|obsah| |index autorů | | index názvů | | index témat | | archiv |
Knihovna plus
2006, číslo 1
Emmanuel Pierrat
V oblasti evropského vydavatelského práva vyniká nade všechny dohody v praxi jedna. Je to Bernská úmluva, která zajišťuje dílům nejvyšší stupeň ochrany a přistoupilo k ní nejvíce zemí.
Vydavatel, který se táže na rozsah svých práv v zahraničí (respektive na ochranu děl, jejichž práva vlastní apod.) nebo na ochranu, jíž se dostane ve Francii zahraničnímu dílu, tak musí nejdříve ze všeho zjistit, zda daný stát podepsal Bernskou úmluvu. Pokud tomu tak není, musí vydavatel pátrat po případných jiných mezinárodních dohodách, k nimž stát přistoupil: po Univerzální dohodě nebo dvoustranné smlouvě s Francií. V případě, že nelze žádnou takovou dohodu aplikovat, je nutno použít zákon o reciprocitě z roku 1964. Existují rovněž další mezinárodní dohody, k nimž se Francie zavázala (Montevidejská úmluva, Vídeňská dohoda apod.), které se však v současné době z nejrůznějších důvodů nepoužívají. Zvláštní případ představuje Římská dohoda.
Pokud jde o smlouvy uzavřené mezi jedním francouzským vydavatelem a jedním nebo více zahraničními vydavateli, nejsou v mezinárodních dohodách za takové nikterak považovány. Co se týče postoupení práv, je až na výjimky zvykem užívat model prodávajícího. Vždy, například při mezinárodním společném vydání, je možné si vybrat zákon použitelný pro danou smlouvu. Může se jednat zejména o zákon o místě využití díla nebo o místě sídla autora. V každém případě je nezbytné se ujistit o souladu smlouvy s vybraným zákonem.
Bernská úmluva z 12. září 1886 o ochraně literárních a uměleckých děl, jejímiž členy je dnes již přes sto zemí včetně USA, které na ni přistoupily teprve v roce 1989, zdaleka vládne mezinárodním vztahům v oblasti autorského práva. Byla nicméně mnohokrát revidována a všechny státy, jež se staly jejími členy, nepřijaly nutně tutéž verzi. V konkrétním případě je tedy nezbytně nutné zjistit, jakému jejímu znění vlastně zahraniční vydavatel podléhá. Světová organizace duševního vlastnictví (OMPI), která sídlí v Ženevě a Bernskou dohodu spravuje, vydává každoročně detailní seznam členů.
Všechny členské státy přitom požívají určité společné úrovně minimální ochrany, jejíž základní princip odborníci nazývají "asimilace unionisty ke státnímu příslušníku".
Princip asimilace unionisty ke státnímu příslušníku
Princip asimilace unionisty ke státnímu příslušníku znamená, že se každému dílu pocházejícímu ze země, jež podepsala Dohodu, musí v jiném státě dostat téže ochrany, jako mají díla pocházející z tohoto státu (kromě zvláštních práv obsažených v Dohodě). Rozsah ochrany a její prostředky jsou tedy takové jako v zemi, v níž se o ochranu žádá. To platí pro práva stávající i budoucí. Navíc se pro to, aby dílo mohlo těžit z ochrany v členské zemi, nevyžaduje žádná formalita.
Bernská úmluva však spočívá na mnoha dalších principech, které stejně jako princip asimilace unionisty ke státnímu příslušníku zajišťují patřičnou ochranu děl a jejich vlastníků.
Díla, jež je možné chránit
Francie přijala Bernskou úmluvu v jejím posledním znění (revize z 24. července 1971, řečená Pařížská listina). V této listině je nejprve informativní seznam děl, jež je možné chránit. Prozkoumáním tohoto seznamu dojdeme k podobnému výsledku jako prozkoumáním interního francouzského zákona. V Bernské úmluvě se zpřesňuje, že státy mohou z ochrany vyjmout oficiální texty, soudní jednání, informativní promluvy atd.
Nejdůležitější je článek 3 Úmluvy, neboť jsou v něm vyjmenováni autoři, jež Úmluva chrání:
V Úmluvě se rovněž uvádí, že zemí původu díla není země, jejíž má autor národnost, nýbrž země prvního vydání; tu ovšem nesmíme zaměňovat se zemí, kde se odehrál první kontakt díla s publikem, který může spočívat v pouhém veřejném čtení. A ve 4. odstavci článku 5 se uvádí, že za zemi původu se považuje:
Členským státům je dovoleno omezit ochranu děl pocházejících ze země mimo EU, která nechrání dostatečně díla pocházející z EU. To je prosté použití principu reciprocity, který již platí ve francouzském právu.
Chráněná práva
Úmluva znovu potvrzuje morální práva autora. Přesto je pro některé země možné, aby nezajišťovaly ochranu morálních práv autora po jeho smrti, pokud jejich právní řád ve chvíli přistoupení k Dohodě neuznával trvalý charakter morálních práv.
Délka trvání dědických práv musí být minimálně padesát let po smrti autora a dvacet pět let v případě fotografií.
Anonymní a pseudonymní díla stejně jako díla kolektivní podléhají podobnému režimu jako ve Francii. Všechny tyto lhůty se počítají od 1. ledna, následujícího po úmrtí (nebo vydání, podle daného případu). Žádná kratší lhůta se nepřipouští, s výjimkou států vázaných pouze Římskou listinou (revize Úmluvy z 2. června 1928).
Lhůtu určuje zákon země, v níž se o ochranu žádá. Tato ochranná lhůta však nemůže překročit délku lhůty země původu díla, pokud zákon země, v níž se o ochranu žádá, neurčí jinak (neboli pokud o tom zpravidla nějaká dvoustranná dohoda nerozhodne jinak). To je tzv. princip srovnání lhůt.
V některých případech jsou povoleny výjimky z reprodukčního práva (jako např. soukromá kopie), pokud z nich vlastníkům práv neplyne žádná újma. Úmluva výslovně zajišťuje právo na citaci.
Bernská úmluva nechrání jen dědická práva autora, ale také právo na překlad po celou dobu trvání literárního a uměleckého vlastnictví. Toto opatření je důležité, neboť vnitrostátní řády některých zemí, jako např. Indie, nejsou ochraně práva na překlad příliš příznivě nakloněny.
Úmluva zmiňuje též právo následnosti - právo, které umožňuje samotnému autorovi pobírat procenta ze zisku při každém veřejném prodeji jednoho z jeho děl - včetně původních rukopisů. Úmluva však toto právo členským státům neklade za povinnost. Proto se zdá, že Francie stále upírá spisovatelům právo následnosti na jejich rukopisy, zatímco pro sochaře a malíře toto právo existuje.
Jako odpovídající nástroj trestních opatření je určeno zabavení exemplářů.
Bernská úmluva nechává na úřadech každého státu k tomu způsobilých svobodně rozhodovat o zákazu knihy z důvodů veřejného pořádku apod.
Text přijatý 20. prosince 1996 na diplomatické konferenci OMPI představuje dodatek Bernské úmluvy týkající se multimédií.
Dodatek Pařížské listiny Bernské úmluvy
Dodatek Pařížské listiny Bernské úmluvy se vztahuje k rozvojovým zemím. Některá opatření zamezila řadě států v přistoupení k Pařížské listině. Její dodatek ponechává rozvojovým zemím možnost udělit svým státním příslušníkům oprávnění k překladu, čímž je osvobozuje od koupě práv od jejich vlastníka. Stejně tak mohou zavést systém oprávnění, který má platnost reprodukčního práva. Tato ustanovení se týkají především zemí socialistického režimu.
Jsou-li dva státy členy Bernské úmluvy a Univerzální dohody, aplikuje se jen ta první. Dosah Univerzální dohody z roku 1952, již spravuje UNESCO a k níž Francie přistoupila, tak zůstává omezen. Dokud však v roce 1989 k Bernské úmluvě nepřistoupily Spojené státy, byla ve vztazích s touto zemí v oblasti autorských práv privilegovaným nástrojem.
Rovněž Univerzální dohoda vychází z principu asimilace unionisty ke státnímu příslušníku. Je ovšem méně přísná než Bernská úmluva. Povoluje tak svým členům spojovat ochranu autorských práv s plněním formalit. Toto opatření je zmírněno pro díla cizího původu, a to do té míry, že formality mohou být nahrazeny značkou copyright (©), náležitě doplněnou jménem vlastníka práv a rokem vydání. Díla vydaná od 1. března 1989 (datum, kdy vstoupila Bernská úmluva v platnost pro Spojené státy) už ji v podstatě nepotřebují. Stejně tak již není nutné zapsání do Copyright Office.
Minimální doba trvání práv je dvacet pět let od úmrtí autora a pouze deset let pro fotografie, pokud jejich ochranu řeší vnitrostátní zákon (tato ochrana se tedy jeví jako nepovinná!). Oprávnění k překladu mohou být také udělovány členskými státy.
Francie podepsala na třicet dvoustranných či vícestranných smluv vztahujících se k autorskému právu. Tyto smlouvy se mohou přidat k mezinárodním dohodám, které Francii již s těmito státy spojují, a poskytnout dílům z daných zemí stupeň ochrany navíc. I když by byl cizí stát členem Pařížské listiny Bernské úmluvy, je přesto dobré si ověřit, zda neexistuje nějaká dvoustranná smlouva, jež by ho s Francií vázala ještě výhodnějším způsobem.
Tyto smlouvy se mohou rovněž ukázat jako užitečné, když cizí stát není členem žádné ze dvou velkých dohod, k nimž Francie přistoupila.
V případě, že by mezi Francií a cizím státem neexistovala žádná mezinárodní právní vazba týkající se autorského práva, je třeba použít tzv. podmínku reciprocity.
Článek L. 111-4 Zákoníku duševního vlastnictví totiž stanovuje:
"S výhradou ustanovení mezinárodních dohod, k nimž se Francie přidala, se v případě, že se po konzultaci s ministrem zahraničních věcí zjistí, že nějaký stát nezajišťuje dílům šířeným poprvé ve Francii jakoukoliv formu dostatečné a účinné ochrany, nedostane se dílům poprvé šířeným na území tohoto státu ochrany uznané francouzským právním řádem ve věci autorského práva."
"Nepřipouští se ovšem žádný zásah do integrity ani [do] autorství těchto děl."
Za předpokladu uvedeného v prvním výše citovaném odstavci se autorská práva vyplácejí organizacím obecného zájmu určeným úředním nařízením.
V případě, že by francouzská díla v dotyčné zemi nebyla chráněna, stačí francouzským vydavatelům, kteří by chtěli vydávat díla pocházející z této země, aby převedli poplatky určené za normálních okolností zahraničnímu vydavateli organizacím obecného zájmu určeným úředním nařízením (podle nařízení z 6. března 1967 jimi v současné době jsou Národní středisko knihy /Centre national du livre/ a pět hlavních společností společně spravujících autorská práva). Navíc se musí respektovat morální práva autorů. Toto ustanovení umožňuje obejít se bez jakéhokoliv povolení vlastníků práv, nezprošťuje však od placení poplatků.
Pokud jde o díla vydávaná poprvé ve Francii, podléhají francouzským právům, bez ohledu na národnost jejich autora.
Montevidejská úmluva
Montevidejskou úmluvu z 11. ledna 1889 lze používat, ale týká se pouze čtyř evropských zemí (včetně Francie) a pěti jihoamerických států. Všechny tyto státy jsou ostatně členy jiných příznivějších mezinárodních dohod. Montevidejská úmluva tak nemá žádné praktické využití. Přesto je třeba zdůraznit, že v režimu této dohody podléhá dílo pouze zákonům země svého původu.
Vídeňská dohoda
Vídeňská dohoda o zřízení obrazových prvků ochranných známek z roku 1973 zatím stále nevstoupila v platnost pro nedostatek ratifikací ze strany států, které ji iniciovaly. Francie ji ratifikovala již v roce 1975. Tato úmluva vytváří skutečné mezinárodní právo ve prospěch autora podle nových právních předpisů.
Evropská unie
Římská dohoda zakládající Evropské hospodářské společenství (EHS) obsahuje sama o sobě jen málo prvků vztahujících se k autorskému právu.
Ustavující dohoda zmiňuje duševní vlastnictví v listině základních práv, což je vůči existujícím textům nadbytečné.
Přesto v posledních letech vstoupila v platnost řada směrnic Evropské unie, jejichž cílem je uvést v soulad právní řády členských států, co se týče délky trvání práv i ochrany databází.
Slavná, tolik očekávaná Směrnice o půjčování a pronajímání se naproti tomu ukazuje takřka beze smyslu vzhledem k tomu, kolik je v ní výjimek a porušení právního principu a honorování výpůjčky.
Ve věci duševního vlastnictví se uplatňuje soudní praxe vycházející od Evropského soudu.
Odborníci na právo duševního vlastnictví někdy zmiňují též velmi nejasnou "teorii vyčerpání". Tento pojem, vycházející z principu volného pohybu, zasahuje i do tak citlivých dokumentů, jako jsou spisy výpůjčního práva či databází. Zakládající texty EU stanovily princip volného pohybu zboží uvnitř EU, i když přitom hlásají ochranu práv duševního vlastnictví. Vyčerpání je teorie vzešlá právě z tohoto paradoxu. Znamená, že vlastníci práv duševního vlastnictví nemohou stavět teritoriální monopol proti těm, kdo přípustným způsobem získali kulturní produkty a chtějí, aby se tyto pohybovaly uvnitř evropského trhu.
Tato teorie je dobře známa některým odvětvím duševního vlastnictví, zejména průmyslovým právům. Tímto způsobem zpřesňuje Nařízení z roku 1993 o značce EU, že "právo udělené značkou EU neumožňuje svému vlastníkovi zakázat použití této značky pro produkty, které byly dány na trh v EU pod touto značkou nebo s jeho souhlasem". Stejně tak je tomu s Nařízením ze 13. října 1998 o obrázcích a modelech, které bylo nedávno přeneseno i do interního právního řádu Francie.
V oblasti autorského práva zůstává nicméně teorie vyčerpání méně rozšířená než v oblasti průmyslových práv. V praxi neumožňuje další prodej kulturního produktu, který již byl přípustnou cestou uveden na trh. Soubor ostatních způsobů využití díla zůstává podřízen kontrole majitele práv literárního a uměleckého vlastnictví.
Na vyčerpání se však odkazuje v od té doby slavném nařízení z 22. května 2001 o autorském a jemu blízkých právech v informační společnosti. Článek 4 tohoto nařízení stanovuje, že právo šířit dílo "vztahující se k originálu či kopiím určitého díla je vyčerpáno pouze v případě prvního prodeje nebo prvního převodu vlastnictví tohoto předmětu v rámci EU vlastníkem práv nebo s jeho souhlasem".
Teorie vyčerpání byla naproti tomu výslovně odstraněna směrnicí o právu půjčování a pronajímání z roku 1992. Několik rozhodnutí Evropského soudu, vynesených ve věci práva pronajímání, ujistilo od té doby vlastníky práv kontroly, že takové způsoby využití děl zachovají.
To ovšem není případ práva databází, které rovněž vzešlo z evropského nařízení a bylo zařazeno do národního právního řádu v roce 1998. Článek L. 342-4 Zákoníku duševního vlastnictví počítá od té doby s tím, že "první prodej fyzické kopie nějaké databáze na území členské země Evropské unie nebo státu připojeného k Evropskému hospodářskému prostoru vlastníkem práv s jeho souhlasem i bez, vyčerpá právo kontrolovat další prodej této fyzické kopie ve všech členských zemích."
Co se týče zákonů o jednotné ceně knihy, připomeňme, že již nejsou jako takové považovány za překážku volnému pohybu. Evropský soud v tomto smyslu rozhodl 10. ledna 1985, ve spojitosti s francouzským zákonem z 10. srpna 1981. Přesto bylo toto rozhodnutí přijato až po několika dalších úpravách výchozích textů, z nichž ty poslední byly provedeny teprve v roce 1990…
Nedávno přežily dohody o ceně knih mezi některými příhraničními kraji Německa a Rakouska výpady bruselských komisařů jen s výhradou některých změn.
Evropská dohoda o lidských právech
Francouzská nakladatelství se čím dál častěji dostávají před Evropský soud pro lidská práva. Jeho soudní praxe tak narušuje právo na informace, začíná však také otřásat autorským právem.
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, přijatá roku 1950 a ratifikovaná Francií roku 1974, opět přijala za svůj princip svobody projevu. Její článek 10.1 totiž stanovuje, že "…každá osoba má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu názoru a svobodu přijímat a předávat informace a myšlenky, bez ohledu na hranice, a aniž by do nich mohly zasahovat úřady". Evropská úmluva stojí u zrodu opravdového soudnictví, jehož právo držby dědictví je dnes určitou poslední možností odvolání.
Článek 25 Evropské úmluvy o lidských právech stanovuje, že je možné se individuálně odvolat k Soudu, jenž sídlí ve Štrasburku. To je ovšem možné teprve až po kumulativním splnění třech podmínek. Nejdříve je nutné využít jeden ze článků Evropské úmluvy o lidských právech. Článek 10.1 je z tohoto titulu dostatečně široký, aby byl zmíněn v řadě "edičních deliktů".
Přesto je možné dovolávat se práva držby dědictví u Evropského soudu pro lidská práva až po vyčerpání všech odvolacích postupů interního práva. A musí se uskutečnit ve lhůtě šesti měsíců počítaje od posledního soudního rozhodnutí, a to pod trestem jeho propadnutí pro zmeškání lhůty.
Judikatura Evropského soudu v několika posledních letech značně srazila hrany francouzskému represivnímu mechanismu. Pod vlivem Evropského soudu pro lidská práva je od nynějška dokonce i právo literárního a uměleckého vlastnictví. A objevilo se již několik kauz, jejichž účastníci se dovolávali článku 10.1 Evropské úmluvy, aby potřel autorská práva považovaná za ohrožující svobodu projevu.
Někteří odborníci byli obzvláště pobouřeni rozhodnutím pařížského soudu první instance vyneseným 23. února 1999 v kauze, v níž proti sobě stála televizní stanice France 2 a Uttilův dědic. Soudci přihlédli k uvažování televizní stanice, která se dovolávala Evropské úmluvy, a usnesli se na tom, že "reportáž zachycující umělecké dílo pouze krátce ve vysílání televizních novin neohrožuje práva duševního vlastnictví jiného člověka, neboť ji ospravedlňuje právo diváka být informován rychlým a odpovídajícím způsobem o kulturní události představující bezprostřední aktualitu vztahující se k dílu daného autora."
GATT
GATT (General Agreement on Tariffs and Trade / Všeobecná dohoda o celních tarifech a obchodu) se od roku 1993 týká zejména práv duševního vlastnictví. "Aspekty práv duševního vlastnictví dotýkajících se obchodu" (TRIPs) byly v září 1986 zapsány do jednání Uruguay Round usilujících o změnu GATTu.
Krakovská listina
Roku 1991 byla pod záštitou Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě sepsána Listina z Krakovské konference. Podle tohoto textu musí členské státy usilovat o to, aby nenarušovaly svobodu tvorby, zejména "vydávání psaných děl", stejně jako právo vlastnit knihy, s výhradou práv duševního vlastnictví.
Nedávné podněty mezinárodního společenství svědčí o rozhořčení, jež vyvolal boom digitálních sítí s internetem na prvním místě. Ještě stále vycházejí najevo obavy, především ze strany autorů, vyplývající z dichotomie, která dál vládne v mezinárodním právu literárního a uměleckého vlastnictví: na jedné straně je systém copyrightu, jehož ostřím jsou Spojené státy a který tíhne k tomu, aby jedinými pány děl, jež financují, byli producenti a vydavatelé. A na straně druhé stojí pojetí kontinentální - a zejména francouzské - autorského práva, které, jak již naznačuje jeho název, přiznává zvláštní výhody autorům. Jsou-li ještě neshody mezi oběma školami citelné a ekonomicky významné, bude ve skutečnosti právě zásluhou "digitálu", že se zdůrazní množství společných bodů mezi národními právy – tj. těch bodů, které dnes plně napomáhají bezpečné internacionalizaci výměny děl.
Evropská komise nicméně přijala "oznámení", datované 20. listopadu 1996, které konstatuje nutnost přijmout doplňková opatření, aby byl zajištěn dohled nad plným a úplným použitím autorských práv v oblasti nových technologií.
Jediným skutečně novátorským bodem v tomto oznámení tak je zmínka o nutnosti stanovení minimální normy mezinárodní ochrany. Tím se rozumí normy identifikace děl.
20. prosince 1996 byla vypracována diplomatickou konferencí OMPI nová dohoda. Tato dohoda je dodatkem k Bernské úmluvě, který jasně rozšiřuje dosah mezinárodního práva na oblast multimédií. Opatření přijatá touto dohodou nejsou nijak zvlášť nová. Podle jejího znění by přesto pouhá digitalizace - jako např. optické zpracování dat - byla považována za akt reprodukce.
Co se týče listiny o mezinárodní spolupráci na internetu, již Francie svého času navrhovala členským zemím OCDE, zdá se, že zůstala mrtvou literou.
Jedna z hlavních otázek mezinárodního práva sítí se týká určení zákona, který by bylo možné použít na padělání: zákon o místě komunikace podle francouzské koncepce, zákon o místě uložení podle americké koncepce, zákon o místě přenosu podle japonské koncepce atd. Někteří navrhují pojem práva pronájmu, jiní práva vizualizace nebo zákonného zběžného prohlédnutí chráněných děl.
V souvislosti s kvalifikováním sporného jednání vyplouvají na povrch další obtíže: v některé zemi by se např. jednalo o padělání a v jiné o nekalou konkurenci. Ve skutečnosti není otázka použitelného práva tou nejpalčivější, neboť všechny země uplatňující silnou ochranu apelují na definice padělání, které by z něj učinily přestupek připojení a které by zároveň umožnily vysílání i ukládání či vizualizaci.
Skutečnou překážkou v pronásledování padělatelů na internetu zůstává provádění nadnárodního pronásledování a případné určení odpovědnosti, neboli možnost pronásledovat všechny síťové operátory (dodavatele připojení, poskytovatele apod.).
Smlouva o postoupení zahraničních práv, i když se dnes shoduje se skutečnými mezinárodními zvyklostmi, vyžaduje vždy jistou obezřetnost.
Ve věci smlouvy o postoupení práv mezi francouzským vydavatelem a zahraničním vydavatelem právní řády obecně mlčí. Smlouva o postoupení zahraničních práv je tak teoreticky ponechána volnému jednání stran. Několik bodů si však zaslouží zvýšenou pozornost.
Vydavatelova koupě práv se dle zvyklostí řídí modelem smlouvy prodávajícího. Američtí vydavatelé se přesto velice obávají, mají-li se podřídit zákonu, který nemá víceméně nic společného s jejich, jak zdůrazňuje Anne-Solange Noblová z nakladatelství Gallimard ve svém dnes již legendárním článku nazvaném "The Joys of selling rights to America", otištěném roku 1991 v Publisher's weekly.
Kvalita překladu se může stát zdrojem sporu. Teoreticky se smlouvou "vydavatel-postupník zavazuje k tomu, že dá vypracovat věrný překlad, bez škrtů, změn a přídavků, v souladu se zvyklostmi tohoto povolání. Majitel bude informován o dokončení překladu a, pokud o to požádá v souladu s přáním autora, bude mu překlad předán před sazbou díla. "Bylo též připuštěno jako platné, aby smlouva předpokládala povinnost předložit překlad k posouzení původnímu autorovi: každé slabé místo překladu bude možno analyzovat jako zásah do morálního práva autora. A to o to více, že jelikož je překladatel ve službách díla řečeného "původní", zůstává podřízen jisté kontrole ze strany spisovatele a jeho představitelů, ať již jsou jimi vydavatelé nebo agenti. Tak již bylo rozhodnuto, že vydání špatného překladu narušuje morální právo původního autora a jako takové může být potrestáno.
Upřesněme přesto, že morální právo autora, jehož francouzský vydavatel zastupuje, nemůže být stavěno proti partnerovi, např. americkému, ledaže by smlouva o postoupení práv obsahovala zvláštní ustanovení. Naproti tomu zůstává francouzský vydavatel odpovědný svému autorovi za případné nerespektování tohoto práva. Protože morální právo je mezinárodní veřejné povahy, jak o tom rozhodl Kasační soud v případu "barvení" filmů Johna Hustona, může se autor domáhat morálního práva u francouzské soudní pravomoci, i když jde o smlouvu spadající pod právo cizí země.
Je rovněž obezřetné zmínit, že "bez písemného souhlasu majitele nemůže být do textu zanesena žádná změna nebo přídavek v podobě předmluvy či poznámky", a že "vydavatel-přestupník bude muset používat a postupně vydávat dotisky všech změn zanesených do díla v pozdějších francouzských vydáních."
Je též nutné zařídit, aby se zahraniční vydavatel zavázal umístit velmi čitelně značku požadovaného copyrightu, stejně jako francouzský název díla a všechny další údaje užitečné pro ochranu a překlad. Stejně tak musí kupující strana v takovém případě provést v zákonné podobě a požadovaném čase na své náklady veškeré formality a opatření nutné pro zajištění ochrany a překladu.
Lhůta pro uvedení do prodeje, minimální náklad a nutná doba prodeje jsou body k projednání. Například překlad bude nazván jako "udržen v prodeji", pokud bude doopravdy v prodeji ve vydání nakladatele nebo ve vydání řečeném reprodukce a pokud bude zásoba jednoho či druhého vydání zahrnovat minimálně sto výtisků.
Pro každé dílo obsahující několik ilustrací je třeba uvést, že práva zmíněná ve smlouvě spočívají pouze na textu díla. Co se týče ilustrací, "musí nakladatel informovat majitele ilustrací o svém úmyslu je použít. Majitel nakladateli určí výši reprodukčních práv, jež vlastní, stejně jako cenu materiálu (filmy, soubory či kopírování fotografií) a nakladatel musí provést úhradu těchto částek před jakýmkoliv dodáním materiálu majitelem. Poštovné za tento materiál uhradí nakladatel."
Pro ty, kdo odpovídají za práva cizích zemí a dodatky, zůstává hlavní otázkou rozsah postupovaných práv.
Ještě nedávno nebylo možné předvídat ve smlouvách přechod do digitální podoby. Využití děl katalogu formou multimédií je tedy skutečný problém, jehož snadné řešení nespočívá v podepisování dodatků ke smlouvě. Neboť s internetem už neplatí teritoriální omezení. Je tedy třeba buď stanovit práva on-line šíření, nebo upustit od klauzulí o teritoriální exkluzivitě… Toto může být upraveno smluvně a pokud se obáváme konfliktu s dříve postupovanými právy, je důležité tak učinit.
Stejně tak se zvyšuje ekonomická důležitost ostatních odvozených práv: fotokopie, veřejné půjčky, soukromé digitální kopie. Jelikož jsou tato práva předmětem mechanismů blízkých "povinným licencím" a nepřímo vyvolávají nárůst práv kolektivně vedených společností, musí na ně vydavatelé v dohodách o postoupení práv zaměřit pozornost.
Obecně ručí postupitel za to, že dílo podle jeho vědomí neobsahuje nic pomlouvačného, přestože platí, že s jistotou může takový odhad učinit pouze v rámci francouzských práv platných v době vydání díla ve Francii a ohledně vydání díla ve Francii. Je třeba dodat, a je to životně důležitá paranoia, že "na druhé straně je i povinností vydavatele, aby provedl podobný odhad v rámci zákonů zemí, k nimž se vztahuje postoupení současné smlouvy a přijmout za to odpovědnost."
Do smlouvy je též cenné nechat zapsat, že "bude-li literární vlastnictví překladu porušeno v některém z práv, na nichž se finančně účastní nakladatel-postupník na základě této smlouvy, může nakladatel uvést majitele jakožto žalobce. Částky získané jako odškodné budou po odečtení běžných výloh spojených s procesem nesených nakladatelem rozděleny napůl mezi nakladatele a majitele."
Je nezbytné pamatovat na to, že "tato smlouva bude vázat následníky obou stran, ale žádný převod, ať už dobrovolný či právní cestou, nebude vázat žádnou ze stran bez písemného souhlasu druhé strany, odeslaného doporučeným dopisem."
Je nezbytně nutné upřesnit, že "v případě, že vydavatel zkrachuje, ustane jeho činnost nebo nedostojí kterémukoliv ze svých závazků stanovených v této smlouvě, bude smlouva automaticky a plným právem rozvázána, vyjma pozdější dohody, a majitel okamžitě převezme zpět vlastnictví práv postoupených vydavateli." Navíc, "všechny částky dlužené do té doby vydavatelem bude okamžitě možné vymáhat. Majitel nabude všech částek, jež mu byly vyplaceny z jakéhokoliv titulu, bez újmy na všech žádostech o odškodnění."
Stejně tak je dobré smluvně stanovit, že "tato smlouva bude automaticky a plným právem vypověděna bez odškodného na obou stranách po vyzvání doporučeným dopisem s potvrzením příjmu, pokud smlouva podepsaná nakladatelem nebude poslána zpět ve lhůtě (…)."
Měna zvolená pro vyrovnání i převzetí případných výdajů poplatků a srážek musí být pečlivě vybrána. Ještě stále jsou hojná překvapení související s devalvacemi, pádem některých měn nebo ochranářskými opatřeními.
Ve smlouvě bude moci figurovat i případ výprodeje. Stejně tak tomu bude i s počtem výtisků zdarma určených pro partnera jakožto průkazný materiál, aby police autora a jeho vydavatele v knihkupectví byly aranžovány elegantně a exoticky.
Délka trvání postoupených práv se stále zkracuje (v současné době nejlépe na několik let, s možností prodloužení). Přesto je stále dovoleno poskytnout opci po určitou omezenou dobu dalšího díla téhož autora.
Nesmí se zanedbat ani klauzule týkající se sporu, i když se využívá jen zřídka, a to co se týče použitelného práva, tak i kompetentní soudní pravomoci. Neboť je teoreticky možné žalovat polskou knihu podle anglického práva před francouzským soudem.
Někteří rádi opakují, aniž by to dále upřesnili, že americký systém copyrightu prý ohrožuje nedotknutelné francouzské autorské právo, které až dosud vládlo víceméně v celé kontinentální Evropě.
Všímaví pozorovatelé s daleko větší přesností zdůrazňují, že se v posledních letech dichotomie mezi těmito dvěma koncepcemi literárního a uměleckého vlastnictví stírá. Toto sblížení se projevuje právě tak nedávnými změnami pozitivního práva - jak bylo vypracováno různými legislativními a vládními úřady Spojených států - jako praxí profesionálů.
Francouzské právo literárního a uměleckého vlastnictví nese název "právo autorské". Podle této koncepce je tedy tvůrce výchozím majitelem práv literárního a uměleckého vlastnictví spočívajících na jeho díle; a tato práva zahrnují zvláště morální atributy, které jsou pokládány za nepostupitelné. Autor tak je jasnou osou veškerého využití svého díla.
Podle systému copyrightu naproti tomu práva vznikají ab initio tomu, kdo dílo objednává a financuje. Navíc v něm morální právo takřka neexistuje.
Tyto přístupy jsou nyní odborníky považovány za spíše filozofické než skutečně reálné: na obou stranách Atlantiku se totiž pravidla hry zrovna mění. Kupříkladu Američané žádají čím dál vyšší ochranu svých práv duševního vlastnictví v zahraničí.
Tímto způsobem se už od roku 1986 přistupuje k otázce "aspektů práv duševního vlastnictví, které se dotýkají obchodu" - nazývaných též "TRIPs" - v rámci GATT (Všeobecné dohody o celních tarifech a obchodu), jehož poslední úspěšná jednání proběhla v roce 1993. Při této příležitosti Spojené státy jasně nařkly Čínu a čínský průmysl z padělání.
Paralelně přistoupily v roce 1989 Spojené státy k Bernské úmluvě. Ta představuje ze všech velkých mezinárodních dohod o literárním a uměleckém vlastnictví nejvyšší stupeň ochrany. Od tohoto připojení není už např. zápis v Copyright Office ve Washingtonu nezbytnou formalitou pro získání ochrany práv.
Navíc na konci roku 1998 zavedl nový americký zákon o literárním a uměleckém vlastnictví (Sonny Bono Copyright Term Extension Act) délku trvání ochrany značně blízkou délce trvání, která byla již dříve přijata v Evropě. Od nynějška udělují Spojené státy monopol využití na dobu, která trvá až sedmdesát let od smrti autora, stejně jako je tomu ve Francii od března 1997. Současně přijal americký Kongres Digital Millenium Copyrigt, který ještě zesiluje prostředky boje proti pirátství.
Sblížily se také samotné smluvní praktiky: každý bystrý vydavatel, pařížský či newyorský, ve svých smlouvách s autory vyjmenovává souhrn práv, která hodlá podklad za podkladem kontrolovat… Rostoucí důležitost digitalizace a internacionalizace vyžadují stále více právní bezpečnosti a při jejím zajišťování ještě napomáhají harmonizaci povolovacích a zakazovacích mechanismů.
Američtí autoři (zejména hollywoodští scénáristé) začínají požadovat systém blízký "kontinentálnímu" modelu. Některé severoamerické státy a v menším měřítku i federální právo od nynějška berou v potaz pojem práva na autorství, což není nic jiného než prvek morálního práva.
Nakonec nesmíme zapomenout, že Evropané naopak směřují k privilegování průmyslové logiky. Svědčí o tom odstranění morálního práva autorů počítačových programů v Zákoníku intelektuálního vlastnictví ve prospěch podniků, které tyto autory platí. Stejně tak je tomu s objevením se nového práva databází v roce 1998. Tato zjevně technická ustanovení jsou stejně tak konkrétními znameními neodvratného zániku některých specifik.
Protiklad copyright / autorské právo tak dnes přežívá spíš v myslích než v realitě…
Překlad Zuzana Cihlářová
CITACE:
Pieratt, Emmanuel.
Vývoj evropského vydavatelského práva (s přihlédnutím k vydavatelské
praxi ve Francii).
Knihovna plus [online]. 2006, č. 1 . Dostupný z WWW: <http://knihovna.nkp.cz/knihovnaplus61/pierrat.htm>.
ISSN 1801-5948.
| nahoru | |obsah| | archiv | | domů |
| index autorů | | index názvů | | index témat |