Knihovna plus

2006, číslo 1

Vývoj institutu právo povinného výtisku 2: právo povinného výtisku v Československé republice

Ladislav Michael Wallis
Západočeská univerzita v Plzni
archandel-michael@seznam.cz

Dne 28. října 1918 byla tzv. recepčním zákonem č. 11/1918 Sb. z. a n., o zřízení samostatného státu československého, prohlášena kontinuita právního řádu a Československá republika tak přejala stávají úpravu práva povinného výtisku. Tím zůstala legislativa pro české země nedotčena.

Odlišná situace byla na Slovensku a Podkarpatské Rusi – tam platila ustanovení čl. zák. XXXV/1897, o Uherském statistickém ústředním úřadě, a čl. zák. XLI/1897, o zasílání povinných výtisků tiskovin sloužících vědeckým účelům, která jako příjemce vždy jednoho povinného výtisku určovala Uherské národní muzeum, Uherskou vědeckou akademii a Uherský statistický ústřední úřad v Budapešti; ust. § 7 odst. 1 věty druhé, odst. 2 a § 27 odst. 2 čl. zák. XIV/1914, o tisku, pak jako dalšího příjemce určovalo státní zastupitelství.

Vzhledem ke změněným státoprávním poměrům a obecnému účelu práva povinného výtisku se odevzdávání p. v. do zahraničí jevilo jako nedůvodné. Proto ministerstvo vnitra již 3. února 1919 (sic!) stanovilo, že namísto dosavadních příjemců – státního a policejního ministeria, budou novými příjemci tiskový odbor prezídia ministerské rady a ministerstvo vnitra. Namísto dosavadní c. k. biblioteky dvorské se výnosem prezídia ministerstva vnitra č. 611-N/1919 (již z 15. března 1919, sic!) staly dočasnými příjemci orgány státní správy na zemské úrovni. Práva příjemců dle úřední instrukce č. 60/1864 ř. z. zůstala nedotčena.

Oběžník ministerstva s plnou mocí pro správu Slovenska č. 8106/1919^[1] stanovil se zpětnou účinností (sic!) od 1. ledna 1919, že povinné subjekty mají odevzdat vždy tři p. v. univerzitní knihovně v Bratislavě. Uvedený oběžník byl zrušen nařízením č. 2630/1920 adm. rev.,^[2] které této knihovně ponechalo právo jen na jeden p. v., ostatní dva měla postupovat univerzitní knihovně do Prahy a do Brna. Další tři povinné výtisky se odevzdávaly Státnímu úřadu statistickému v Praze.

Z právně-teoretického hlediska se jeví jako sporné, že podzákonné právní předpisy – výnos a oběžník (nakolik oběžník vůbec právním předpisem může být!) – účinně novelizovaly právní předpis se silou zákona, ale praxe a události byly v tomto případě silnější a rychlejší než teorie.

Univerzitní knihovna, jíž byla míněna bývalá Pražská c. k. univerzitní knihovna, se vzhledem k historickým okolnostem přejmenovala na Veřejnou a univerzitní knihovnu v Praze.

Tato provizorní úprava práva povinného výtisku byla značně chaotická, byla poznamenána zcela pochopitelnými popřevratovými zmatky spojenými se snahou urychleně danou věc řešit, aniž byly důsledně promyšleny její dopady v praxi, postrádala koncepci a neurčovala ani jednoho příjemce s působností pro celé území státu v jeho nových hranicích.

Dosažení účelu odevzdávání povinného výtisku bylo komplikováno tím, že knihovny tiskového odboru prezídia ministerské rady a ministerstva vnitra,^[3] ač přijímaly p. v. v nejširším rozsahu, neměly personální, odborné, finanční a nakonec ani prostorové předpoklady k tomu, aby svému novému poslání dostály.

Odborné knihovnické kruhy upozorňovaly, že stávající legislativní úprava práva povinného výtisku je naprosto chaotická, zcela nedostatečná a nekoncepční a že její delší trvání bude přinášet čím dál větší nenahraditelné škody. Zkušenost z období závěru roku 1918 a větší části roku 1919, kdy velká část produkce unikla odevzdání, hovořila za vše. Rakouský tiskový zákon však upravoval povinnost odevzdávat p. v. zároveň s dohledem státu nad tiskem, takže jakékoli pokusy o jeho novelizaci rozpoutaly v poslanecké sněmovně doslova bouři vášní a narážely na hradbu řevnivosti politických stran. Tisková reforma tak nadlouho znamenala neřešitelné politikum.

Jako schůdné řešení knihovníci navrhovali upravit právo povinného výtisku samostatně. Opakovaně se na tom shodovali na prvním sjezdu čsl. knihovníků,^[4] Mezinárodním sjezdu knihovníků a přátel knihy^[5] a sjezdu čsl. knihovníků,^[6] podpořila je Československá společnost knihovědná, Spolek českých bibliofilů a Jednota československých novinářů. „Nátlak“ byl v roce 1929 úspěšný – vláda předložila návrh samostatného zákona upravujícího právo p. v.. Přijat však nebyl a upadl v zapomnění.^[7]

Stále vyšší škody vznikající vinou nesmyslné právní úpravy byly příčnou, proč tlak knihovníků na změnu, zvláště po naději zklamané nepřijetím vládního návrhu zákona, neustále sílil.^[8] Např. Spolek československých knihovníků a jejich přátel jednal s ministerstvem školství a jeho poradním sborem pro věci knihovnické. Spolkový Časopis československých knihovníků přinášel upozorňující, ale i vyčítavé, kritické a alarmující články o neutěšeném stavu československého práva povinného výtisku.

„Nátlak“ byl opět úspěšný a další sjezd čsl. knihovníků^[9] již mohl 4. listopadu 1930 předat ministerstvu spravedlnosti memorandum knihovnické veřejnosti s připomínkami k návrhu osnovy tiskového zákona. Jeho přijetí však bylo z politických důvodů opět odloženo na neurčito.

K dalšímu pokusu o nápravu neutěšeného stavu se vláda odhodlala 22. dubna 1932, kdy poslanecké sněmovně předložila další návrh tiskového zákona.^[10] Ovšem ani ten nebyl přijat.^[11]

Rakouský tiskový zákon byl dalšími zákony č. 126/1933 Sb. z. a n., kterým se mění a doplňují tiskové zákony, a č. 140/1934 Sb. z. a n., kterým se mění a doplňují zákon na ochranu republiky a zákony tiskové, novelizován, avšak bez vlivu na právo povinného výtisku. V této oblasti tak i nadále byl de iure účinný 70 let starý § 18 zákona č. 6/1863 ř. z., a to dokonce v autentickému německém znění; 17 let po vzniku republiky (sic!).

Práva povinného výtisku se zásadním způsobem dotkla až vládní nařízení č. 118/1935 Sb. z. a n., o povinných výtiscích,^[12] a č. 119/1935 Sb. z. a n., jímž se vydávají podrobné předpisy o povinných výtiscích k účelům úředním a studijním.^[13] Za základ k oběma vládním nařízením byly vzaty dosavadní neúspěšně předkládané návrhy, čímž došlo k oddělení práva povinného výtisku od tiskové legislativy.

Vládní nařízení č. 118/1935 Sb. z. a n. nijak neuvedlo ani nevysvětlilo, co se odevzdáváním povinných výtisků sleduje, a hned v § 1 stanovilo, že tato povinnost se vztahuje na „tiskoviny“^[14] vytištěné nebo vydané v Československé republice a na tiskoviny, mimo časopisy, vytištěné a vydané^[15] v zahraničí, pokud nakladatel, resp. vydavatel nebo původce^[16] má bydliště, resp. sídlo, v Československu.

Tiskovinami vládní nařízení mínilo spisy, vyobrazení a hudebniny rozmnožené tiskem, resp. mechanickým nebo chemickým způsobem, s výjimkou děl^[17] kinematografických, fonografických, plastických, jakož i s výjimkou fotografií. Za časopis se považovalo dílo vycházející třeba i nepravidelně, nikoli však v sešitech nebo ve svazcích svým obsahem tvořících celek, v tomto případě i tehdy, vycházely-li pravidelně.

Obdobně jako v rakouské úpravě, i zde se z povinnosti odevzdávat p. v. uplatnily výluky, a to do jisté míry starou úpravu kopírující – tiskoviny určené jen pro potřeby domácí, společenské, ústavní, podnikové, obchodní a živnostenské, tj. v demonstrativním výčtu navštívenky, pozvánky, ex libris, vstupenky, sborníky, oběžníky, pohlednice (pokud se obraz nebo text týkaly blahopřání nebo upomínky na krajinu), kalendáře s údaji astronomickými, reklamními, církevními apod., programy, ceníky apod.

Také tiskoviny vydané zákonodárnými sbory a „státními úřady“^[18] v rámci jejich působnosti byly z povinnosti odevzdat p. v. vyloučeny.

Nad rámec rakouské úpravy byly nově vyloučeny tiskoviny týkající se voleb – taxativně voličské seznamy, kandidátní listiny, hlasovací lístky, volební provolání ad., a dále, mimo časopisy, tiskoviny rozmnožené psacím strojem nebo jiným rozmnožovacím přístrojem,^[19] byly-li určeny k dodání jen předem omezenému okruhu určených osob, konečně, vyloučeny také byly cenné papíry a cenné známky. Obecně lze říci, že výluky z povinnosti odevzdat p. v. se uplatnily v případech, kdy dotčené tiskoviny neobsahovaly myšlenky vědecké nebo umělecké, jejichž konzervování pro budoucnost by splnilo účel práva povinného výtisku.

Povinným subjektem byl ve vztahu k tiskovinám vytištěným na území Československé republiky tiskař, s tím, že povinnosti odevzdat p. v. mohl dostát na účet nakladatele, resp. vydavatele. Ve vztahu k tiskovinám vytištěným mimo ČSR byl povinným subjektem nakladatel, resp. vydavatel, neměl-li však na území Československa bydliště, resp. sídlo, byla povinnost přenesena na původce.

Za původce byl považován i spolupůvodce, za nakladatele, resp. vydavatele, se považoval také spolunakladatel, resp. spoluvydavatel. Nakladatelem zde byla míněna osoba, jíž svědčila autorská práva k neperiodické tiskovině, vydavatelem pak osoba vydávající tiskovinu periodickou.

Tiskař s bydlištěm, resp. sídlem, v Československu byl povinen ve lhůtě prvních pěti dní každého měsíce zaslat ministerstvu vnitra a Národní a univerzitní knihovně v Praze výkaz všech tiskovin, mimo periodické tiskopisy^[20] a tiskoviny podléhající vyloučení z povinnosti odevzdat p. v., které během předchozího měsíce vytiskl, nebo zprávu o tom, že žádné takové tiskoviny nevytiskl. Tento výkaz sloužil knihovně k sestavení bibliografického katalogu jako informačního pramene určeného také ostatním knihovnám k získání přehledu o vycházející literární produkci.

Výkaz měl obsahovat název tiskoviny, resp. označení předmětu vyobrazení, jméno nebo pseudonym původce (byly-li na tiskovině uvedeny), jméno, resp. název, a bydliště, resp. sídlo, nakladatele, resp. vydavatele, místo a datum dokončení tisku, počet stran textových i netextových, výši nákladu vč. výtisků dle ust. § 11 zákona č. 106/1923 Sb. z. a n., o nakladatelské smlouvě,^[21] a maloobchodní cenu (byla-li tiskaři známa a byla-li tiskovina na prodej).

Ministerstvo vnitra bylo zmocněno vydat vzor takového výkazu.

Ministerstvo bylo také povinno vydat tiskaři, nakladateli, resp. vydavateli, původci, jakož i jejich zástupcům a právním nástupcům, úřední výpis o tiskovině, kterou vytiskli, vydali nebo jejímiž byli původci. V případě anonymního nebo pseudonymního díla musel původce osvědčit právní zájem nakladatelskou smlouvou nebo dokladem od nakladatele, resp. vydavatele. Jako lhůta pro vyžádání takového výpisu byl stanoven jeden rok od dokončení tisku.

Modality odevzdávání povinných výtisků byly stanoveny, nebylo-li uvedeno jinak, takto: p. v. se měly odevzdat bez vyzvání, bezúplatně a na nejtrvanlivějším papíře (to pro případ, že tiskovina byla vytištěna na papíře rozdílné kvality). Pokud by odevzdaný p. v. nevyhovoval posléze uvedenému požadavku nebo by vykazoval nějaké vady, měla být náprava zjednána do osmi dnů od uplatnění reklamace.

Lhůty k odevzdání povinných výtisků byly stanoveny takto: tiskař odváděl p. v. časopisů ihned, ostatních tiskovin do osmi dnů od jejich vytištění. Ostatní povinné subjekty odevzdávaly p. v. časopisů, jakmile se začalo s jejich rozšiřováním,^[22] ostatních tiskovin do osmi dnů od téhož okamžiku.

Bylo-li odevzdání p. v. vázáno na vyžádání příjemce, byla lhůta k odevzdání stanovena jako osmidenní a její běh počínal dnem doručení žádosti. Uvedená lhůta byla poměrně krátká, ovšem nejen povinné subjekty měly své povinnosti. Nebyla-li žádost v případě tiskovin určených jen pro potřeby domácí, společenské, ústavní, podnikové, obchodní a živnostenské, jakož i tiskovin týkajících se voleb (blíže viz výše), doručena povinnému subjektu do tří týdnů a v případě časopisů do šesti týdnů od vytištění, v případě tiskovin ostatních do šesti měsíců od okamžiku počátku jejich rozšiřování, nárok na p. v. zanikl.

Osvobození povinných subjektů od poštovních poplatků v souvislosti s odevzdáváním p. v. nebo zasíláním výkazů o tiskovinách zůstalo i nadále v dosavadním rozsahu v účinnosti.

Jeden povinný výtisk tiskovin podléhajících povinnosti odevzdat jej a na žádost dokonce některých tiskovin obecně z této povinnosti vyloučených (konkrétně navštívenek, pozvánek, ex libris, vstupenek, sborníků, oběžníků, pohlednic, kalendářů, programů, ceníků apod., jakož i tiskovin týkajících se voleb) bylo nutno odevzdat Veřejné a univerzitní knihovně v Praze (konzervačnímu oddělení – národní knihovně) za účelem trvalého uložení. Teprve zde zákonodárce naznačil, co se odevzdáváním povinných výtisků sleduje.

V této souvislosti, avšak zcela nekoncepčně, stanovil § 3 in fine, že Veřejná a univerzitní knihovna v Praze se bude nazývat Národní a univerzitní knihovna v Praze.

Byla-li tiskovina odevzdána k jinému účelu než k trvalému uložení, jednalo-li se o p. v. „nákladně vypravený“,^[23] přiložil-li k němu povinný subjekt účet a nebyl-li příjemcem do jednoho měsíce vrácen, náležela povinnému subjektu polovina krámské ceny. Za nákladně vypravenou se považovala tiskovina, jejíž výrobní náklady, s ohledem na použitý materiál, uměleckou výpravu nebo způsob reprodukce, byly značně nepřiměřené. V pochybnostech rozhodovalo ministerstvo vnitra s přihlédnutím ke stanovisku obchodní a živnostenské komory.

Ve věci dalších příjemců odkazuje ust. § 3 odst. 2 a 3 na podrobnější normy o povinných výtiscích pro úřední a studijní účely ve vládním nařízení č. 119/1935 Sb. z. a n.

Porušení tohoto vládního nařízení, jakož i prováděcích předpisů k němu se vztahujících, trestaly okresní úřady jako přestupek, pokud nešlo o trestný čin, pokutou až do výše 1.000,-- Kč, pro případ její nedobytnosti náhradním trestem „vězením, resp. uzamčením,“^[24] v délce trvání až tří dnů (sic!). Zaplacení pokuty, resp. vykonání trestu odnětí svobody, nezbavovalo povinný subjekt, obdobně jako v rakouské právní úpravě, povinnosti odevzdat povinné výtisky nebo zaslat výše uvedené výkazy.

Vládní nařízení ponechalo v účinnosti ta ustanovení tiskových zákonů, která stanovila povinnost odevzdávat povinné výtisky státním zastupitelstvím a státním bezpečnostním úřadům. Pokud jich nebylo k dalšímu řízení potřeba a bylo-li to vhodné, byly po dohodě ministerstev spravedlnosti, vnitra a školství a národní osvěty postoupeny veřejným, vězeňským apod. knihovnám.

Vláda využila svého zmocnění daného jí zákonem č. 95/1933 Sb. z. a n., o mimořádné moci nařizovací, a výslovně zrušila ust. § 18 zákona č. 6/1863 ř. z., jež dosud de iure upravovalo povinnost odevzdávat p. v., byť v praxi se vzhledem ke změněným státoprávním poměrům a provizorním právním předpisům z doby těsně po převratu již neaplikovalo. V souvislosti s tím via facti zanikla účinnost příslušných ustanovení úřední instrukce č. 60/1864 ř. z. k provedení tohoto zákona. Dále byl zrušen čl. zák. XXXV/1897, čl. zák. XLI/1897 a ust. § 7 odst. 1 věty druhé, odst. 2 a § 27 odst. 2 čl. zák. XIV/1914. S ohledem na zásadu lex posterior derogat legi priori také skončila účinnost všech provizorních právních předpisů z doby po první světové válce.

Toto vládní nařízení (č. 118/1935 Sb. z. a n.) bylo provedeno následujícím vládním nařízením č. 119/1935 Sb. z. a n. (účinnosti nabyly současně), které stanovilo, že příjemci povinných výtisků k úředním a studijním účelům budou:

a) Knihovna Národního shromáždění v Praze

b) předsednictvo ministerské rady

c) ministerstvo vnitra

d) Národní a univerzitní knihovna v Praze

e) Zemská a univerzitní knihovna v Brně

f) Knihovna univerzity Komenského v Bratislavě

g) zemské úřady,

přičemž rozsah a záběr jejich práva byl stanoven takto:

ad a) na žádost po jednom p. v. všech tiskovin uvedených ve vládním nařízení č. 118/1935 Sb. z. a n., konkrétně v ust. § 1 (tedy tiskovin vytištěných nebo vydaných v ČSR a tiskovin /mimo časopisy/ vytištěných i vydaných v zahraničí, má-li nakladatel, resp. vydavatel, nebo původce bydliště, resp. sídlo, v ČSR), v ust. § 2 písm. a) (tedy tiskovin sloužících potřebám domácím, společenským, ústavním, podnikovým, obchodním a živnostenským, tj. navštívenek, pozvánek, ex libris, formulářů, vzorníků, oběžníků atp.) a v písm. b)(tedy tiskovin určených pro volební účely, tj. voličských seznamů, kandidátních listin, hlasovacích lístků atp.)

ad b) po jednom p. v. všech tiskovin uvedených v ust. § 1 cit. vládního nařízení

ad c) jako sub b)

ad d) jako sub b) a na žádost i po jednom p. v. všech časopisů, a to jen ze země České

ad e) jako sub b) a na žádost i po jednom p. v. všech časopisů, a to jen ze země Moravskoslezské

ad f) jako sub b) a na žádost i po jednom p. v. všech časopisů, a to jen ze země Slovenské a ze země Podkarpatoruské

ad g) z tiskovin uvedených v ust. § 1 cit. vládního nařízení jen časopisy, a to jen ze země jejich sídla. V tomto případě není uveden a ani z legální formulace nevyplývá počet odevzdávaných p. v., výkladem a maiori ad minus lze dospět k závěru, že povinnosti podléhal vždy jen jeden exemplář.

Právní předpis zde kopíruje rakouský model povinnosti odevzdávat povinné výtisky v rovině celostátní a zemské, avšak jednoznačně v rozporu s účelem jejich shromažďování přiznal územně nejširší (celostátní) rozsah i obsahově nejhlubší záběr oprávnění, byť na žádost, před několika lety vzniklé Knihovně Národního shromáždění v Praze, jejíž fond tomu také odpovídal, a naopak Národní a univerzitní knihovně v Praze, která disponovala právem povinného výtisku od roku 1781, včetně přihlédnutí k následným změnám co do rozsahu a záběru, přiznal jen postavení zemské knihovny, což sice také odpovídalo rakouské situaci, ovšem bez zřetele k okolnosti, že tato knihovna se nyní stala knihovnou centrální a tudíž se rozsah a záběr jejího oprávnění ve srovnání s postavením centrální knihovny monarchie dokonce zhoršil. Tato nepříliš šťastně zvolená úprava vedla k narušení kontinuity kvality konzervačního fondu.

Samostatnou otázkou pak zůstává, zda povinnosti odevzdávat p. v. mají vůbec podléhat takové tiskoviny, jako jsou navštívenky, pozvánky, formuláře, vzorníky, nálepky, voličské seznamy, hlasovací lístky atp.

Vládní nařízení č. 118/1935 Sb. z. a n. stanovilo, že prováděcí vládní nařízení (č. 119/1935 Sb. z. a n.) může právo příjemců na povinné výtisky podmiňovat jejich žádostí i mimo případy žádostí již nutných dle ust. § 3. Dále, bylo-li by požádáno o odevzdání p. v. časopisu bez uvedení omezení na konkrétní číslo, mělo platit, že se žádost vztahuje na všechna další čísla po doručení této žádosti následující. Tohoto ustanovení však ani v jednom z těchto bodů nebylo využito.

V případě tiskovin jen z určité země, na jejichž odevzdání měli příjemci uvedení výše sub lit. d) – g) právo, bylo rozhodné místo vydání takové tiskoviny. Byla-li vydána v zahraničí, bylo rozhodným místo vytištění, a pro případ vydání i vytištění v cizině rozhodovalo bydliště, resp. sídlo, povinného subjektu.

Žádný z výše uvedených příjemců neměl právo na povinný výtisk neprodejných tiskovin, jestliže jejich náklad nepřevýšil sto exemplářů.

Příjemci uvedení sub lit. d) – f) v případech, kdy jim ust. § 1 vládního nařízení č. 119/1935 Sb. z. a n. nepřiznávalo právo na povinný výtisk, mohli jej žádat ode všech tiskovin uvedených v ust. § 1 vládního nařízení č. 118/1935 Sb. z. a n., a to za polovinu krámské ceny.

Ve stejném rozsahu byly pak oprávněny i Knihovna Národního muzea v Praze, Studijní knihovna v Olomouci, Knihovna Slovenské Matice v Turčanském Svätém Martině a Veřejná městská knihovna v Užhorodu.

Oprávnění uvedená v předchozích dvou odstavcích se nevztahovala na neprodejné tiskoviny vydané v nákladu nepřevyšujícím sto exemplářů a na tiskoviny nákladně vypravené.

Ust. § 3 vládního nařízení č. 119/1935 Sb. z. a n., v preventivní snaze předejít případným nedorozuměním, expressis verbis uvedlo, že ustanovení platící pro odevzdávání povinných výtisků Národní a univerzitní knihovně v Praze ke konzervačním účelům nejsou tímto nařízením dotčena. V praxi to znamenalo, že k povinným výtiskům odevzdávaným pro konzervační účely (ust. § 3 odst. 1 vládního nařízení č. 118/1935 Sb. z. a n.) bylo nutno povinné výtisky odevzdávané pro účely úřední a studijní dle tohoto právního předpisu připočítat.

Tak byla povinnost odevzdávat p. v. upravena jednotně pro celé území Československa. Tím vším samozřejmě nebyla dotčena ustanovení tiskových zákonů o odevzdávání povinných výtisků státním zastupitelstvím a státním bezpečnostním úřadům.

Obecně lze říci, že nová úprava práva povinného výtisku ve své koncepci do značné míry kopírovala úpravu rakouskou, a to i včetně společné úpravy povinných výtisků pro studijní účely a pro účely úřední.

POZNÁMKY

[1] Publikován v Úradných novinách 18. listopadu 1919.

[2] Publikován v Úradných novinách 10. listopadu 1920.

[3] A to ministerstvo vnitra dokonce vydalo 5. června 1933 výnos č. 10.708/1933-pres. tohoto znění: „… Jelikož povinné výtisky nejsou zejména v poslední době správně dodávány, buďtež vhodným způsobem upozorněni nakladatelé (vydavatelé) tiskopisů a majitelé podniků tiskařských na uvedené zákonné ustanovení (§ 18 zákona č. 6/1863 ř. z., pozn. aut.), s tím, že povinné výtisky, které má obdržeti ministerstvo vnitra, třeba adresovati takto … .“

[4] 1. – 2. července 1922 v Praze.

[5] 1926 v Praze.

[6] 1927 v Plzni.

[7] Stejně tak dopadl návrh vypracovaný již r. 1925 ministerstvem spravedlnosti. Pro neshody co do rozsahu povinnosti odevzdávat p. v. a konkretizace příjemců byla práce na něm skončena už ve fázi osnovy.

[8] Pro ilustraci situace – dle Bibliografického katalogu vyšlo v r. 1929 celkem 3.539 časopisů. Knih, map a hudebnin vyšlo 7.686, v r. 1930 jich bylo 7.141.

[9] 1930 v Náchodě.

[10] Místo dosavadního značně extenzivního vymezení věcné působnosti zákona (ust. § 4 zákona č. 6/1863 ř. z.) návrh tuto stanovil poměrně úžeji – spisy, vyobrazení a hudebniny rozmnožené tiskem budou tiskopisem vždy, ale budou-li rozmnožené jiným způsobem, budou tiskopisy jen v případě většího počtu rozmnoženin určených k rozšiřování. In: HRABÁNEK, Jan: Nové československé právo tiskové: Ochrana cti, tiskové novely, slovenské tiskové zákony atd., vyd. neuv., Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, Praha, 1933, s. 30.

[11] Dobová knihovnická literatura k politováníhodné situaci uvádí, že „Dosti kusé dosavadní předpisy, nejasnost a konečně i pochybný právní podklad dosavadní úpravy mají dále za následek, že povinnost odváděti povinné výtisky je často velmi nedbale plněna. Knihovny musí se domáhati plnění této povinnosti stálými reklamacemi a pro nedostatek povinné úřední evidence všech v republice vydaných a vytištěných tiskopisů musí si samy takovou evidenci pracně pořizovati, aby jim pokud možno nic neuniklo. A přece nelze se uvarovati toho, že některé tiskopisy uniknou a nebývá zhusta možno ani koupí je opatřiti. To ovšem ztěžuje značně správu těchto veřejných knihoven, takže nová vyčerpávající úprava otázky povinných výtisků může přispěti i k jednoduššímu a úspornějšímu obstarávání veřejné správy.“ In: HRABÁNEK, Jan: Odvádění povinných výtisků, vyd. neuv., Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, Praha, 1935, s. 6.

[12] Vláda zde – přirozeně s ohledem na zásadu lex posterior derogat legi priori – k derogaci ustanovení zákona, které upravuje povinnost odevzdávat p. v., využila svého zmocnění daného jí zákonem č. 95/1933 Sb. z. a n., podle něhož vydaná vládní nařízení mají právní sílu zákona (ač obecně má vládní nařízení právní sílu nižší). V těchto intencích však bylo vydáno jen vládní nařízení č. 118/1935 Sb. z. a n., nikoli již vládní nařízení č. 119/1935 Sb. z. a n., které ono předchozí, v souladu s cit. zákonem, provádí.

[13] Dobová knihovnická literatura alternativně užívá termín volný výtisk. Viz např. BRADÁČ, Ludvík a kol.: Československé knihovnictví, vyd. neuv., Československý kompas, Praha, 1925, s. 254.

[14] Termín zákonodárce.

[15] Vydání ztotožňuje ust. § 8 odst. 1 zákona č. 218/1926 Sb. z. a n., o původském právu k dílům literárním, uměleckým a fotografickým (o právu autorském), se situací, kdy na základě projevu vůle oprávněné osoby je dílo poprvé zveřejněno. Tento termín bude i v následujících případech míněn ve smyslu příslušných ustanovení zákonů o právu autorském.

[16] Původce ztotožňuje ust. § 9 odst. 1 zákona č. 218/1926 Sb. z. a n. s tím, kdo dílo vytvořil. Tento termín bude i v následujících případech míněn ve smyslu příslušných ustanovení zákonů o právu autorském.

[17] Dílem rozumí ust. § 4 odst. 1 a 3 zákona č. 218/1926 Sb. z. a n. všechny výtvory v oboru krásné i vědecké literatury a umění, jakož i všechny výrobky a výtvory, při nichž bylo užito fotografického nebo jiného postupu jemu podobného jako nutného pomocného prostředku. Tento termín bude i v následujících případech míněn ve smyslu příslušných ustanovení zákonů o právu autorském.

[18] Termín zákonodárce.

[19] Fungujícím na principu hektografu, autokopistu, šablony nebo protisku.

[20] Ve smyslu tiskových zákonů.

[21] Tj. včetně volných výtisků nebo rozmnoženin redakčních, reklamních a pro zadavatele, dále výtisků (rozmnoženin) náhradních, doplňovacích a povinných.

[22] Nikoli ve smyslu ust. § 16a zákona č. 218/1926 Sb. z. a n. (což zde znamená šíření díla rozhlasem).

[23] Termín zákonodárce.

[24] Termín zákonodárce.

CITACE:
Wallis, Ladislav Michael. Vývoj institutu právo povinného výtisku 2: právo povinného výtisku v Československé republice. Knihovna plus [online]. 2006, č. 1 . Dostupný z WWW: <http://knihovna.nkp.cz/knihovnaplus61/wallis.htm>. ISSN 1801-5948.