K některým aspektům novely autorského zákona

doc. JUDr. Jiří Srstka
ředitel DILIA, divadelní a literární agentury
srstka@dilia.cz

V　polovině května podepsal prezident ČR novelu zákona č. 121/2000 Sb. změněného zákonem č. 81/2005 (dále jen autorský zákon či AZ), která se odvíjí od vládního návrhu, jenž původně zpracovávalo Ministerstvo kultury České republiky (dále jen MK ČR). V průběhu projednávání vládního návrhu v　Parlamentu České republiky doznal tento návrh dosti změn, způsobených přijetím pozměňovacích návrhů jak poslanců, tak i senátorů. Důvody pro přijetí novely AZ existovaly minimálně dva. Prvním byla hrozba Evropské unie donutit žalobou Českou republiku k　harmonizaci českého autorského zákona s příslušnými směrnicemi EU (především s tzv. směrnicí o informační společnosti). Druhým důvodem pak bylo zúročení poznatků z praxe nasbíraných od 1. 12. 2000, kdy začal platit a účinkovat tehdy zbrusu nový autorský zákon. Novelou AZ tak bylo přijato několik desítek změn původního autorského zákona. Některé jsou rázu formulačního a zpřesňujícího, některé, byť nevelkého rozsahu, budou mít jistě veliký dopad na autorskoprávní vztahy.

Je poměrně obtížné na pár řádcích popsat ty nejdůležitější změny, a to ještě jazykem povýtce laickým, aby byly pochopitelné pro širší veřejnost s　tím, že autor tohoto článku některé z nich může považovat za důležité a opominout ty, které budou připadat podstatné někomu jinému. První důležitou změnou je dle mého soudu to, že novela AZ přesunula právo na zpracování či změnu původního díla do množiny majetkových práv, takže pro příště bude moci být toto právo mezi autorem a jinou osobou fixováno smluvně. Ustanovení § 12 novely AZ také otevřelo možnost, aby strany licenční smlouvy formulovaly druh užití díla i jinak, než původně, tedy rozšiřujícím způsobem i mimo způsoby užití děl uvedených v　rámci majetkových práv přímo v AZ. Novela AZ tak reagovala na nejasnost původní úpravy, kdy se vedly spory o to, zdali je výčet druhů užití děl konečný či nikoli. A rovněž na fakt, že technologický vývoj může vbrzku přinést druhy užití autorských děl, které by nebylo možné vřazovat pod dosud omezený okruh druhů užití. Toto řešení však má i své nevýhody – ty spočívají především ve formulaci oprávnění k　výkonu kolektivní správy především Ochranného svazu autorského (dále jen OSA), které nemůže objektivně zahrnovat takové druhy užití, jež budou mimo okruh užití děl uvedený v　AZ vytvořeny.

Druhou důležitou změnou je totální proměna § 25 AZ pod novým názvem „Právo na odměnu v　souvislosti s　rozmnožováním díla pro osobní potřebu a vlastní vnitřní potřebu“. Jak je již z　označení vidno, novela AZ zavádí nový termín „vlastní vnitřní potřeba právnické osoby“, a to nejen v　případě § 25 novely AZ, ale hlavně v　oddílu 2 novely autorského zákona pod názvem “Volná užití a zákonné licence“. V praxi to znamená především to, že nejrůznější užití děl v　rámci, respektive „vevnitř“, právnické osoby nebudou již podléhat jejich licencování ze strany autorů či kolektivních správců. Autoři tedy obdrží odměnu (dříve náhradní odměna či přesněji „fair compensation“) definovanou právě v § 25 novely AZ nejen za rozmnožování děl pro osobní potřebu fyzických osob, ale i za rozmnožování děl právě pro vlastní vnitřní potřebu osob právnických.

Nový § 25 AZ kromě výše uvedeného přináší hlavní dvě změny, a to především v　tom, že kromě rozmnožování děl za shora uvedeným účelem - pomocí přístroje ke zhotovování tiskových rozmnoženin, pomocí přístrojů a nosičů ke zhotovování zvukových a zvukově obrazových záznamů, zavádí novela AZ nový termín „i jiných záznamů“. O jaké záznamy jde, se dozvíme z § 104 novely AZ, který upravuje pravidla pro rozdělování odměn vybraných kolektivním správcem a dle kterého odměny vybrané z　přístrojů a nosičů sloužících ke zhotovování jiných záznamů náleží autorům děl literárních, včetně děl vědeckých i kartografických a autorům děl výtvarných. Zcela evidentně jde tedy o nosiče a přístroje, které umožňují kopírování „vytištěných děl“ bez tiskového výstupu - tedy o případy, kdy je vytištěné autorské dílo naskenováno a přeneseno do počítače. Nejde zcela jistě však jen o tyto případy, ale třeba také o zhotovování kopií tištěných textů pomocí digitálních fotoaparátů ve veřejných knihovnách, respektive v　jejich studovnách čtenáři při prezenčních výpůjčkách.

Další dosti důležitou změnou, kterou obsahuje § 25 novely AZ, je zmocnění pro MK ČR, aby vyhláškou stanovilo typy přístrojů ke zhotovování tiskových rozmnoženin a typy nenahraných nosičů záznamů, z nichž se platí odměny, a výši paušální odměny podle typu přístroje ke zhotovování tiskových rozmnoženin a typu nenahraných nosičů záznamů (zvukových, zvukově obrazových a jiných), jakož i typy přístrojů ke zhotovování rozmnoženin záznamů (zvukových, zvukově obrazových a jiných) s　tím, že výše odměny je stanovena v　příloze k tomuto zákonu. (Ta činí 3 % a u rozhlasových a televizních přijímačů, které umožňují zhotovení záznamu vysílání, jde o 1,5 % z　prodejní ceny.) Vyhláška MK ČR by tak měla jednak odstranit nekonečné diskuze a soudní spory o to, který konkrétní typ přístroje a který nosič slouží k　rozmnožování záznamů (typickým příkladem takových sporů je počítač a jeho komponenty), jednak pružně reagovat na vývoj v　oblasti nových technologií.

Novela AZ zcela nově upravila díl 4 autorského zákona pod výstižným názvem „Výjimky a omezení práva autorského“. Z mnoha novinek je třeba především zdůraznit zavedení tzv. úplatné zákonné licence za půjčování rozmnoženin děl (v tomto případě především knih a dalších rozmnoženin autorských děl) ve veřejných knihovnách či v　jiných nevýdělečných zařízeních. Právě absence úplatné zákonné licence za půjčování rozmnoženin děl byla jednou z　hlavních příčin protestů EU, a to z　toho důvodu, že český AZ nebyl v　tomto bodě dostatečně harmonizován se směrnicí EU o právu na pronájem a půjčování z　roku 1992 (!). Novela AZ tento nedostatek napravila tak, že autoři děl, jejichž rozmnoženiny jsou půjčovány ve shora uvedených zařízeních, obdrží odměnu. Tato odměna však nemá charakter licenční odměny, nýbrž odměny „náhradní“, podobně jako třeba v　případě přístrojů a nosičů, a činí dle přílohy k　AZ 0,50 Kč za jednu výpůjčku. Uvedenou odměnu bude platit autorům prostřednictvím příslušného kolektivního správce Český stát, takže tato úplatná zákonná licence se veřejných knihoven a podobných zařízení finančně nijak nedotkne.

Důležitou změnu přináší upravené znění § 49 odst. 6) novely AZ a nový odst. 7) zmíněného ustanovení. § 49, odst. 6) totiž dříve umožňoval, aby v　případě, není-li odměna stanovena v　závislosti na výnosech z　využití licence a je-li tak nízká, že je ve zřejmém nepoměru k　zisku z　využití licence a k　významu díla pro dosažení takového zisku, má autor právo na přiměřenou dodatečnou odměnu, nebylo-li sjednáno jinak. Původní znění nacházelo svůj odraz především v　audiovizi, kdy filmoví producenti a v　neposlední řadě i televize, působící na teritoriu ČR, hromadně prosazovali a vylučovali ve smlouvách s　autory toto právo na přiměřenou dodatečnou odměnu. Absurdní na této praxi bylo zejména to, že právě audiovizuální dílo se ze své podstaty přímo nabízí k　opakované exploataci v　budoucnu, a to, že producenti a televize odmítali garantovat odměny právě v　podobě podílových odměn z　užití takového díla. Novela AZ z　tohoto důvodu vyloučila možnost odchylné smluvní úpravy, což jistě přinese nový způsob sjednávání odměn za užití děl především tak, že bude posílen druh odměny závislý na výnosech z　využití licence. Znovu zdůrazňuji, že právě v　audiovizi bylo evergreenem sjednávat fixní a nikoli podílové odměny.

Nový odst. 7) § 49 AZ stanoví, že při sjednání odměny se přihlédne k　účelu licence a způsobu a okolnostem užití díla a k　územnímu, časovému a množstevnímu rozsahu licence. Myslím, že toto ustanovení též přinese určitý průlom do sjednávání odměn v　licenčních smlouvách, jelikož strany této smlouvy doposud nebyly nuceny k　uvedeným skutečnostem přihlížet. Tak kupříkladu scénograf operního divadelního představení byl divadly odměňován fixní odměnou ve stejné výši bez ohledu na to, zda šlo o operní představení, které bylo hráno pouze v　divadle, kde bylo premiérováno, nebo šlo o operní představení, jež bylo z　velké části určeno pro zájezdová představení do zahraničí.

Zjednodušené licencování určitých druhů užití autorských děl prostřednictvím kolektivních správců přinesla úprava § 101 novely AZ. Jde především o možnost hromadně licencovat ze strany kolektivního správce i díla autorů nezastupovaných kolektivním správcem na základě konkrétní smlouvy (extended collective licensing) pro případ zhotovení rozmnoženiny zveřejněného díla knihovnou pro jednotlivce, tj. fyzické osoby, na vyžádání z　jejich strany (on demand) prostřednictvím internetu pro účely výzkumu a soukromého studia. Půjde tedy o případy, kdy fyzická osoba požádá prostřednictvím elektronické sítě knihovnu o zaslání digitální kopie díla nebo části díla do svého počítače za shora uvedeným účelem. Tuto službu jsou již v　současnosti některé knihovny schopny zájemcům poskytovat a jde především o díla nebo části děl vědeckého charakteru. Podobná úprava platí i pro živé nedivadelní provozování děl, pokud takové provozování nesměřuje k　dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu. V praxi půjde především o veřejná čtení slovesných děl.

Samostatnou kapitolu by zasloužilo zařazení „zbrusu nového“ oddílu v　podobě hlavy VI pod názvem „Správní delikty“, který zpřesňuje oblast přestupků v　případě, kdy bude neoprávněně užito autorské dílo, neoprávněně zasáhnuto do práva autorského a v　podobných případech.

Doufejme, že novela AZ se brzy vžije do praxe a najde tam svůj přiměřený odraz. Myslím si, že rozhodně přináší zlepšení současného stavu na autorskoprávním poli jak autorům, tak uživatelům.

CITACE:
Srstka. Jiří. K některým aspektům novely autorského zákona. Knihovna plus [online]. 2006, č. 1 . Dostupný z WWW: <http://knihovna.nkp.cz/knihovnaplus61/srstka.htm>. ISSN 1801-5948.