Vývoj institutu právo povinného výtisku 3 : právo povinného výtisku za protektorátu

Ladislav Michael Wallis
Západočeská univerzita v Plzni
archandel-michael@seznam.cz

Události z března 1939 nezůstaly bez vlivu i na legální úpravu povinnosti odevzdávat povinné výtisky.^[1] Vládní nařízení č. 169/1940 Sb. z. a n., o povinných výtiscích pro knihovnu "Deutsche Bücherei" a pro úřady,^[2] stanovilo, že vedle stávajících příjemců^[3] bude dalším z nich knihovna Deutsche Bücherei in Leipzig,^[4] která získala právo na bezúplatné odevzdání jednoho p. v. všech tiskovin vydaných na území Protektorátu Čechy a Morava, a to k bibliografickým účelům. Pro definování tiskovin a časopisů odkázalo vládní nařízení na ust. § 9 odst. 1 a 2 vládního nařízení č. 118/1935 Sb. z. a n. (viz předcházející díl).

Z toho byly vyloučeny hudebniny a umělecké listy, neměly-li slovní doprovod, politické deníky, avšak mimo jejich literární a vlastivědné přílohy, ceníky, vzorníky a katalogy, pokud sami o sobě neměly literární nebo uměleckou hodnotu, a tiskoviny o rozsahu jednoho listu. Pro další vyloučené tiskoviny odkazovalo vládní nařízení na ust. § 2 vládního nařízení č. 118/1935 Sb. z. a n., tj. tiskoviny sloužící domácím, společenským, ústavním, podnikovým, obchodním a živnostenským potřebám, volební tiskoviny, tiskoviny (mimo časopisy) rozmnožené psacím strojem nebo jiným rozmnožovacím přístrojem, cenné papíry a cenné známky a konečně tiskoviny vydané zákonodárnými sbory a státními úřady v rámci jejich působnosti.

Deutsche Bücherei in Leipzig však byla oprávněna požadovat odevzdání povinného výtisku i tiskovin z působnosti vládního nařízení vyloučených.

Povinným subjektem byl nakladatel, nebyl-li udán, nastupoval na jeho místo vydavatel, pro případ, že by ani tento nebyl udán, byl povinným subjektem tiskař. Tento se také stal povinným subjektem na prvním místě tehdy, jestliže mu to zde uvedení nařídili. Za nakladatele, resp. vydavatele, se považoval i spolunakladatel, resp. spoluvydavatel, za původce i spolupůvodce.

Povinné výtisky musely povinné subjekty odevzdat ve lhůtě tří dnů od vydání tiskoviny, šlo-li o časopis, pak ihned. K tomu bylo nutno připojit průvodní účty s uvedením podmínek odběru a, byla-li tiskovina určena k prodeji, také cenu a rabat.

Byla-li tiskovina vydaná také vázaně, měl být p. v. odevzdán v původní vazbě, byla-li vydána na papírech různé kvality, odevzdával se na papíře nejkvalitnějším. Bezúplatně se odevzdávaly i p. v. tiskovin vypravených nákladným způsobem, nikoli tedy za polovinu krámské ceny, jako v případě těch stávajících příjemců, jimž se p. v. odevzdávaly k jiným účelům než konzervačním. Pokud bylo splnění povinnosti odevzdat p. v. závislé na žádosti příjemce, mělo ji být vyhověno do osmi dnů od jejího doručení. Povinný výtisk měl být v této lhůtě příjemci doručen, nikoli jen předán k přepravě. Právo žádat odevzdání povinného výtisku zaniklo, nebylo-li v případě tiskovin určených k domácím, společenským apod. potřebám a k účelům volebním uplatněno ve lhůtě tří týdnů od jejich vytištění, v případě časopisů šesti týdnů; pro jiné tiskoviny byla stanovena na šest měsíců od počátku jejich rozšiřování.

Dalším příjemcem se stal říšský protektor v Čechách a na Moravě (skupina pro věci kulturně politické). Účelem odevzdávání p. v. tomuto příjemci byla cenzura. Vládní nařízení to sice výslovně uvádí, ale lze k němu dospět výkladem, neboť bibliografické účely zákonodárce uvedl jen ve vztahu k Deutsche Bücherei in Leipzig. Znovu tak došlo ke spojení bibliografických a cenzurních účelů odevzdávání povinných výtisků, což nás ovšem vzhledem k okolnostem, za nichž došlo k přijetí tohoto právního předpisu, nemůže překvapit.

Říšský protektor získal právo ve stejném rozsahu a záběru jako Deutsche Bücherei in Leipzig, s níže uvedenými výjimkami, přičemž v jeho případě nebyly politické deníky, mimo jejich literární a vlastivědné přílohy, vyloučeny. Pokud jde o časopisy v protektorátu vydávané, získal bezúplatné právo dokonce na tři p. v.

O bezúplatném odevzdávání tomuto příjemci se sice hovoří jen v souvislosti s časopisy, nicméně výkladem lze dovodit, že i p. v. ostatních tiskovin se mu odevzdávaly bezúplatně.

Říšský protektor byl také oprávněn zvláště žádat odevzdání povinného výtisku tiskovin obecně vyloučených, neměl však právo na průvodní účty a exemplář v původní vazbě, byla-li tiskovina vydaná také jako vázaná. Vzhledem k tomu, že tomuto příjemci se p. v. neodevzdávaly ke konzervačním účelům, byl povinen za p. v. tiskovin nákladně vypravených, byl-li k nim přiložen účet a nebyly-li do jednoho měsíce vráceny, zaplatit polovinu krámské ceny.

Taktéž výkazy tiskovin dle ust. § 7 vládního nařízení č. 118/1935 Sb. z. a n. byli tiskaři povinni odevzdávat těmto novým příjemcům (na formulářích vydaným ministerstvem vnitra), ovšem s tím rozdílem, že ministerstvo nyní z těchto výkazů úřední výpis nevydávalo.

Za porušení ustanovení tohoto vládního nařízení byla stanovena pokuta, nešlo-li o čin soudně trestný, do 1.000,-- Kč, v případě její nedobytnosti byl uložen náhradní trest vězení do tří dnů. Vykonání sankce neznamenalo zánik povinnosti odevzdat povinný výtisk, resp. výkaz tiskovin.

Rovněž na zásilky obsahující povinné výtisky, resp. výkazy tiskovin, odevzdávané podle tohoto právního předpisu se vztahovalo osvobození od poštovného.

Ust. § 9 tohoto vládního nařízení stanovilo, že ve lhůtě jednoho měsíce od nabytí účinnosti mají být Deutsche Bücherei in Leipzig dodatečně odevzdány p. v. tiskovin vydaných v Protektorátu Čechy a Morava po 1. lednu 1939. Pominu-li fakt, že takto byla povinným subjektům stanovena povinnost se zpětnou účinností, mohla užitá formulace vyvolat nedorozumění, neboť k jednoznačnému datu bylo přiřazeno území, na němž vydaných tiskovin se vládní nařízení týká, přičemž takto označený "státní" útvar byl zřízen výnosem č. RP06/39, o Protektorátu Čechy a Morava,^[5] až 16. března 1939. Vzhledem k tomu, že vydání dotčeného vládního nařízení následovalo až po zřízení protektorátu a pro jiné území ani nebyl "zákonodárce" přirozeně oprávněn vydávat závazné právní předpisy, mám za to, že zde chtěl zdůraznit spíše než rozsah územní působnosti, o němž nemohlo být pochyb, počátek jeho účinnosti (ovšem jen ve vztahu k oprávněné Deutsche Bücherei in Leipzig, nikoli k říšskému protektorovi). Lze uzavřít, že povinnost odevzdávat p. v. rozšířená tímto vládním nařízením byla účinná od 1. ledna 1939 do 15. března 1939 pro české země Česko-Slovenska a od 16. března 1939 de facto pro totéž území, nyní však označené jako Protektorát Čechy a Morava. (V období 1. ledna 1939 až 15. března 1939 nemohlo být uvedené vládní nařízení účinné i pro Slovensko, neboť šlo o účinnost zpětnou a v době, kdy se dodatečně plnila jím nařízená povinnost, již bylo Slovensko samostatným státem, a tudíž vláda protektorátu nebyla oprávněna pro ně vydávat jakékoli právní předpisy.)

Následovalo nařízení Úřadu pro lidovou osvětu^[6] č. 16/v. S./1942, které zrušilo účinnost všech stávajících předpisů ve vztahu k neperiodickým tiskovinám (ač dosavadní legislativa ve vztahu k právu povinného výtisku obrat neperiodické neužívala) a nově stanovilo následující: povinnosti odevzdat p. v. podléhaly všechny neperiodické tiskoviny, povinnými subjekty byli určeni nakladatelé, povinné výtisky byli povinni odevzdat příjemcům ihned po skončení knihařských prací, a to ještě než byly tiskoviny dány na knižní trh. "Zákonodárce" sice použil termín předkládati povinné výtisky, což navozuje dojem, že tak nakladatelé měli činit – předkládat je – ke kontrole, resp. cenzuře, po níž by se jim vrátily, jde však jen o jazykovou neobratnost.

Nakladatelé měli svým povinnostem dostát "pod odpovědností",^[7] přičemž nic bližšího, např. výši pokuty a promlčecí dobu, v níž by byla vymahatelná, k tomu nařízení nestanovilo. Rovněž tak o výlukách z povinnosti odevzdat p. v., o případném osvobození zásilek je obsahující od poštovného nebo o zvláštním režimu pro tiskoviny nákladně vypravené, vydané v malém nákladu, neprodejné nebo určené jen pro omezený okruh odběratelů apod. nařízení nestanovilo vůbec nic.

K příjmu povinných výtisků byly oprávněny:

a) Zemská a univerzitní knihovna v Praze[8]

b) Zemská a univerzitní knihovna v Brně

c) Úřad pro lidovou osvětu (tiskový odbor)

d) Úřad pro lidovou osvětu (kulturní oddělení)

e) Ministerstvo vnitra

f) Deutsche Bücherei in Leipzig

g) "Abteilung Kulturpolitik beim Reichsprotektor in Böhmen und Mähren"^[9]

Oprávněny byly v tomto rozsahu a záběru:

ad a) po dvou p. v. každé neperiodické tiskoviny, nebo alternativně po jednom,

přičemž onen druhý p. v. se odevzdal příjemci uvedenému sub b)

ad b) blíže viz sub a)

ad c) po jednom p. v. každé neperiodické tiskoviny

ad d) jako sub a), bez alternativy

ad e) jako sub c)

ad f) jako sub c)

af g) jako sub a), bez alternativy

Dalšími povinnými subjekty byli určeny tiskárny, ovšem jen pro případ, že vytiskly neperiodické tiskoviny a "musikalie"^[10] pro nakladatele z ostatních území Říše. Oprávněnými zde byly:

a) Abteilung Kulturpolitik beim Reichsprotektor in Böhmen und Mähren

b)Úřad pro lidovou osvětu (kulturní oddělení),

přičemž oprávněny byli takto:

ad a) po jednom exempláři každé neperiodické tiskoviny a musikalie

ad b) jako sub a)

Rovněž ve vztahu k tiskárnám nařízení nestanovilo ohledně bližších modalit odevzdávání p. v. a odpovědnosti vůbec nic. Lhůta k odevzdání p. v., stanovená pro nakladatele, platila i zde.

Co se povinných výtisků hudebnin týká, nařízení odkazuje na budoucí nařízení zvláštní, ovšem k jeho vydání již nedošlo.

Svaz nakladatelů a knihkupců, jakož i hospodářská skupina TISK, byly povinny všechny koncesionáře o tomto nařízení uvědomit.

Tento "právní předpis" se vyznačuje značnou nedokonalostí a velkým prostorem pro spekulace a z toho vyplývající případné soudní spory. Avšak vzhledem k historickým a společenským poměrům, za nichž se uplatnil, nebylo lze předpokládat, že by se povinné subjekty zdráhaly jej plnit a okupační moc tak na sebe zbytečně upozorňovaly.

POZNÁMKY:

[1] Ovšem i předcházející důsledky mnichovského diktátu měly netušené dopady, tak např. Československo mj. ztratilo 20 % odborných a vědeckých knihoven a 35 % knihoven veřejných (tyto obsahovaly 3 mil. svazků, což představovalo 33 % objemu fondů všech veřejných knihoven). In: FUKOVÁ, Květuše: Historický vývoj legislativy o povinných výtiscích v českých zemích. [Závěrečná práce.] Praha, 1994, s. 16.

[2] Vláda byla k jeho vydání zmocněna ústavním zákonem č. 330/1938 Sb., o zmocnění ke změnám ústavní listiny a ústavních zákonů republiky Česko-Slovenské a o mimořádné moci nařizovací.

[3] Vzhledem k tomu, že slovenské a i podkarpatoruské povinné subjekty nyní sídlily v zahraničí, dá se soudit, že neodevzdávaly povinné výtisky příjemcům se sídlem v Protektorátu Čechy a Morava a naopak – že české povinné subjekty neodevzdávaly povinné výtisky příjemcům nyní se sídlem v cizině. Příslušná legislativa sice stále platila (přinejmenším v českých zemích určitě, otázku recepce československého právního řádu na Slovensku a v Maďarsku ponechávám stranou), ale, pomineme-li fakt, že účel práva povinného výtisku – shromažďovat literární aj. produkci z území státu, kde vznikla – pominul, mimořádné historické okolnosti takovým aktivitám nepřály. Totéž platí i pro tiskoviny, mimo časopisy, vytištěné i vydané v zahraničí, měl-li nakladatel, resp. vydavatel, nebo původce bydliště, resp. sídlo, v Protektorátu Čechy a Morava (původně v ČSR); otázkou zůstává, nakolik protektorátní povinné subjekty vůbec mohly tisknout a vydávat tiskoviny v zahraničí.

[4] V názvu vládního nařízení se hovoří o knihovně "Deutsche Bücherei", zato v textu důsledně o knihovně "Deutsche Bücherei in Leipzig"; uvozovky užil sám zákonodárce a tato slova ani jednou do češtiny nepřeložil.

[5] Ve Sbírce zákonů publikován jako výnos č. 75/1939 Sb., o Protektorátu Čechy a Morava.

[6] Z právněteoretického hlediska zůstává otázkou, nakolik může Úřad pro lidovou osvětu suplovat roli zákonodárce a jeho nařízení mít povahu právního předpisu, ale vzhledem k tomu, že bylo vydáno v roce 1942 v zemi okupované nacistickou mocí, nebyl podobným úvahám dán prostor.

[7] Termín "zákonodárce".

[8] Nařízení příjemce souhrnně označuje jako "služební místa".

[9] Termín "zákonodárce".

[10] Termín "zákonodárce".

CITACE:
WALLIS, Ladislav Michael. Vývoj institutu právo povinného výtisku 3 : právo povinného výtisku za protektorátu. Knihovna plus [online]. 2006, č. 2 . Dostupný z WWW: <http://knihovna.nkp.cz/knihovnaplus62/wallis3.htm>. ISSN 1801-3252.