub c), avšak po jednom p. v., jakož i tiskovin určených jen
k účelům volebním a tiskoviny rozmnožené strojem nebo jiným rozmnožovacím
přístrojem, časopisy vyjímaje
ad f) za účelem studijním jako sub c), avšak po jednom p. v.
ad g) za účelem studijním jako sub c), avšak po jednom p. v.
ad h) za účelem studijním jako sub c), avšak po jednom p. v.
ad i) po dvou p. v. všech knih pro mládež
ad j) po dvou p. v. všech knih a časopisů všech divadelních oborů
ad k) po jednom p. v. všech časopisů
ad l) za účelem úředním nebo studijním jako sub c), avšak po jednom p. v.
ad m) za účelem úředním nebo studijním jako sub c), avšak po jednom p. v., jakož i tiskovin určených jen k účelům volebním
ad n) za účelem úředním nebo studijním jako sub c), avšak po jednom p. v.
ad o) za účelem úředním nebo studijním jako sub c), avšak po jednom p. v.
ad p) za účelem úředním nebo studijním jako sub c), avšak po jednom p. v.
ad q) za účelem úředním nebo studijním jako sub c), avšak po jednom p. v.
ad r) za účelem úředním nebo studijním jako sub c), avšak po jednom p. v.
ad s) za účelem úředním nebo studijním jako sub c), avšak po jednom p. v.
ad t) za účelem úředním nebo studijním jako sub c), avšak po jednom p. v.
ad u) na žádost jako sub c), bez uvedení účelu, avšak po jednom p. v.
ad v) na žádost jako sub c), bez uvedení účelu, avšak po jednom p. v.
ad w) na žádost jako sub c), bez uvedení účelu, avšak po jednom p. v.
ad x) na žádost jako sub c), bez uvedení účelu, avšak po jednom p. v.
ad y) na žádost jako sub c), bez uvedení účelu, avšak po jednom p. v.
ad z) na žádost jako sub c), bez uvedení účelu, avšak po jednom p. v.
ad aa) na žádost jako sub c), bez uvedení účelu, avšak po jednom p. v.
ad bb) na žádost jako sub c), bez uvedení účelu, avšak po jednom p. v.
ad cc) na žádost jako sub c), bez uvedení účelu, avšak po jednom p. v.
ad dd) na žádost jako sub c), bez uvedení účelu, avšak po jednom p. v. a za polovinu krámské ceny
ad ee) na žádost jako sub c), bez uvedení účelu, avšak po jednom p. v. a za polovinu krámské ceny
ad ff) na žádost jako sub c), bez uvedení účelu, avšak po jednom p. v. a za polovinu krámské ceny
ad gg) na žádost jako sub c), bez uvedení účelu, avšak po jednom p. v. a za polovinu krámské ceny
ad hh) na žádost jako sub c), bez uvedení účelu, avšak po jednom p. v. a za polovinu krámské ceny
ad ii) na žádost jako sub c), bez uvedení účelu, avšak po jednom p. v. a za polovinu krámské ceny
ad jj) na žádost jako sub c), bez uvedení účelu, avšak po jednom p. v. a za polovinu krámské ceny
ad kk) na žádost jako sub c), bez uvedení účelu, avšak po jednom p. v. a za polovinu krámské ceny
ad ll) na žádost jako sub c), bez uvedení účelu, avšak po jednom p. v. a za polovinu krámské ceny
ad mm) na žádost jako sub c), bez uvedení účelu, avšak po jednom p. v. a za polovinu krámské ceny
ad nn) na žádost jako sub c), bez uvedení účelu, avšak po jednom p. v. a za polovinu krámské ceny
ad oo) na žádost jako sub c), bez uvedení účelu, avšak po jednom p. v. a za polovinu krámské ceny
ad pp) na žádost jako sub c), bez uvedení účelu, avšak po jednom p. v. a za polovinu krámské ceny
ad qq) na žádost jako sub c), bez uvedení účelu, avšak po jednom p. v.a za polovinu krámské ceny
ad rr) za účelem úředním po jednom p. v. všech časopisů vycházejících v obvodu jejich územní působnosti
ad ss) jako sub rr)
Stejně jako v případě předchozích právních úprav i tato vyhláška stanovila některým povinným subjektům další povinnosti v podobě výkazů a zpráv. Každý československý tiskař byl povinen ve lhůtě pěti dnů počínající vždy prvním dnem každého kalendářního měsíce zaslat níže uvedeným příjemcům výkaz všech tiskovin, které během předchozího měsíce vytiskl. Výjimku z této povinnosti tvořily periodické tiskopisy[12] a tiskoviny touto vyhláškou z povinnosti odevzdat p. v. vyloučené.
Pro případ, že žádné takové tiskoviny nevytiskl, byl povinen o této skutečnosti týmž příjemcům zaslat zprávu. Pro zaslání zprávy se užije tatáž lhůta svrchu naznačená.
Jestliže se dílo[13] tisklo ve více tiskárnách, byl navíc vydavatel, resp. nakladatel, povinen zaslat výkaz souhrnný.
Výkaz musel obsahovat tyto údaje:
- název tiskoviny, jednalo-li se o vyobrazení, pak označení jeho předmětu
- jméno nebo pseudonym původce
- jméno a "adresu"[14] vydavatele, resp. nakladatele
- místo tisku a datum jeho dokončení
- počet stran tiskoviny
- výši nákladu včetně výtisků uvedených v ust. § 11 zákona č. 106/1923 Sb. z. a n.
- krámskou cenu, byla-li tiskovina na prodej a tiskaři byla cena známá
Příjemci výkazů, resp. zpráv, byly:
- ministerstvo informací a osvěty
- pověřenectvo informací a osvěty
- Národní a univerzitní knihovna v Praze
- Univerzitní knihovna v Bratislavě
- Zemská a univerzitní knihovna v Brně
- Univerzitní knihovna v Olomouci
- Slovenská národná knižnica v Turčanském Svätém Martině
Vzor výkazu a zprávy vydalo ministerstvo informací a osvěty. To také vydalo z výkazů u něj uložených tiskaři, vydavateli, resp. nakladateli, původci nebo jejich zástupcům a právním nástupcům úřední výpis o tiskovině, kterou vytiskli, vydali nebo jejímiž jsou původci. Pokud o takový výpis žádal původce anonymního nebo pseudonymního díla, musel právní zájem osvědčit nakladatelskou smlouvou, příp. jiným hodnověrným dokladem od vydavatele, resp. nakladatele.
Ustanovení vyhlášky v tom smyslu, že jednání nebo opomenutí, jež by jí odporovala, by byla kvalifikována jako správní přestupek a trestána pokutou do 100.000,-- Kčs nebo vězením, resp. uzamčením, do tří měsíců, příp. těmito oběma tresty, se však neužilo, neboť bylo v rozporu se zákonem č. 272/1949 Sb., který ministra informací a osvěty k jejímu vydání zmocnil. Místo vyhlášky tedy nastoupil zákon stanovící, že jednání a opomenutí, která budou v rozporu s ním nebo předpisy vydanými podle něho, budou trestána jak výše uvedeno, ovšem dále stanoví, že pro případ nedobytnosti pokuty se má vyměřit náhradní trest vězení, resp. uzamčení, podle míry zavinění do tří měsíců. Pokud se uloží oba tresty, nesmí celková doba vězení, resp. uzamčení, přesáhnout tří měsíce.
O správní přestupek spolu s výše uvedeným se jednalo ovšem pouze tehdy, nebylo-li dotčené jednání nebo opomenutí činem trestným soudně.
Působnost na úseku přestupků vykonávaly dle ust. § 2 cit. zákona okresní národní výbory.
Ve srovnání s předchozí právní úpravou zde dochází k prudkému nárůstu příjemců, což by za běžných okolností vyvolalo nesouhlasnou reakci povinných subjektů, ovšem v poměrech zestátněného polygrafického průmyslu případná taková obava zákonodárce přirozeně odpadla.
Je ovšem s podivem, že předchozí právní úprava byla zrušena, aby byla za necelý měsíc nahrazena až na drobné odchylky normou identickou. Výraznější změnu tak lze pozorovat, mimo výše zmíněné, především ve zvýšení pokuty za spáchání správního přestupku z 50.000,-- Kčs na 100.000,-- Kčs.
Více než deset let byla v účinnosti vyhláška č. 62/1950 Ú. l. I, až byla derogována vyhláškou č. 45/1963 Sb.[15]
Tento nový právní předpis upravující právo povinného výtisku již nerozlišuje účely odevzdávání povinných výtisků, ale nově rozlišuje povinné výtisky, nyní v užším smyslu, sloužící ke konzervačním, bibliografickým, studijním a vědeckým účelům, a výtisky pracovní (dále též jen "pr. v."), které se svým určením do jisté míry přibližují dřívějším p. v. k účelům úředním.[16]
Vyhláška stanovila, že povinnosti odevzdat p. v. a pr. v. podléhají tiskoviny vydané nebo vytištěné v Československu, jakož i v zahraničí, měl-li ovšem nakladatel, resp. vydavatel, sídlo v ČSSR. Za tiskovinu vyhláška prohlásila demonstrativně knihy, hudebniny a jiné neperiodické publikace, dále pak noviny a časopisy rozmnožené tiskem nebo jiným podobným způsobem a další druhy tiskovin, o nichž stanovila, že je dohodou určí ministerstva školství a kultury a spotřebního průmyslu. Pro noviny a časopisy zákonodárce neužil souhrnný termín periodické publikace, resp. periodický tisk.[17]
Samozřejmě i tato vyhláška některé tiskoviny z povinnosti odevzdat p. v. a pr. v. vyloučila, a to konkrétně ty, které byly určené hospodářským a společenským potřebám (demonstrativně vzorníky, ceníky, rodinná oznámení), pokud obsahovaly jen údaje shodující se s účelem tiskoviny, dále sbírky oběžníků určené pro vnitřní potřeby a obsahující jen pokyny "úřadů, jiných orgánů státní správy a podniků",[18] úřední spisy a jejich součásti, tiskoviny pro vnitřní nebo "odbytové potřeby podniků",[19] tiskoviny rozmnožené psacím nebo rozmnožovacím strojem,[20] a konečně cenné papíry a cenné známky.
Již z užité terminologie poznáváme, jak se v Československu změnily společenské poměry.
Tato vyhláška značně zúžila okruh tiskovin vydávaných státními úřady v oboru jejich působnosti, na které se vztahovala povinnost odevzdat povinné a pracovní výtisky, a na rozdíl od předchozích právních úprav z ní nevyloučila tiskoviny určené k volebním účelům.
Právní předpis zavádí nový termín přetisk, což znamená vytištění určitého počtu výtisků nad stanovený náklad. Jednalo se o oprávnění nakladatelství, a to k přetisku ve výši jednoho sta kusů při každém vydání neperiodické publikace. Byly určeny k bezúplatnému použití jako povinné výtisky, přičemž výtisky autorské se do něj nezapočítávaly.[21]
Výši přetisku v případě novin a časopisů stanovilo Československé ústředí knižní kultury[22] na návrh vydavatele.
Příjemci povinných výtisků byli tito:
a) Československé ústředí knižní kultury
b) Státní knihovna Československé socialistické republiky v Praze
c) Matice slovenská v Martině
d) Slovenské ústředí knižní kultury[23]
e) Státní vědecká knihovna v Plzni
f) Krajská knihovna v Českých Budějovicích
g) Státní vědecká knihovna v Liberci
h) Státní vědecká knihovna v Hradci Králové
i) Státní vědecká knihovna v Brně
j) Státní vědecká knihovna v Olomouci
k) Státní vědecká knihovna v Ostravě
l) Univerzitní knihovna v Bratislavě
m) Krajská knihovna v Banské Bystrici
n) Státní vědecká knihovna v Košicích
o) Základní knihovna Československé akademie věd v Praze
p) Knihovna Slovenské akademie věd v Bratislavě
q) Knihovna Národního muzea v Praze
Tito příjemci přijímali povinné výtisky v následujícím rozsahu a záběru:
ad a) po dvou p. v. všech tiskovin a po dalších dvou p. v. tiskovin vydaných v českých
krajích
ad b) po dvou p. v. všech tiskovin
ad c) po jednom p. v. všech tiskovin
ad d) po třech p. v. tiskovin vydaných na Slovensku
ad e) po jednom p. v. všech tiskovin a po dalším jednom p. v. krajského a místního
tisku, tj. krajských a okresních novin a závodních časopisů, vydaného na území
přísl. kraje, mimo pohlednice, učební osnovy, dvojrozměrné učební pomůcky,
učební texty rozmnožené jen pro potřeby jedn. škol, jakož i krajský a místní tisk
z ostatních krajů
ad f) jako sub e)
ad g) jako sub e)
ad h) jako sub e)
ad i) jako sub e)
ad j) jako sub e)
ad k) jako sub e)
ad l) jako sub e)
ad m) jako sub e)
ad n) jako sub e)
ad o) po jednom p. v. všech tiskovin, mimo pohlednice, učební osnovy, dvojrozměrné
učební pomůcky, učební texty rozmnožené jen pro potřeby jedn. škol, jakož
i krajský a místní tisk z ostatních krajů
ad p) jako sub o)
ad q) po jednom p. v. všech novin a časopisů vč. krajského a místního tisku
Vyhláška stanovila, že další příjemce určí Československé ústředí knižní kultury, přičemž limitní počet p. v. neperiodických publikací byl stanoven na 55 při jednom vydání.
Z tohoto přehledu zjišťujeme, že až dosud nejdůležitější příjemce – Národní a univerzitní knihovna v Praze, nyní přejmenována na Státní knihovnu Československé socialistické republiky v Praze – byla zákonodárcem odsunuta na druhé místo za Československé ústředí knižní kultury nejen při výčtu příjemců povinných výtisků, ale i co do šíře rozsahu oprávnění.
Dále vyhláška stanovila povinnost odevzdávat pracovní výtisky. I tyto se odevzdávaly z přetisku a v případě neperiodických publikací byly určeny pro potřeby nakladatelství, a to:
- k recenzování, pro členy edičních rad, k reklamním účelům apod.
- k výměně s ostatními nakladatelstvími v tuzemsku i v cizině
- pro archiv nakladatelství
- pro nadřízený orgán nakladatelství
- pro vedoucí pracovníky nakladatelství ve funkcích, které určilo Československé ústředí knižní kultury
Celkový počet pracovních výtisků byl stanoven na 45 u jedné publikace, ovšem při nákladu nižším než 1000 výtisků směl činit jen 4,5 % z nákladu. Jejich počet mohl být v obou případech zvýšen jen o nevyčerpané výtisky povinné.
Československé ústředí knižní kultury vydalo nakladatelstvím pokyny k hospodaření s pracovními výtisky, o čemž byla tato povinna vést evidenci.
Pokud se jedná o pr. v. novin a časopisů, jejich rozdělovník každoročně stanovilo na návrh vydavatele Československé ústředí knižní kultury.
Některé způsoby užití pracovních výtisků se dnes zdají absurdní, ale na druhou stranu lze považovat odevzdávání jak pracovních, tak i povinných výtisků, z přetisku za efektivní opatření, jímž se nesnižoval náklad tiskoviny. Představa institutu přetisku v soudobých ekonomických podmínkách, kdy náklady na něj nenesl nikdo a zároveň je nesli všichni, není těžká. Patrně z téhož důvodu zákonodárce opustil zařazování některých tiskovin do kategorie nákladně vypravených.
Povinnými subjekty pro povinné výtisky tiskovin vytištěných v Československu a pro příjemce uvedené sub lit. a) – q) vyhláška stanovila tiskárny.[24] Ostatní p. v. pro další příjemce určené Československým ústředím knižní kultury a všechny pr. v., jakož i p. v. a pr. v. tiskovin vytištěných v cizině, odváděla nakladatelství, resp. vydavatelé.
K modalitám odevzdání lze uvést toto – tiskárny odevzdávaly povinné výtisky nejpozději současně s odesláním prvních výtisků nákladu odběrateli. P. v. musely být bez vad a byla-li alespoň část nákladu vázána, musely být odevzdány vázané exempláře.
Jestliže byla tiskovina[25] vydaná v několika jazykových verzích, odevzdaly se povinné výtisky dle ust. § 3 odst. 1 cit. vyhlášky (tedy po dvou p. v. všech tiskovin pro Československé ústředí knižní kultury a pro Státní knihovnu Československé socialistické republiky v Praze, po jednom p. v. všech tiskovin pro Matici slovenskou v Martině) ve všech těchto verzích, v ostatních případech jen v jedné verzi, a to jazykově nejpřístupnější.[26]
Pokud příjemci uvedení výše sub lit. a) – q) neobdrželi povinné výtisky nejpozději se započetím veřejného rozšiřování příslušné tiskoviny,[27] vznikl jim nárok opatřit si je na účet povinného subjektu.
V jakých termínech a jakými způsoby odevzdávala ostatní povinné výtisky (tedy ty pro další příjemce) a pracovní výtisky, jakož i p. v. a pr. v. tiskovin vytištěných v cizině, nakladatelství, resp. vydavatelé, vyhláška neurčuje.
Tiskárnám byla stanovena další povinnost – příjemcům uvedeným sub lit. a) – d) byly ve lhůtě pěti dnů počínaje počátkem každého kalendářního měsíce povinny zaslat výkaz tiskovin, které během předchozího měsíce vytiskly. Nakladatelství byla v téže lhůtě a týmž příjemcům povinna zaslat seznam neperiodických publikací, které v uplynulém měsíci vydala.
O sankcích v případě nesplnění povinností vyhláškou uložených tato neuvádí nic.
Vyhláška také značně zjednodušuje předchozí propracovanost, možná až zbytečně detailní, a materii upravuje stručně, přehledně a poměrně jasně, avšak nikoli bezvadně.
Konečně – tímto právním předpisem jsou položeny základy toho, co se později bude označovat jako právo regionálního povinného výtisku – tedy právo na příjem povinných výtisků místních tiskovin, tj. krajské, okresní nebo jinak územně omezené provenience.
Vyhláška č. 45/1963 Sb. byla záhy zrušena vyhláškou č. 140/1964 Sb.[28] spolu se "směrnicemi"[29] ji provádějícími.
Nová vyhláška se tak stala opět jediným právním předpisem upravujícím právo povinného výtisku a vztahovala se na tiskoviny vydané v Československu a v zahraničí, v tomto případě však jen tehdy, jestliže nakladatelství, resp. vydavatel, mělo v Československu sídlo.
Zákonodárce tentokrát zvolil jinou cestu, jak stanovit rozsah věcné působnosti vyhlášky. Výslovně žádné tiskoviny nevyloučil, ale demonstrativně stanovil, co podle této vyhlášky za tiskoviny považovat a co ne, s tím, že se vztahuje právě jen na tiskoviny.
Tiskovinami dle vyhlášky jsou:
- rozmnoženiny[30] zhotovené tiskovými stroji a určené k veřejnému rozšiřování, vč. zájmových a účelových vydání, přičemž novela provedená zákonem ČNR č. 106/1991 Sb., o neperiodických publikacích, (dále jen, avšak pouze pro účely této kapitoly, "novela") stanovila, že tyto tiskoviny lze za rozmnoženiny považovat jen tehdy, nemají-li charakter neperiodické publikace,
(i) literárních, vědeckých a uměleckých děl, tj. zejména knihy, hudebniny
a reprodukce výtvarných a fotografických děl
(ii) kartografických děl
(iii) učebních osnov a dvojrozměrných učebních pomůcek[31]
- noviny, časopisy a jiné rozmnoženiny vydávané nejméně dvakrát ročně pod stejným názvem a ve schváleném programu a úpravě typické pro časopisy, dále jen "noviny a časopisy"[32]
- pohlednice
- učební texty a skripta pro vysoké, střední (všeobecně vzdělávací a odborné) školy, odborné a učňovské školy a odborná učiliště bez ohlednu na techniku jejich rozmnožení
- jiné rozmnoženiny určené k veřejnému rozšiřování, které stanoví ministerstvo školství a kultury v dohodě s ministerstvem spotřebního průmyslu a se "zúčastněnými ústředními orgány"[33]
Naopak, tiskovinami nejsou:
- rozmnoženiny pořízené v nákladu do 100 výtisků s výjimkou bibliofilských vydání literárních nebo uměleckých děl
- úřední spisy a jejich součásti, vč. oběžníků směrnic a pokynů "organizací"[34] vydávaných v rámci jejich působnosti, pokud nejde o periodicky vydávané sbírky předpisů
- rozmnoženiny sloužící pouze hospodářským a společenským potřebám, např. tiskopisy, blankety, rodinná oznámení, navštívenky, obtisky, etikety, nálepky apod.
- rozmnoženiny sloužící pouze provozním potřebám organizací
- cenné papíry a cenné známky
- fonokarty
- rozmnoženiny tištěné slepeckým tiskem
- autorské rozmnoženiny grafických listů a hudebnin
- zpravodajské materiály tiskových agentur
- plastické a nástěnné mapy a mapy pro "hospodářskou výstavbu"[35]
- samostatné otisky (separáty) sborníkových a časopiseckých článků a statí
- rozmnoženiny divadelních her pořízené výlučně k jevištnímu provozování, nejsou-li určeny k rozšiřování též prostřednictvím knižního obchodu
- neperiodické publikace (doplněné do výčtu novelou)
I tato vyhláška upravila tzv. přetisk – při každém vydání tiskoviny, mimo noviny a časopisy, bylo lze nad stanovený náklad přetisknout maximálně 150 výtisků (kromě výtisků autorských), a to za účelem odevzdání povinných a pracovních výtisků.
V případě novin a časopisů stanovil výši přetisku pro povinné, pracovní a autorské výtisky roční titulový plán. Kdo však stanovil tento plán, vyhláška neuvedla.
Výtisky z přetisku byly neprodejné a autorská odměna se za ně neposkytovala.
Příjemci povinného výtisku byli tito:
a) Státní knihovna Československé socialistické republiky v Praze
b) Matice slovenská v Martině
c) Univerzitní knihovna v Bratislavě
d) Československé ústředí knižní kultury
e) Slovenské ústředí knižní kultury
f) Státní vědecká knihovna v Plzni
g) Krajská knihovna v Českých Budějovicích
h) Knihovna Václava Kopeckého v Liberci
i) Státní vědecká knihovna v Hradci Králové
j) Státní vědecká knihovna v Brně
k) Státní vědecká knihovna v Olomouci
l) Státní vědecká knihovna v Ostravě
m) Krajská knihovna v Banské Bystrici
n) Státní vědecká knihovna v Košicích
o) Základní knihovna Československé akademie věd v Praze
p) Ústřední knihovna Slovenské akademie věd v Bratislavě
q) knihovna Národního muzea v Praze
r) Československé divadelní a literární jednatelství v Praze
s) Knihovna Národního shromáždění v Praze
t) Státní technická knihovna v Praze
u) Slovenská technická knihovna v Bratislavě
v) Státní pedagogická knihovna v Praze
w) Slovenská pedagogická knihovna v Bratislavě
x) Státní knihovna ČSSR – Ústřední ekonomická knihovna v Praze
y) Ústřední ekonomická knihovna v Bratislavě
z) Státní lékařská knihovna v Praze
aa) Ústřední lékařská knihovna v Bratislavě
bb) Ústřední zemědělská a lesnická knihovna v Praze
cc) Ústřední zemědělská knihovna v Nitře
dd) Knihovna ministerstva školství a kultury v Praze
ee) okresní prokuratury[36]
ff) krajské prokuratury[37]
gg) Generální prokuratura ČSSR v Praze
hh) okresní knihovny
ii) Archiv hlavního města Prahy
jj) Regionální knihovna města Bratislavy
kk) Všeodborový archiv ÚRO[38] v Praze
Rozsah a záběr oprávnění byl těmto příjemcům stanoven takto:
ad a) po dvou p. v. všech tiskovin, ovšem v případě jednolistových rozmnoženin děl
výtvarných a fotografických, vč. pohlednic, jen po jednom p. v., přičemž rozsah
a záběr oprávnění tohoto příjemce byl novelou změněn jen na dva p. v. všech
tiskovin bez dalšího
ad b) jako sub a)
ad c) jako sub a)
ad d) (i) v příp. tiskovin vydaných organizacemi se sídlem v českých krajích po dvou
p. v. novin a časopisů a dvojrozměrných učebních pomůcek, po jednom p. v.
tiskovin určených výlučně pro vývoz[39] a rozmnoženin děl výtvarných
a fotografických, vč. pohlednic, po pěti p. v. všech ostatních tiskovin
(ii) v příp. tiskovin vydaných organizacemi se sídlem na Slovensku po jednom
p. v. novin a časopisů, tiskovin určených výlučně pro vývoz a rozmnoženin
děl výtvarných a fotografických, vč. pohlednic, po dvou p. v. všech ostatních
tiskovin
ad e) (i) v příp. tiskovin vydaných organizacemi se sídlem na Slovensku po dvou
p. v. novin a časopisů, po jednom p. v. tiskovin určených výlučně pro vývoz,
rozmnoženin děl výtvarných a fotografických, vč. pohlednic,
a dvojrozměrných učebních pomůcek, po třech p. v. všech ostatních tiskovin
(ii) v příp. tiskovin vydaných organizacemi se sídlem v českých krajích po
jednom p. v., ovšem s výjimkou tiskovin určených výlučně pro vývoz
ad f) po jednom p. v. všech tiskovin, po jednom p. v. krajských a okresních novin
a závodních časopisů vydaných na území příslušného kraje; mimo jednolistové
rozmnoženiny výtvarných a fotografických děl, vč. pohlednic, učební osnovy,
dvojrozměrné učební pomůcky, prozatímní učební texty (skripta) rozmnožené
pouze pro potřeby jednotlivých škol, krajské a okresní noviny a závodní časopisy;
mimo tiskoviny určené výlučně pro vývoz, netýká se novin a časopisů
ad g) jako sub f)
ad h) jako sub f)
ad i) jako sub f)
ad j) po jednom p. v. všech tiskovin, vč. všech tiskovin určených výlučně pro vývoz,
po jednom p. v. krajských a okresních novin a závodních časopisů vydaných
na území příslušného kraje; mimo jednolistové rozmnoženiny výtvarných
a fotografických děl, vč. pohlednic, učební osnovy, dvojrozměrné učební
pomůcky, prozatímní učební texty (skripta) rozmnožené pouze pro potřeby
jednotlivých škol, krajské a okresní noviny a závodní časopisy
ad k) jako sub f)
ad l) jako sub f)
ad m) jako sub f)
ad n) jako sub f)
ad o) po jednom p. v. všech tiskovin; mimo jednolistové rozmnoženiny výtvarných
a fotografických děl, vč. pohlednic, učební osnovy, dvojrozměrné učební
pomůcky, prozatímní učební texty (skripta) rozmnožené pouze pro potřeby
jednotlivých škol, krajské a okresní noviny a závodní časopisy; mimo tiskoviny
určené výlučně pro vývoz, netýká se novin a časopisů
ad p) jako sub o)
ad q) po jednom p. v. všech novin a časopisů (vč. krajských a okresních novin
a závodních časopisů), všech knižních publikací a hudebnin, mimo literaturu
zemědělskou, technickou, zdravotnickou a pedagogickou
ad r) po jednom p. v. všech knižních publikací a hudebnin
ad s) po jednom p. v. tiskovin z příslušných oborů,[40] navíc na žádost po jednom p. v.
odborných novin a časopisů z oboru specializace příjemců; mimo
tiskovin určených výlučně pro vývoz, netýká se novin a časopisů
ad t) jako sub s)
ad u) jako sub s)
ad v) jako sub s)
ad w) jako sub s)
ad x) jako sub s)
ad y) jako sub s)
ad z) jako sub s)
ad aa) jako sub s)
ad bb) jako sub s)
ad cc) jako sub s)
ad dd) jako sub s)
ad ee) po jednom p. v. okresních novin a závodních časopisů z příslušných okresů
ad ff) po jednom p. v. krajských novin z příslušných krajů
ad gg) po třech p. v. novin a časopisů nespadajících do kategorií sub ee) a ff)
ad hh) jako sub ee)
ad ii) po jednom p. v. novin a časopisů vydaných na území hlavního města Prahy,
vč. krajských a okresních novin a závodních časopisů
ad jj) po jednom p. v. novin a časopisů vydaných na území okresu Bratislava-město,
výkladem lze dovodit, že závodní časopisy jsou v tomto případě z odevzdávání
vyloučeny
ad kk) po jednom p. v. všech závodních časopisů
Modality odevzdávání povinných výtisků byly stanoveny takto: p. v. se odevzdávaly od každého čísla a vydání novin a časopisů a od každého vydání ostatních tiskovin. Jednalo-li se o dotisk[41] literárních děl v oboru krásné literatury, povinné výtisky se příjemcům (v příslušném rozsahu a záběru) odevzdávaly jen jednou. Byl-li však v tiráži dotisku uveden jeho samostatný náklad, byli povinné subjekty povinné odevzdat ještě od každého takového dotisku po dvou p. v. příjemcům uvedeným sub lit. a) – c).
Pokud byla tiskovina vydána současně v několika jazykových verzích, odevzdal se příjemcům uvedeným sub lit. a) – e) stanovený počet p. v. od první verze, od dalších jen po jednom p. v. Výjimku tvořila nakladatelství v působnosti ministerstva zahraničního obchodu, z jejichž produkce se odevzdávalo po jednom povinném výtisku ode všech dalších verzí jen příjemci uvedenému sub lit. a), ostatním příjemcům pak jen p. v. od jedné verze, a to jazykově nejpřístupnější.
Československé ústředí knižní kultury určilo, kteří další budou oprávnění k příjmu povinných výtisků. Pokud šlo o díla kartografická, učinilo tak v dohodě s Ústřední správou geodézie a kartografie. V této souvislosti nutno připomenout, že ust. § 16 vyhlášky Ústřední správy geodézie a kartografie č. 156/1957 Ú. l., o ohlašování geodetických a topografických prací, předkládání elaborátů těchto prací, vydávání a rozmnožování kartografických děl, zůstalo nedotčeno. Tzn. že všichni, kdož prováděli kartografickou činnost dle ust. § 11 odst. 3 a § 12 cit. vyhlášky, byli povinni bezúplatně odevzdat po dvou p. v. kartografického díla, resp. po dvou vyhotoveních tohoto díla, nebylo-li tištěno, a to ve lhůtě jednoho měsíce po rozmnožení, resp. ukončení práce. Příjemci byli pro díla vydaná v českých zemích Kartografický a reprodukční ústav v Praze a pro díla vydaná na Slovensku Kartografický a reprodukční ústav Modra-Harmónia.
Jednalo-li se o další příjemce povinných výtisků tiskovin z produkce nakladatelství v působnosti ministerstva zahraničního obchodu, stanovilo je toto ministerstvo.
Povinné výtisky všech tiskovin rozmnožených v Československu odevzdávaly příjemcům sub lit. a) – c) tiskárny (zároveň s odesláním prvních výtisků nákladu odběrateli), ovšem s výjimkou cizojazyčných tiskovin, novin a časopisů.
Ministerstvo spotřebního průmyslu v dohodě s ministerstvem školství a kultury určilo, kterým dalším příjemcům budou tiskárny povinné výtisky odevzdávat.
Povinné výtisky novin a časopisů příjemcům odevzdávala, jakmile se začalo s jejich rozšiřováním, Poštovní novinová služba[42] příslušná podle místa vydání, ovšem jen pokud je zároveň rozšiřovala. Příjemcům sub lit. s) – dd) je odevzdávala jen tehdy, pokud svoji žádost včas uplatnili. V jaké lhůtě tak měli učinit, vyhláška neuvádí.
Vedle PNS byla dalšími povinnými subjekty nakladatelství, resp. vydavatelé, a to pro povinné výtisky všech ostatních tiskovin, které PNS neodevzdávala, tj, včetně povinných výtisků tiskovin z produkce nakladatelství v působnosti ministerstva zahraničního obchodu, tiskovin vytištěných v zahraničí a novin a časopisů. Odevzdat je bylo třeba nejpozději v okamžiku, kdy se započalo s rozšiřováním příslušné tiskoviny.
Stejně jako v případě ostatních úprav povinnosti odevzdávat p. v., i zde bylo nutno odevzdat je v bezvadném stavu a vázané, byla-li alespoň část nákladu vázaná. Odevzdání bylo samozřejmě bezúplatné a poštovní zásilka musela být vyplacena, ovšem na náklady a z bilanční kvóty papíru nakladatelství, resp. vydavatele.
I v tomto případě, nebyl-li povinný výtisk příjemci zaslán ve lhůtě deseti dnů, jejíž běh počínal okamžikem, kdy se započalo s veřejným rozšiřováním příslušné tiskoviny, vznikl příjemci nárok opatřit si jej na náklady povinného subjektu. Zákonodárce zde zvolil termín zaslat, nikoli obrat "poslat", z čehož můžeme dovodit, že k zachování naznačené lhůty bylo nutno, aby příjemci byla zásilka doručena, nikoli aby byla povinným subjektem "jen" předána k přepravě.
Pokud však nebyly doručené povinné výtisky novin nebo časopisů, měl příjemce za povinnost je reklamovat, a to ihned po doručení následujícího čísla.
Na závěr vyhláška zdůraznila, že knihovny, kterým svědčí právo povinného výtisku, tj. prakticky většina příjemců, jsou povinny p. v. užívat k účelům konzervačním (archivním), studijním nebo bibliografickým, dle individuálního určení (touto vyhláškou specifikováno není).
K pracovním výtiskům vyhláška stanovila, že je lze použít z objemu přetisku, který nebude použit k výtiskům povinným. Toto právo svědčilo nakladatelstvím, resp. vydavatelům, a to:
- k recenzování, literární kritice, hodnocení a pro členy edičních rad
- k propagaci a pro domácí i zahraniční výstavy
- k výměně s československými i zahraničními organizacemi
- pro zajištění exportních potřeb a zahraniční agentáž
- pro vedoucí pracovníky nakladatelství, resp. vydavatelů, a pracovníky přímo se na vzniku tiskoviny podílející nebo ji nutně potřebující pro výkon své pracovní funkce
- pro nadřízený orgán nakladatelství, resp. vydavatelů, není-li jím
Československé, resp. Slovenské, ústředí knižní kultury
- k archivním a dokladovým účelům
O přidělení pracovních výtisků rozhodoval vedoucí pracovník toho kterého nakladatelství, resp. vydavatele.
Také tato vyhláška stanovila povinným subjektům další povinnosti – tiskárnám uložila do pátého dne každého měsíce zaslat příjemcům uvedeným sub lit. a) – d) výkaz tiskovin, které v předchozím měsíci vytiskly. Výjimku tvořily noviny a časopisy. Nakladatelstvím uložila týmž příjemcům a v téže lhůtě zaslat seznam tiskovin, které během minulého měsíce vydala. Výjimku opět tvořily noviny a časopisy. Otázkou je, proč pro tentýž doklad zákonodárce jednou užil termín výkaz tiskovin a podruhé seznam tiskovin.
Další, tentokrát nově nařízenou povinností pro nakladatelství, resp. vydavatele, bylo vedení operativní evidence povinných a pracovních výtisků. Požadavky na její obsahovou stránku byly stanoveny jen rámcově – muselo z ní být zřejmé, kterým příjemcům a kdy byly p. v. a pr. v. odevzdány. Požadavky na formální stránku evidence stanoveny nebyly.
Poněkud nadbytečně zákonodárce uvádí, že nakladatelství, resp. vydavatelé, musí pečovat o řádné plnění povinností z vyhlášky vyplývajících.
Těm z příjemců, kteří neměli právo na příjem povinných výtisků dle předchozí vyhlášky č. 45/1963 Sb. a směrnic ji provádějících, vznikl nárok na příjem p. v., pokud jde o noviny a časopisy, dle této vyhlášky až od prvního čísla ročníku následujícího po nabytí její účinnosti.
Vyhláška zmocnila ředitele Československého ústředí knižní kultury ke snížení rozsahu přetisku nebo povolení jeho navýšení, to ovšem jen v individuálních případech. Dále bylo zmocněno ministerstvo školství a kultury, a to k vydávání "pokynů"[43] k jejímu provedení a v dohodě s příslušnými "ústředními úřady a orgány",[44] v odůvodněních případech, k povolování výjimek z této vyhlášky.
Tato vyhláška rozšířila okruh příjemců, již tak dosti široký, způsobem snad až neúměrným, stejně tak rozsah a záběr jejich oprávnění. Rozhodně se nedržela zásady, že právo povinného výtisku má sloužit především konzervačním účelům – k uchování tiskovin přinášejících vědecké nebo umělecké myšlenky budoucím generacím.
Vyhláška byla dotčena zákonem č. 106/1991 Sb. Novela dosavadní text změnila v rozsahu, jak je průběžně naznačeno v textu, ovšem s platností jen pro Českou republiku. Blíže k tomu viz úvod následujícího dílu.
POZNÁMKY:
[1] Účinnosti nabyl až 5. května 1945; dle legálního textu platil zatím jen v českých zemích (podtrhl autor).
[2] Pro zajímavost lze uvést, že v tiskových věcech byly stále ještě co do některých svých ustanovení v účinnosti již obsolentní tiskové zákony č. 6/1863 ř. z. a čl. zák. XIV/1914. Výslovně je zrušil až zákon č. 184/1950 Sb., o vydávání časopisů a o Svazu československých novinářů.
[3] Ust. § 7 odst. 2 č. 1 cit. zákona.
[4] Z dobové odborné literatury lze jako zajímavou poznámku uvést, že: "Přes odpor odborných kruhů grafických, jež v názvu ,tiskovina´ spatřují jakousi příhanu, bylo názvu v zákoně použito, ježto název tento je širší nežli název tiskopis, který se na př. nehodí na rozmnoženiny zhotovené cestou chemickou." In: HRABÁNEK, Jan: Odevzdávání povinných výtisků, 1. vyd., Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, Praha, 1947, s. 10, 1 nečísl. příloha.
[5] Termín zákonodárce.
[6] Zákon zde nesystematicky hovoří o díle, byť jinde důsledně užívá termín tiskovina, přičemž ze souvislostí vyplývá, že ani v tomto případě tomu nemůže být jinak.
[7] Účinnosti nabyl 29. prosince 1949.
[8] Účinnosti nabyla 25. ledna 1950. Ministr informací a osvěty byl k jejímu vydání zmocněn ust. § 1 odst. 1 zákona č. 272/1949 Sb.
[9] Ovšem oba tyto zákony byly zákonem č. 184/1950 Sb. zrušeny, takže od jeho účinnosti (28. prosince 1950) nebyly tyto tiskoviny z povinnosti odevzdat p. v. vyloučeny.
[10] Vyloučeny byly ovšem jen do dne (včetně) předcházejícího dni, kdy nabyl účinnosti zákon č. 184/1950 Sb., tj. do dne 27. prosince 1950.
[11] Což ovšem vyhláška nijak blíže neosvětluje.
[12] Ve smyslu zákonů o tisku.
[13] Zákonodárce se zde odchýlil od obvyklého termínu tiskovina, čímž v praxi mohl způsobit výkladové potíže, neboť termín dílo je svým obsahem užší než termín tiskovina a ve zvláštním případě se mohlo stát, že nedošlo k vytištění díla /ve smyslu zákona o právu autorském/, ale "jen" tiskoviny, i když úmysl zákonodárce bezpochyby směřoval právě k tiskovině.
[14] Termín zákonodárce.
[15] Zmocnění je dáno mj. zákonem č. 184/1950 Sb.
[16] Vyhláška ovšem uvedené účely takto nespecifikuje, lze je však dovodit z činnosti jednotlivých příjemců.
[17] Ač termín periodický tisk užívá např. ust. § 2 odst. 2 vyhlášky ministerstva kultury č. 97/1956 Ú. l., o úpravě autorských odměn za literární díla. Ovšem o novinách a časopisech jako o periodických tiskopisech hovořilo již ust. § 2 císařského patentu č. 122/1852 ř. z., a termín spis periodický vykládalo také ust. § 7 zákona č. 6/1863 ř. z.
[18] Termíny zákonodárce.
[19] Termín zákonodárce.
[20] Blíže k rozmnožovacím strojům viz ust. § 9 vyhlášky ministryně spotřebního průmyslu a ministra vnitra č. 192/1958 Ú. l., o zřizování a působnosti tiskáren a rozmnožoven a o opatřeních týkajících se tiskových a rozmnožovacích strojů a zařízení, (byť dotčené ustanovení hovoří o tiskových strojích, ovšem určených mj. k rozmnožování /podtrhl autor/).
[21] Ovšem ust. § 10 odst. 1 vyhlášky ministerstva kultury č. 97/1956 Ú. l. výši přetisku změnilo, když stanovilo, že nakladatelství může pro autorské, povinné, recenzní, propagační a ostatní volné výtisky přetisknout nejvýše čtyři sta exemplářů každého vydání.
[22] Se sídlem v Praze.
[23] Se sídlem v Bratislavě.
[24] A to na náklad a z bilanční kvóty papíru nakladatelství, resp. vydavatele.
[25] Vyhláška nesystematicky užívá termín publikace, byť tento je obsahově užší než termín tiskovina, ač není pochyb o tom, že ustanovení mělo dopadat právě na co nejširší okruh dokumentů.
[26] Otázkou je, která to v jednotlivých případech byla a kdo to určil.
[27] V legálním textu opět užit termín publikace.
[28] Zmocnění je dáno mj. zákonem č. 184/1950 Sb.
[29] Termín zákonodárce.
[30] Dle zákona č. 115/1953 Sb., o právu autorském (autorský zákon). Tento termín bude i v následujících případech míněn ve smyslu příslušných ustanovení zákonů o právu autorském.
[31] Rozmnoženiny dokumentů uvedených sub i – iii novela z výčtu tiskovin vypustila.
[32] Zákonodárce opět neužil souhrnný termín periodické publikace, resp. periodický tisk.
[33] Termín zákonodárce.
[34] Termín zákonodárce.
[35] Termín zákonodárce.
[36] V případě hlavního města Prahy byla příjemcem Městská prokuratura v Praze.
[37] V případě hlavního města Prahy byla příjemcem Městská prokuratura v Praze.
[38] Ústřední rada odborů.
[39] Míní se vývoz do ciziny.
[40] Specializaci tiskovin stanovilo podle tematických skupin vědecké a odborné literatury Československé ústředí knižní kultury.
[41] Tzn., že vydání se realizuje postupně, z nezměněných tiskových forem.
[42] Dále jen "PNS".
[43] Termín zákonodárce.
[44] Termín zákonodárce.
CITACE:
WALLIS, Ladislav Michael. Vývoj institutu právo povinného výtisku 4 : poválečná úprava práva povinného výtisku.
Knihovna plus [online]. 2006, č. 2 . Dostupný z WWW: <http://knihovna.nkp.cz/knihovnaplus62/wallis4.htm>.
ISSN 1801-3252.
| nahoru | |obsah| | archiv | | domů |
| index autorů | | index názvů | | index témat |