Novinky zahraniční knihovnické literatury

GUSEVA, Jevgenija Nikolajevna. Organizacija innovacionnogo processa v biblioteke: primernaja schema [Organizace inovačních procesů v knihovnách: vzorové schéma]. Naučnyje i techničeskije biblioteki, 2014, no 3, s. 43–47. ISSN 0130-9765. Dostupný také z: http://www.gpntb.ru/ntb/ntb/2014/3/ntb_3_7_2014.pdf.

Autorka (pracuje pro Ministerstvo kultury Ruské federace, oddělení vědy a vzdělávání) představuje schéma jednotlivých etap přípravy a zavádění inovací do činností knihovny. Zvláštní pozornost přitom věnuje problémům řízení a dokumentace tohoto procesu.

Rozvoj založený na neustálých inovacích bývá představován jako jediná možná cesta modernizace nejen ekonomiky a podnikání, ale vůbec celé společnosti. Při diskusích na toto téma se vyskytuje mnoho konjunkturálního, přesto stojí za to zabývat se problémem inovací jako nástroje stálého, nepřetržitého rozvoje. Nejde ani tak o osvojení si inovací jako takových, jako o řízení inovačního procesu a přijetí stálého inovování coby základní strategie. Tuto cestu (generování nových idejí a následné zavádění nových postupů, novinek atd.) je třeba chápat nikoli jako módní záležitost a cíl sám o sobě, ale jako strategický směr a faktor (podmínku) dalšího rozvoje.

Základem inovačního rozvoje knihoven jsou bezesporu informační technologie, cílem pak je zlepšení knihovních produktů a služeb. Je nutné využít postupy inovačního managementu. Inovace v knihovnictví mají ve srovnání s jinými obory svoje specifika, ale metodologický a konceptuální základ je stejný. Autorka zdůrazňuje, že manažerským aspektům zavádění inovací se věnuje málo pozornosti, proto také řada splněných projektů nedosáhne náležitého efektu. Nové ideje musí být zobecňovány, klasifikovány, systemizovány, zformulovány jejich priority a nakonec se musí dostat do stádia realizace.

Autorka dále představuje relativně obecné manažersky orientované schéma životního cyklu inovativního projektu. Upozorňuje, že jeho jednotlivé etapy se mohou různě přeskupovat, probíhat paralelně či v jiném pořadí, než v článku uvádí, má však za to, že žádnou z nich nelze vynechat.

JEVSTIGNEJEVA, Galina Aleksandrovna. Ideologija ocifrovki bibliotečnych fondov na primere GPNTB Rossii [Ideový základ koncepce digitalizace knihovních fondů na příkladu Stávní veřejné vědeckotechnické knihovny Ruska]. Naučnyje i techničeskije biblioteki, 2014, no 3, s. 48–54. ISSN 0130-9765. Dostupný také z: http://www.gpntb.ru/ntb/ntb/2014/3/ntb_3_8_2014.pdf.

Autorka se obecněji zabývá otázkami pravidel a metodiky, které by měly být dodrženy v knihovnách při převodu fondů do elektronické podoby, a popisuje přístupy k digitalizaci vzácných sbírek ve Státní veřejné vědeckotechnické knihovně Ruska (GPNTB, http//www.gpntb.ru), a to jak z hlediska technologií, tak z hlediska nauky o knihovních fondech.

Dosavadní výsledky vytváření digitalizovaných souborů v knihovnách Ruské federace již představují určitou kolektivní zkušenost, na jejímž základě lze zhodnotit dosažené výsledky a zformulovat obecnější pravidla. Z hlediska výsledku této činnosti, tj. při srovnání samotných elektronických dokumentů umístěných na webových stránkách jednotlivých knihoven, je charakteristickým rysem výrazná různorodost výsledných forem, vyplývající jednoznačně z prakticky protikladných přístupů (od dokonale převedených originálů celých knih do formy věrných elektronických kopií až po taková řešení, kdy jsou na webu knihovny vystavena jednotným způsobem nejrůznější díla ve formě holých, očištěných textů). Tento jev je možné vysvětlit jak tím, že knihovny se s výzvou digitalizace vypořádávaly na základě vlastních představ, pod vlivem subjektivních faktorů (struktura a obsah vlastního tištěného knihovního fondu, kvalita technického zařízení, zejména skenerů, a také stav IT technologie a techniky, které ovlivnily možnosti uchování a využívání masivů elektronických dat), tak objektivními faktory, především neexistencí jednotné technologické a normativní základny. Další rozvoj digitalizace knihovních fondů je možný jen na základě systému koncepčně založených přístupů, určujících strategii, technologii procesu vytváření elektronického obsahu, formulujících kritéria hodnocení jeho kvality, tj. na základě systémového přístupu k vypracování plánů postupu digitalizace.

Fond GPNTB (celkem 7,8 milionu knihovních jednotek) je unikátní sbírkou ruské a zahraniční literatury z mnoha oborů přírodních a technických věd i průmyslu, ekonomiky, knihovnictví a vědeckých informací i dalších, příbuzných oborů. Staré a vzácné knihy, periodika, brožury i rukopisy z období od roku 1703 (Aritmetika L. F. Magnického) až do první poloviny 20. století, doposud rozptýlené v celkovém fondu, se na základě fyzické prohlídky a s využitím naskenovaného katalogu postupně vyčleňují a soustřeďují (i z důvodu jejich přemístění do depozitářů odpovídajících hlediskům ochrany vzácného fondu). Souhrnnou představu o postupu prací podává databáze nazvaná RARIT. Doposud bylo identifikováno cca 10 tisíc svazků, expertní prognózou bylo stanoveno, že tento fond může dosáhnout více než 100 tisíc svazků.

Pro převod děl do elektronického formátu byl v GPNTB vytvořen speciální útvar (Centr skanirovanija). Jeho kapacita umožňuje digitalizaci v objemu 400 tisíc stran ročně a ve formátech, které lze ukládat a udržovat na serverech GPNTB.

Digitalizace v GPNTB se musí orientovat pouze na autorskoprávně volná díla, neboť knihovna nemá speciální právní oddělení, které by se zabývalo uzavíráním smluv s autory.

Knihovna považuje i z uživatelských hledisek za rozumné postupovat cestou vytváření elektronických sbírek (kolekcí) – podle témat a podle autorů. Takových sbírek je nyní 31. Jsou dostupné jednak v rámci vědecké elektronické knihovny GPNTB (http://ellib.gpntb.ru/index.php?option=com_content&task=blogsection&id=6&Itemid=34), jednak v elektronickém archivu GPNTB (http://m605/dsweb/HomePage).

Článek je doplněn schématem formování fondu vzácných dokumentů a technologickým schématem vytváření elektronického fondu a popisem těchto schémat.

Vysoká kvalita převedených dokumentů umožňuje knihovně participovat na významných národních korporativních projektech a programech, jako jsou např. projekt Národní elektronická knihovna (http://www.rusneb.ru/) a Vědecké dědictví Ruska (http://e-heritage.ru/index.html).

MARŠAK, B. I., M. A. RAGIMOVA a V. S. SOKOLOVSKAJA. Itogi očerednogo etapa modernizacii Integrirovannogo svodnogo kataloga naučno-techničeskoj informacii stran SNG [Výsledky další etapy modernizace Integrovaného souborného katalogu vědeckotechnických informací zemí Společenství nezávislých států]. Naučnyje i techničeskije biblioteki, 2014, no. 4, s. 4–18. ISSN 0130-9765. Dostupný také z: http://www.gpntb.ru/ntb/ntb/2014/4/ntb_4_1_2014.pdf.

Článek je poměrně obsáhlou zprávou o postupu prací na realizaci záměrů tříletého projektu ruské Státní vědeckotechnické knihovny (GPNTB) a Ministerstva školství a vědy, cíleného na rozvoj systému Integrovaného souborného katalogu vědeckotechnických informací (ISK NTI), což je jeden ze směrů mezinárodní spolupráce GPNTB se zeměmi Společenství nezávislých států (SNS, ruská zkratka SNG) v zájmu rozvoje mezistátní informační infrastruktury pro podporu inovací. Tato spolupráce se rozvíjí na základě Dohody o mezistátní výměně vědeckotechnických informací v rámci SNG a Ruska. Dohoda ukládá rozvoj informačních zdrojů pro jejich společné využívání a vytváření podmínek pro koordinaci procesu budování a využívání informačních fondů. Na financování se podílejí účastnické země Dohody (Azerbajdžán, Arménie, Bělorusko, Gruzie, Kazachstán, Kyrgyzstán, Moldávie, Rusko, Tádžikistán, Turkmenistán, Uzbekistán, Ukrajina).

V srpnu 2013 GPNTB ukončila tříletou etapu další modernizace ISK NTI jako mnohodruhového distribuovaného korporativně využívaného systému. Zvláštností této etapy bylo to, že kromě technických aspektů se řešily také otázky organizačního a normativního charakteru – takovým způsobem aby systém fungoval na základě jednotných pravidel uchovávání, vyhledávání a předávání informací. Systém a jeho služby byly důkladně analyzovány a popsány. Stávající dokumentace byla vyhodnocena z hlediska budoucího rozšíření spektra korporativních služeb, počínaje paralelním prohledáváním databází účastníků systému a konče možnostmi získávání plných textů dokumentů. K realizaci tohoto záměru byla zpracována metodická a metodologická dokumentace. Byly identifikovány další oblasti (kromě informačních a knihovnických), jejichž normativní základnu je třeba brát do úvahy (informační a komunikační technologie, věda, inovace, vzdělávání, standardizace, knižní nakladatelství, ochrana autorských práv, duševního vlastnictví, osobních dat a další). Byla provedena důkladná analýza stávající mezistátní normativní dokumentace (dohody, modelové kodexy a zákony, standardy, metodická doporučení) a byl zpracován komplex projektů normativních, legislativních a metodických materiálů, které byly předány resortnímu ministerstvu k dalšímu zpracování. Zároveň také byly dopracovány a odsouhlaseny příslušné výměnné formáty. Hlavním informačním zdrojem je v tomto případě databáze Ruského souborného katalogu vědeckotechnické literatury (RSvK). Pro daný účel byl proveden její monitoring podle celé řady aspektů, a také aktualizace databáze.

Součástí projektu byla i analýza tendencí rozvoje existujících knihovnicko informačních systémů a výběr metod integrace podsystémů.

Pokud jde o vlastní integraci jednotlivých prvků analyzované mezistátní informační infrastruktury, kterou ISK NTI je, byl vytvořen systém kontroly integrity databází a stanovena hierarchie účastnických organizací z hlediska řízení systému (od nejvyšších reprezentativních a odvětvových orgánů SNG po samotné účastnické instituce, jejichž zapojení je řešeno formou licencí na techniku a programové zabezpečení). Povinným komunikačním formátem je UNIMARC. V GPNTB byly vytvořeny dvě podpůrné databáze – báze pro vedení statistik a báze účastníků systému. Autoři uvádějí v článku ve formě grafů výsledky statistických sledování podle jednotlivých etap realizace projektu, a to jak procesu naplňování databází (počty dodávaných záznamů) podle různých hledisek, tak intenzity využívání systému vzdálenými uživateli.

Obecně je pro další rozvoj informační společnosti důležité, jak se vyřeší konflikt v oblasti autorského práva: mezi zájmy autorů a společenským zájmem a posláním institucí, konkrétně knihoven, které realizují jedno ze základních práv občanské společnosti – práva na přístup k informacím. V ruském informačním společenství se v letech 2012–2013 vedla diskuse o návrzích na změnu 4. části Občanského zákoníku Ruské federace v zájmu vyřešení problémů spojených s duševním vlastnictvím, které nyní brzdí postup digitalizace a přístup k chráněným dílům. Od vyřešení tohoto problému na federální úrovni závisí i perspektivy dalšího rozvoje normativního a metodického zabezpečení knihoven a informačních sítí.

NOGINA, Jelena Borisovna. RKP – eto strachovoj fond našej knižnoj kul´tury [Ruská knižní palata je záložním fondem naší knižní kultury]. Universitetskaja kniga, 2013, duben. Elektronický zdroj. Dostupné z: http://www.unkniga.ru/face/1247-nogina.html.

Rozhovor s novou generální ředitelkou Ruské knižní palaty (http://www.bookchamber.ru)– instituce, která je v Ruské federaci národní agenturou plnící úkoly státní bibliografické registrace, statistiky a archivní ochrany veškeré tištěné produkce Ruské federace. Z těchto úkolů vyplývá i funkce národního centra povinného výtisku, jehož je Palata (dále RKP) zákonným nabyvatelem. RKP je z tohoto titulu zodpovědná za získávání povinného výtisku a za jeho distribuci knihovnám federální úrovně, které ze zákona tento výtisk archivují (RKP uchovává pouze jeden exemplář), a za tvorbu národní bibliografie. Její funkce jsou však ještě širší: RKP je informačním, archivním a vědecko-metodickým centrem, které poskytuje servis všem odvětvím národní knižní kultury (nakladatelům, knižnímu obchodu, knihovnám, bibliografickým pracovištím, autorům, redaktorům atd.) a zároveň je pro ně jakýmsi spojujícím článkem.

Funkce statistiky tisku a informační a analytické funkce nabyly na důležitosti v období tržní ekonomiky. RKP poskytuje knižnímu obchodu co možná nejúplnější a operativní informace týkající se knižních novinek (právě vydaných nebo chystaných k vydání), k tomuto účelu rozvíjí ruský systém Books in Print (Knigi v naličii i pečati), spravuje databázi nakladatelských a komerčních údajů (ceny knih, adresy a telefonní čísla vydavatelů či nakladatelů) navázaných na příslušné bibliografické záznamy. Pracuje na projektu jednotného odvětvového registru zboží pro oblast knižního trhu.

RKP spravuje záložní fond celé národní knižní produkce, neboť – na rozdíl od knihoven – ukládá bez výjimky všechny publikace vydané na území Ruské federace, nezávisle na jejich tematice, zaměření, velikosti nákladu apod. Doplňování fondů RKP nebylo přerušeno ani během válečných let a v letech společenských zvratů. Tyto fondy byly uchráněny před stalinskými čistkami, nedělily se, nikomu a nikam se žádná jejich část nikdy nepředávala – dnes jejich objem zhruba dvakrát převyšuje fond kterékoli z největších ruských knihoven. Pro srovnání, moskevská Ruská státní knihovna má ve svých fondech 45 milionů knihovních jednotek včetně zahraniční literatury, která tvoří asi třetinu sbírek, objem fondu RKP pak je 88 milionů jednotek pouze národní produkce, je to vlastně největší ruskojazyčný fond na světě.

Pokud jde o shromažďování povinných výtisků a vztahů s nakladateli, RKP se podařilo za uplynulých cca 10 let snížit procento nedodaných výtisků, které se pohybovalo okolo 30 %, na zhruba 10 % (v západních zemích se tento ukazatel pohybuje okolo 12–15 %). Zároveň má RKP vypracovaný systém postupného zaplnění těchto bílých míst.

RKP pracuje na převodu lístkových katalogů na elektronické nosiče a na dalších projektech. Díky státnímu financování (Federální cílový program Kultura Ruska, 2006–2011) se rozběhla práce na digitalizaci katalogů a fondů. Vytváří se jednak úplný elektronický katalog všech jednotek ve fondu od roku 1917, jednak elektronický archiv plných textů (elektronických kopií publikací) jako další pojistka jejich uchování a jako prostředek jejich širokého zpřístupnění.

Autorka se dále zabývá otázkou krize ruského knižního trhu, o němž mnozí hovoří, ale neznají statistické ukazatele a nepočítají s faktorem nasycenosti tohoto trhu, k němuž v Rusku již došlo. Pozitivním jevem je posun vydávané produkce směrem ke kvalitnější literatuře.

Vysoce aktuální otázkou je nyní novelizace či spíše modernizace zákona o povinném exempláři (výtisku) z roku 1994. Ten byl několikrát upravován, a to i s ohledem na rozvoj elektronických publikací, to se však zatím týkalo jen povinného ukládání děl na fyzických nosičích. Nyní je třeba upravit režim pro síťové publikace. Je však třeba také pracovat na terminologii s ohledem na elektronické dokumenty. Odborníci RKP zastávají názor, že je třeba pracovat na dvou zákonných normách – jedné pro ukládání tištěných publikací a druhé pro ukládání elektronických dokumentů.

PLUGOTARENKO, Sergej. Ljuboj trud, vložennyj v razvitije Runeta, segodnja dajet plody [Veškerá práce, která kdy byla vložena do rozvoje Runetu, dnes přináší výsledky]. Universitetskaja kniga, 2013, duben. Elektronický zdroj. Dostupné z: http//www.unkniga.ru/face/3093-plugotarenko.lyuboy-trud-vlozhenniy-v-razvitie-runeta-segodnya-daet-plody.html.

Ruskému segmentu internetu – Runetu – je v roce 2014 dvacet let. Článek přináší názory ředitele Ruského sdružení pro elektronické komunikace (RAEK, http://www.raec.ru), které je v poslední době významným iniciátorem rozvojových akcí v oblasti internetového průmyslu a subjektem zákonodárných iniciativ v této oblasti, na místo Runetu v globální síti, na jeho specifika, další rozvoj a významné projekty, a také na perspektivy trhu s elektronickými knihami v Rusku.

Autor uvádí, že Runet se za dobu své existence dostal na čelné pozice v mezinárodním srovnání podle takových ukazatelů, jako jsou množství a aktivita uživatelů (první místo v Evropě), objemy generování a využívání ruskojazyčného obsahu (druhé až třetí místo na světě), tempo růstu internetové ekonomiky (v průměru 30 % ročně), přínos hrubému domácímu produktu atd. Runet ukázal, že v zemi se nejen mohou objevovat vlastní projekty a technologická řešení, ale ty jsou navíc schopné dostávat se na vedoucí pozice v řadě segmentů (vyhledávání, pošta, elektronický obchod, sociální sítě, geoservis atd.). V těchto segmentech po řadu let čistě ruské projekty zaujímají přes 50 %, a v řadě případů i 80–90 %, zatímco v ostatních zemích byly lokální služby často nahrazeny globálními hráči. Unikátním jevem, s ohledem na rozlohu země, je praktické překonání digitálního příkopu.

Při rychlém rozvoji internetového průmyslu, růstu a monetarizaci jeho segmentů existují hrozby a nebezpečí vyplývající z nekontrolovatelnosti sítě, týkající se ochrany informací, osobních dat, informační a mediální gramotnosti uživatelů, pirátství, kybernetického zločinu, útoků na cloudové služby. Internetové odvětví a stát vedou dialog o těchto záležitostech, bohužel zákonodárci často upřednostňují při své práci řešení momentálních, konjunkturních problémů bez hlubších koncepčních základů a expertíz. Často chybí analýza zahraničních zkušeností s úspěšným a naopak neúspěšným regulováním internetu, což je aspekt, který zdůrazňuje i sdružení RAEK. To také zastává názor, že internetové odvětví je schopno vyřešit uvedené problémy cestou samoregulace.

RAEK se v posledních letech stal iniciátorem a organizátorem výrazných diskusních platforem, jako jsou např. Digital Goods, Cybersecurity forum, i-Comference, RIW a dalších, které přitahují mnoho účastníků i pozornost tisku. Nejnověji RAEK ohlásil vznik nové novinářské ceny – Internet Media Awards, která je první svého druhu – bude se zaměřovat speciálně na internetovou žurnalistiku (ponese jméno Edwarda Snowdena, pozn. red.).

Pod záštitou RAEK se koná řada významných konferencí, novinkou je konference Digital Goods. RAEK spolupracuje s velkým počtem vzdělávacích zařízení, má vlastní komisi pro vzdělávání (www.raec.ru/commission/747).

Pokud jde o elektronické knihy, trh s tímto produktem roste v Rusku dostatečně rychle, avšak téměř z poloviny je tvořen b2b nákupy elektronických knihovnických systémů. Zatím jsou zákazníci ale silně omezeni tím, že pouze 10 % v Rusku vydávaných knih je dostupných v elektronické podobě. Navíc fakticky existuje monopol v oblasti digitální distribuce (EKSMO, LitRes).

STRELKOVA, Irina Borisovna. Vebinary v sisteme dopolnitel´nogo professional´nogo obrazovanija vzroslych: opyt Belorusi i jego innovacionnyje komponenty [Webináře v systému dalšího odborného vzdělávání dospělých: zkušenost Běloruska, inovační komponenty]. Naučnyje i techničeskije biblioteki, 2014, no 3, s. 30–34. ISSN 0130-9765. Dostupný také z: http://www.gpntb.ru/ntb/ntb/2014/3/ntb_3_4_2014.pdf.

Vzdělávací systém Běloruska zaznamenal koncem roku 2011 významnou událost, a sice přijetí Kodexu Republiky Bělorus o vzdělávání, v němž je významné místo věnováno systému dalšího vzdělávání dospělých (http://www.pravo.by/webnpa/text.asp?RN=Hk1100243). Inovační změny vzdělávacího procesu, perspektivy rozvoje informačních a komunikačních technologií ve vzdělávání spojené s novou generací elektronických výukových prostředků, online učení atd. samozřejmě kladou nové požadavky na odborné kompetence vyučujících-andragogů. Důležitost nových technologií je zdůrazněna i v platném Národním programu urychleného rozvoje služeb v oblasti informačních a komunikačních technologií na léta 2011–2015.

Autorka, docentka katedry informačních technologií Běloruského národního technického institutu (BNTU, http://www.bntu.by), se zamýšlí nad výukou řídících a odborných pracovníků knihoven a vyučujících vyššího a středního odborného vzdělávání v systému dalšího vzdělávání dospělých s pomocí současných nástrojů vědecké komunikace (webináře, videokonference, internetová diskusní fóra, vědecké sociální sítě, technologie Webu 2.0). Webináře jako zvláštní typ online seminářů umožňují rozšířit posluchačskou obec, obohatit dálkové kurzy, zapojit multimediální složku atd. Profesionální technologie umožňují vytvářet ucelený cyklus webináře od registrace účastníků po archivní uložení, použití adresářů, analýzu aktivity účastníků. Dobrým příkladem je řešení využívané a nabízené Mezinárodní akademií podnikání a nových technologií v Jaroslavli (MUBiNT, http://portal.mubint.ru/library/webinars/default.aspx, http://portal.mubint.ru/library/webinars/catalogue/Documents). Autorka článku publikovala výsledky spolupráce s touto organizací při organizaci webinářů na téma Moderní pedagogické technologie ve vzdělávání, viz http://connect.mubint.ru/p97576784/, Automatizace knihovnických technologií, viz http://connect.mubint.ru/p62114445, nebo Technologie vytváření elektronických prostředků výuky, viz http://portal.mubint.ru/library/webinars/catalogue/Pages/default.aspx.

Na základě sledování a zkušební aplikaci podobných služeb v učebním procesu Republikového institutu inovačních technologií BNTU byl jako vysoce efektivní vyhodnocen bezplatný ruskojazyčný síťový zdroj OnWebinar.ru (http://www.onwebinar.ru), který je jak otevřenou internetovou univerzitou, tak vzdělávací sociální sítí a bezplatnou službou pro realizaci webinářů. Sami tvůrci projektu OnWebinar.ru deklarují, že jejich cílem je vytvoření vzdělávací sociální sítě nové generace na základě sloučení výhod bezplatných webových seminářů a seberozvíjejícího se síťového společenství profesionálů v oblasti vzdělávání. Od podzimu 2012 se webináře s úspěchem využívají i v praxi zmíněné vysoké školy, viz např. http://wwwbntu.by/riit-it.html.

S využitím všech těchto zkušeností byl vypracován program zvyšování kvalifikace nazvaný Technologie organizace a provádění webinářů určený pedagogickým a inženýrským pracovníkům vysokých škol, manažerům a specialistům knihoven, doplněný metodickou příručkou a multimediální přílohou, a také nabídkou speciálního motivačního semináře (placeného). Program získá mezinárodní rozměr uzavřením dohod o spolupráci při realizaci inovačních programů zvyšování kvalifikace mezi běloruskými a ruskými knihovnickými, univerzitními a akademickými institucemi.

ŠČERBAK, Nadežda L´vovna. Na pol´zu obščuju…: K 200-letiju otkrytija Rossijskoj nacional´noj biblioteki (1814-2014) [Ku všeobecnému prospěchu…“: K 200. výročí otevření Ruské národní knihovny (1814-2014)] Naučnyje i techničeskije biblioteki, 2014, no 3, s. 70–81. ISSN 0130-9765. Dostupný také z: http://www.gpntb.ru/ntb/ntb/2014/3/ntb_3_10_2014.pdf.

Autorka uvádí základní fakta o vzniku dnešní Ruské národní knihovny (http://www.nlr.ru) a o její činnosti a působení za 200 let její existence. Idea vytvoření národní všeobecně dostupné knihovny se v Rusku objevila již v první polovině 18. století, kdy moskevský knihkupec a tiskař V. V. Kiprijanov představil projekt Všelidové veřejné knihovny v Moskvě. Ještě před ním se významný politický činitel F. S. Saltykov obrátil k caru Petru I. s projektem zakládání všeobecně dostupných knihoven v sídelních městech gubernií. Myšlenky o vytváření veřejných knihoven se objevovaly průběžně i poté. Zajímavý je projekt spisovatele B. M. Saltykova a významného mecenáše knížete A. S. Stroganova z roku 1766 – Plán veřejné ruské knihovny v Sankt-Petěrburgu. Přestože tento plán (jako i předchozí uvedené projekty) zůstal na papíře, má velký význam pro poznání toho, jak byly ve své době chápány cíle a úkoly knihovny daného typu: soustřeďování děl domácí produkce v zájmu rozvoje vědy a kultury a umožnění přístupu co nejširšímu okruhu čtenářů. V této době již v Rusku existovaly významné knihovny (knihovny Akademie věd, Umělecké akademie, Moskevské univerzity a další), žádná z nich si však nekladla uvedené cíle. Realizaci myšlenky vytvoření národní všeobecně dostupné knihovny urychlil zisk významné varšavské knihovny bratrů Zaluských – válečné trofeje Kateřiny Veliké z roku 1795 – a její převoz do Sankt-Petěrburgu. Tato knihovna se stala základem fondů budoucí první všeobecně dostupné knihovny. Carevna Kateřina Veliká se stala zakladatelkou knihovny i tím, že přijala a podepsala architektonický návrh nové budovy pro knihovnu (architekt Je. T. Sokolov, 1795). Výstavba budovy trvala do roku 1801, dalších více než deset let pak pokračovalo její vybavení a organizace fondů. Bibliotéka s názvem Imperátorská veřejná knihovna (IPB) tak mohla být otevřena v roce 1814. V letech 1801–1811 knihovnu vedl zmíněný kníže A. S. Stroganov. V této době byly do fondů knihovny včleněny významné soubory dokumentů, např. sbírka tajemníka ruského vyslanectví v Paříži P. P. Dubrovského, fakticky vzniklo oddělení rukopisů (v této době se jeho fondy obohatily o významné památky staroruského písemnictví, jako jsou např. Ostromirův evangeliář z 11. století nebo Lavrent´jevský rukopis z roku 1377). Od roku 1811 byla IPB nabyvatelkou povinného výtisku.

Další významný ředitel knihovny, A. N. Olenin, se zasloužil o zpracování prvních statutárních a právních dokumentů, na jejichž základě knihovna fungovala po celou první polovinu 19. století. Olenin také v knihovně zaměstnal významné osobnosti tehdejší vědy a kultury: paleografa Jermolajeva, básníka a překladatele Gnědiče, spisovatele a básníky Delviga, Baťuškova a Krylova, filologa-slavistu Vostokova a další.

Již koncem 20. let 19. století se knihovně začalo nedostávat místa pro uložení fondů, byla proto vystavěna další budova (architekt K. I. Rossi), dokončená v roce 1833.

Autorka dále připomíná významné mezníky a knihovnické aktivity v životě IPB (vytvoření a změny organizační struktury knihovny, vybudování systematického katalogu, popis rukopisných sbírek, vznik oddělení Rossika – 1850, vydání průvodce po knihovně – 1852, vydání prvního soupisu periodik – 1864, atd.). Nevyhýbá se problematickým 30. letům 20. století, kdy na jedné straně začala fungovat meziknihovní výměna publikací jako důležitá forma doplňování a fondy knihovny se tak obohatily o desetitisíce svazků včetně zahraničních publikací, na druhé straně represe dopadly na řadu jejích zaměstnanců v čele s tehdejším ředitelem Dobbranickým. Během 900denní blokády Leningradu v době Velké vlastenecké války se ani knihovně nevyhnuly ztráty – 50 pracovníků odešlo na frontu a do domobrany, 138 zaměstnanců zemřelo během první blokádní zimy 1941/1942. Nakonec v knihovně pracovalo pouhých 200 lidí, což byla ve srovnání s předválečným obdobím pouhá čtvrtina – přesto práce knihovny nebyla nikdy přerušena. Část cenných fondů se podařilo evakuovat, zpět se navrátily v říjnu 1945.

Po válce byla knihovně statutem určena funkce vědecké instituce, organizačního a koordinačního ústředí vědecké a metodické práce v oblasti knihovnictví Ruské federace.

V roce 1992 pak získala statut i oficiální název Ruské národní knihovny.

Rubriku zpracovala PhDr. Anna Machová