Nové technologie můžou podlomit základy autorského práva

Jiří Srstka – Zdeněk A. Tichý

Proč bylo potřeba novelizovat autorský zákon a jaké novinky jeho nová verze přináší? Jaká je stručná historie zákonodárství v　této oblasti? A kterým problémům autorské právo čelí v　době nástupu moderních technologií? K　zodpovězení těchto otázek si naše redakce pozvala jednoho z　předních odborníků na oblast autorského práva, Jiřího Srstku, ředitele Dilia, divadelní, literární, audiovizuální agentury.

Kde vlastně bychom v　historii měli hledat počátky autorského práva?

Za první systematický předpis v　oblasti autorského práva můžeme pokládat Zákon o právu původcovském z　roku 1895, který ještě v　rakousko-uherské monarchii podepsal František Josef I. Tento zákon je sice z　dnešního pohledu taková všehochuť, ale již poměrně obsáhle pojednává práva původců, tzn. i autorů, a rýsuje se v　něm dnešní konstrukce autorského zákona. Je zajímavé sledovat, jak se některá ustanovení, ba i některé výrazy včetně systematiky některých právních institutů prodraly z　toho stařičkého zákona až do dnešní úpravy.

Nicméně dalších předpisů pro oblast autorského práva následovalo mnoho. Vaši poučení čtenáři jistě vědí, že republika Československá při svém vzniku v　roce 1918 převzala univerzálním patentem všechny předpisy rakousko-uherské monarchie. A postupně většinu z nich měnila. Další autorský zákon je tak datován rokem 1926. Období druhé světové války znamenalo flagrantní poručování autorských práv a zásadní zásahy do legislativy přineslo i období komunismu. Autorský zákon se poté kompletně změnil až v roce 1953. Pak byl přijat Zákon 35/1965 Sb., který vytrval ve znění mnoha novel až do 30.11.2000.

Autorský zákon 35/1965 Sb. byl novelizován do roku 1989 minimálně a potom se na jeho hlavu snesla houšť nutných novel, až byl konečně v　roce 2000 nahrazen zbrusu novým předpisem. V　této změně spatřuji jednoznačně pozitivní čin a v rámci „postkomunistických“ zemí to byl čin docela revoluční. V Polsku nebo Maďarsku pracně lepili a novelizovali původní znění svých autorských zákonů, aby je upravili podle reality a požadavků Evropské unie. Výsledkem je, že takový neustále opravovaný a doplňovaný právní předpis vypadá hrozně, scházejí mu patřičné návaznosti atd., zatímco náš Zákon 121/2000 Sb. by měl nějakou dobu vydržet.

Dobře, ale autorský zákon byl nedávno novelizován a dočkal se několika desítek změn. Laik by se tak mohl domnívat, že zákon, který má tolik oprav a úprav, nebyl zrovna nejpovedenější.

Myslím, že docela povedený byl. Jeho autoři si ale patrně byli vědomi nutnosti dodržení určité kontinuity - kdyby do něj byly vloženy všechny nové instituty najednou, tak by takový zákon nebyl ze dne na den aplikovatelný a byly by s　ním veliké problémy. Kontinuita i diskontinuita jsou při aplikaci nově přijatých zákonů nesmírně důležité. V praxi je to vidět tak, že i někteří lidé z　oboru dokonce ani dva roky od přijetí nového autorského zákona nezaznamenali jeho existenci a pořád pracovali stále podle Zákona 35/1965 Sb.! A stává se to i dnes – stále narážím na smlouvy, které jsou poplatné předchozí právní úpravě. Což je dáno patrně také tím, že mnozí lidé nejsou schopní se v　legislativním chaosu orientovat.

U nového autorského zákona se určitě jeho tvůrci poučili ze znění německého autorského zákona a směrnic Evropské unie – jeho vznik byl totiž právě s　ohledem na náš vstup do EU velice podstatný. Všímali si například dokonce jedné z nejdůležitějších Směrnic o informační společnosti, která sice v　té době nebyla ještě EU přijata, ale bylo jasné, v jaké asi podobě přijata bude. Takže některé podstatné části z　ní se již promítly do nové právní úpravy. Na druhé straně ale nevím, proč tvůrci zákona do ní nezapracovali směrnice Evropské unie, které byly staré třeba pět, šest let – kupříkladu ohledně placení náhradních odměn za půjčování v　knihovnách. Na druhé straně si však musíme uvědomit, že teritoriální uplatnění komunitárního práva, jak se právu Evropské unie říká, je záležitost složitá. A harmonizace všech směrnic a direktiv Evropské unie do vnitřních právních řádů jednotlivých zemí trvá často hodně dlouhou dobu – někdy i přes deset let.

Takže kromě další harmonizace autorského zákona s　právem Evropské unie byl dalším důvodem novely autorského zákona též požadavek praxe. A pak je tady třetí důvod, který bych podtrhl a možná i dal na první místo. Určité, především komerční zájmové skupiny, které neměly čas si uvědomit dopad Zákona 121/2000 Sb. před jeho přijetím, se proto snažily po jeho přijetí prosadit změny podle svých představ a lobbovaly kvůli tomu přes poslaneckou sněmovnu i Ministerstvo kultury ČR.

Jednou z　podstatných novinek v　autorském zákoně je i výplata tzv. náhradních odměn, v　zahraničí jinak známých rovněž jako tzv. Public Lending Right (PLR). Jsou zpracované odhady, jak velké částky bude stát v　této oblasti asi vyplácet?

Ministerstvo kultury ČR, jako garant přípravy novely zákona, vycházelo především ze statistických údajů, které mělo k　dispozici od Národní knihovny, a rovněž z　podkladů dodaných naší agenturou Dilia. Původně jsme navrhovali, aby se vyplácela jedna koruna za výpůjčku. Shledávali jsme tuto odměnu za nijak přehnanou vzhledem ke statistickým　údajům o těchto odměnách vybíraných v západní Evropě. Ministerstvo kultury ale částku ve svém návrhu, jenž šel do vlády a parlamentu, snížilo na padesátník. A nakonec při třetím čtení v　Poslanecké sněmovně vystoupil poslanec Koníček z　KSČM, kterému se podařilo snížit padesátník na desetník. Jeho motiv neznám, ale snad se domníval, že to mají platit knihovny nebo třeba přímo sami čtenáři. Pan exministr Jandák s　tím návrhem při jednání pléna souhlasil, a tak novela skončila v　Senátu, který vrátil Poslanecké sněmovně návrh zákona s　původním padesátníkem a ten ho naštěstí akceptoval. Když si spočítáte, že by se platil pouze desetník za každou výpůjčku, tak by to všem autorům přineslo ročně čtyři a půl nebo pět milionů a po rozdělení mezi ně by šlo komické haléřové částky. V　důsledku by tak šlo o typický jev vyhýbání se směrnici Evropské unie, neboť všechny pracně provedené úpravy by nevedly k původnímu úmyslu směrnice, tedy reparovat autorům ušlé odměny. Mimochodem, podobná je situace ve Francii, s　níž se Evropská unie soudí.

Na náhradních odměnách autorům by se tedy mělo ročně rozdělovat okolo pětadvaceti milionů korun, i když – zejména z　pohledu zahraničních autorů – ani to není žádná sláva. A pak je také v　zákoně uvedeno několik knihoven, které jsou osvobozeny od placení náhradních odměn.

A jakým způsobem se bude vypočítávat, kolik má který autor dostat?

Vlastní rozdělování náhradních odměn se může odehrávat dvěma způsoby. Ten první je obdobný tomu, podle kterého se rozdělují odměny z reprografie, což jsou stručně řečeno poplatky odváděné z　copyshopů a z　dovozu kopírovacích zařízení. U kolektivního správce je nahlášeno x-tisíc autorských děl a jsou stanovena hodnotící kritéria pro rozdělení vybraných odměn mezi ně. Tedy podle počtu přidělených bodů a počtu děl konkrétních autorů se jim vybrané peníze rozdělují. Při hodnocení se vychází z　faktu, že se především kopíruje vědecká literatura, a tak například její autoři dostávají trojnásobek oproti autorům krásné literatury.

Podobný princip je aplikovatelný i na půjčování knih knihovnami, ovšem aspekt preferování vědeckého díla bude v　praxi asi trochu kulhat. Lidé si dnes hodně půjčují nejen odbornou, ale i krásnou literaturu – ať již proto, aby nemuseli platit poměrně vysoké ceny nových knih, nebo proto, aby se jim knihy nehromadily doma. Nicméně tento systém je poměrně jednoduchý, jeho realizace je i softwarově připravena a také ho minimálně v prvním roce použijeme. Mimochodem - takto se rozdělují odměny z　public lending right ve většině zemí EU.

Druhý systém, který se praktikuje například ve Velké Británii, je složitější. Ze vzorku několika vybraných knihoven se shromažďují elektronickou cestou údaje o konkrétních výpůjčkách a na jejich základě se již rozdělují náhradní odměny „adresně“. Tímto způsobem by se už mohly rozúčtovat náhradní odměny za rok 2007.

Jedním z　důvodů této úpravy autorského zákona bylo jeho uvedení do souladu s　evropským právem a…

Nejde jenom o to, abychom neustále uváděli něco do souladu se směrnicemi Evropské unie. To vidím až jako druhý důvod. V　první řadě bych viděl evidentní věcné důvody. Když se knihy půjčují, tak se autorům zmenšují jejich autorské, tedy licenční odměny z　vlastního prodeje. Dilia funguje jako kolektivní správce, ale zároveň vyvíjí činnost jako agentura, která zastupuje řadu autorů slovesných děl. Díky tomu máme dost dobrý přehled o tom, jaká je dnes realita v　oblasti licenčních nakladatelských smluv a odměn v　nich obsažených. Autoři děl slovesných - a to včetně autorů děl odborných - dostávají odměny, které jsou prostě ubohé. Je to dáno obrovskou knižní produkcí, která vede k　tomu, že většina nakladatelů zrovna moc nevydělává a náklady vydaných knih jsou minimální. A to se týká i překladatelů, jejichž honoráře jsou ne ubohé, ale katastrofální. Když se tedy knihy půjčují, tak je logické, aby jejich autoři dostali alespoň nějakou kompenzaci.

Proč je důležité, že se do autorského zákona dostal nově oddíl zabývající se správními delikty?

Původní úprava byla obsažená v　Zákoně o přestupcích a nyní se dostala přímo do autorského zákona. Jde především o to, aby se specifikoval druh deliktů, které původně nebyly postižitelné. Nová úprava správních deliktů směřuje i ke　zpřesnění v tom, kdo se deliktu může dopustit.

Autorské právo má zajímavou vlastnost, která je až filozofujícího charakteru – na jedné straně nehmotnost autorských práv a na straně druhé nekonečnou variabilitu způsobů, jak autorská díla kopírovat a užívat. Tuhle abstraktní a pohyblivou množinu lze za použití konkrétních a formálních instrumentů uchopit, ale obtížně. Navíc tyto formální instrumenty vypadají velice komplikovaně. Kupříkladu Zákon 35/1965 Sb. příliš nedefinoval konkrétní druhy užití, mluvilo se v　něm obecně o šíření děl.

Za největší problém autorského práva považuji fakt, že jen těžce stíhá technologický rozvoj, který se týká kopírování a přenosu. To je nekonečný problém i v　celé Evropské unii. A pochopitelně že ti, kdo podobné technologie vyvíjejí a provozují, podnikají všechno možné proto, aby se autorskému právu vyhnuli. Obávám se v　této souvislosti budoucnosti - pokud se nebude problém nových technologií řešit, tak by to mohlo aplikaci autorského práva totálně podlomit. A to by mohlo mít zpětnou vazbu na autory v　tom smyslu, že nebudou motivováni k　tvorbě, takže současný civilizační vývoj uměleckou tvorbu zcela zničí.

Někdy se ovšem zákon obchází i bez použití moderních technologií. Například brněnské Divadlo v　7 a půl uvádělo po řadu let dramatizace slavných literárních děl, aniž by k　nim mělo zajištěno autorská práva.

Profesionálních divadel není v　České republice tolik, abychom o nich neměli přehled – v　této oblasti naše agentura průběžně vykonává jakousi „osvětu“, aby divadelníci věděli, co se licencovat má a co nemusí. Občas samozřejmě zjistíme, že dochází k　deliktům proti autorskému právu. Ale jelikož je to oblast tzv. velkých práv, která není spravována kolektivním správcem, tak nemáme velkou možnost zasáhnout. Vůči divadlům licencujeme užití díla jako agentura v　případě, pokud nás k　tomu autor zmocní. Jinak můžeme na porušení autorského práva jen upozornit. Ale podobných deliktů se u profesionálních divadel neobjevuje mnoho. Spíš se to stává u amatérů, kteří si nejsou často ani vědomi toho, že musí mít dílo licencované, i když sehrají představení v　Sokolovně pro své sousedy.

Dovolte mi jednu malou odbočku: do autorského zákona jsme se snažili dostat ustanovení o výkonu kolektivní správy pro amatérská divadelní představení, abychom amatérům – u kterých jsem ostatně začínal i já sám, situaci zjednodušili. Tím pádem by nemuseli pro každý jednotlivý případ vyhledávat autory nebo jejich agentury a přes ně hry licencovat. Jenže nějaký aktivní poslanec toto ustanovení vyhodil, protože se tupě domníval, že jde o útok proti amatérům. A že se kolektivní správou zhorší jejich podmínky. Opak je pravdou! Kvůli jeho zásahu amatéři musí i nadále, i když půjde pouze o jediné představení, shánět licence. Podtrhuji, že se do institutu kolektivní správy mohlo dostat i licencování zahraničních autorských děl pro amatérská představení – a to i přes povyk zahraničních agentur včetně amerických.

U amatérů nebo malého profesionálního divadla lze počítat s　jistou míry neznalosti či naivity, ale někdy se do střetu s　autorským zákonem dostávají i velké společnosti.

Největším deliktem mezinárodního rozsahu, na který se dívám s　hlubokým údivem, je snaha společnosti Google vystavit veškeré knihovní fondy na internet. Nedávno jsme ji „honili“ za to, že na svých stránkách měla neoprávněně vystaven pirátský překlad Totožnosti od Milana Kundery. Dostali jsme je přes Bernskou konvenci a neoprávněný překlad z internetu odstranili. Problém spočívá v　tom, že každý si může na internetové stránky v　systému blogspotových stránek pověsit prakticky cokoliv a teprve, když kolem toho vznikne problém, tak následně Google nebo jiný provozovatel – pokud bude chtít, materiál odstraní. Google nemá navíc v　České republice právní subjektivitu, a tak ho musíte honit v　Kalifornii.

Obrana proti zamýšlenému skenování a zveřejňování knihovního fondu bude velice těžká. Celý právní trik Googlu spočívá v　tom, že jejich server je umístěn ve Spojených státech. Bezostyšně a bez souhlasu autorů a proti protestům celé Evropy chtějí umístit jejich díla na internet. Nedovedu si představit, co všechno to bude znamenat. Nevím, v　jakém rozsahu to má být – proti umístění volných děl samozřejmě nikdo nic nemá, ale jinak by to asi zásadně ovlivnilo knižní trh a zásadně by to zasáhlo i do fungování knihoven. Snaha být jedničkou na internetovém trhu s　sebou přináší podobné delikty – ve srovnání s　nimi je problém Divadla v　7 a půl legrace.

Google podobné plány umožňuje současné znění amerického autorského práva?

Plus minus ano.

A mohou se americké a evropské právo jednou sblížit natolik, aby k　podobným sporům nedocházelo?

Spojené státy podepsaly řadu mezinárodních dohod, které se týkají ochrany autorských práv, a to zejména Bernskou konvenci. Ale myslím, že sbližování právních systémů nebude probíhat nijak mílovými kroky. Mezi kontinentálním a americkým systémem je totiž jeden zásadní rozdíl, který nejde překonat. Americká legislativa chápe autorské právo jako ryze majetkovou záležitost, se kterou se volně a na smluvním podkladě obchoduje. Evropa akcentuje vzhledem ke své tradici oblast osobnostních, lépe řečeno morálních práv autora, která nelze obejít a která se musí dodržovat. Ovšem ta jsou pro obchod s　autorskými právy retardujícím prvkem, a proto americký právní systém osobnostní práva vůbec nezná. Takže když napíšete v　Americe román, tak ho můžete prodat i s　právem na to, aby pod ním byl jako autor podepsán někdo úplně jiný a můžete se i vzdát veškerých nároků vyplývajících z　jeho zfilmování. Dostanete jednu fixní částku a už se nikdy nebudete moci ničeho dovolávat.

Mezi Evropou a Amerikou tak někdy dochází ke složitým a dlouhým právním procesům u mezinárodních soudů. Například mezinárodní nevládní organizace, která sdružuje právnické osoby zabývající se ochranou autorských práv k　dílům hudebním, zažalovala před několika lety USA za to, že nejsou ochotny platit za užívání těchto děl v　barech, restauracích a jiných veřejných prostorech. A Amerika ten spor prohrála. Jenže soud trval velmi dlouho a náhrada byla přiznaná v　komické výši - snad jen milion dolarů za celé Spojené státy.

Myslíte si, že v　autorském zákoně zůstala po jeho novele ještě nějaká zásadní mezera? Něco, co bude potřeba časem upravit?

Myslím, že ne, ale taková zásadní mezera se může objevit během pár měsíců - v　okamžiku, kdy se začne praktikovat nějaká nová technologie. Ale největším problémem je aplikace autorského zákona – právní předpis je jedna věc a realita je věc druhá. Nevěřil byste třeba, co lidé, kteří mají peníze, dokážou v　této republice udělat, aby nemuseli platit autorské odměny.

Velkým problémem je tedy u nás v　oblasti autorského práva jeho vymahatelnost?

Aplikovatelnost a vymahatelnost. Osoby, ať již právnické nebo fyzické, si uvědomují, že autorský zákon nemůže být ze své podstaty podobně jednoznačný jako jiný právní předpis. A zneužívají toho - najmou si partu advokátů, kteří předloží tisíc a jednu námitku, jež jsou sice nesmyslné, jenže je musíte vyvrátit. A rychlost soudních řízení je v　této oblasti několikanásobně delší než v　proslulých medializovaných kauzách. Soudci navíc podobné případy soudí neradi. A výsledkem je, že k autorskému zákonu neexistuje příslušná judikatura. Tedy na jedné straně stojí silná komerční uskupení – například dovozci kopírovacích zařízení a nosičů. A proti nim stojíme my, jako malé občanské sdružení bez jakékoli finanční subvence, které zastupuje autory. Poměr sil je velmi nevyvážený a oni toho patřičně využívají.

Základní problém v　České republice však spočívá v　morální úrovni, která je obecně nízká. Povinná osoba si je například velmi dobře vědoma toho, že má dodržovat ustanovení autorského zákona. A nedodržuje je, protože z　toho profituje. Bez ohledu na cokoliv prosazuje své názory jenom kvůli vlastnímu prospěchu. A nikdo jí v　tom není schopen efektivně zabránit. Morální pravidla v　naší společnosti porušuje kdekdo. A právo je minimem morálky. Takže i kdyby soudců bylo šestkrát víc, tak všechno nestihnou. Lidé vědí, že nebudou potrestáni, a podle toho se mnozí chovají.

Myslíte si, že se situace v　oblasti dodržování autorského práva v　Česku zlepší nebo zhorší? Jste optimista nebo pesimista?

Nejsem věštec. Ale co mě děsí, nejenom z　hlediska autorského práva, je rozvoj počítačových technologií. Myslím, že pro lidstvo to není šťastná cesta, byť to na první pohled vypadá elegantně, jasně a srozumitelně. Což myslím obecně, ovšem pro samotné autorské právo to má zdrcující dopady, protože jeho existence brání obrovskému obchodu v　oblasti informací a využívání softwaru a hardwaru. Z　pohledu podnikatelů, kteří jsou obrovskou lobbistickou skupinou, představují ustanovení autorského práva konzervativní prvky, jaké je potřeba bez milosti odstranit.

Zdeněk A. Tichý

Doc. JUDr. Jiří Srstka je ředitelem divadelní a literární agentury Dilia a zároveň přednáší na katedře produkce DAMU. Právnickou fakultu dokončil v　roce 1982 a poté pracoval jako podnikový právník. Od roku 1994 stál osm a půl roku v čele Národního divadla, kde před tím po dva roky působil jako správní ředitel. Své zkušenosti s　problematikou autorských práv Jiří Srstka sumarizoval v knize Autorské právo v　divadle, vydané v　roce 2006.

CITACE:
Srstka, Jiří; tichý, Zdeněk A. Nové technologie můžou podlomit základy autorského práva. Knihovna plus [online]. 2006, č. 1 . Dostupný z WWW: <http://knihovna.nkp.cz/knihovnaplus61/srstka2.htm>. ISSN 1801-5948.