|obsah |index autorů |  | index názvů |  | index témat | | archiv |

 


 

Knihovna plus

2013, číslo 1


 

Hudební knihovnictví v České republice – Quo vadis I.
Úvod do problematiky

PhDr. Julius Hůlek, Zuzana Petrášková/Národní knihovna ČR

 

Resumé:

Cílem příspěvku je objasnit specifický charakter oboru, který bývá souhrnně označován jako oblast hudebního knihovnictví a hudebně dokumentační práce. Odvíjí se nejprve od vymezení hudby jako svébytného druhu umění spolu s tím, co s hudbou nějakým způsobem souvisí. Postupně jsou takto pojednány kategorie jako hudební znak, hudební artefakt, hudební realita. Výklad pokračuje charakteristikou různých způsobů záznamu hudby, hudebního pramene až k pojmu hudebního dokumentu a informace o hudbě. Je také objasněn kontext hudebního knihovnictví vyplývající z jeho vazby k muzikologii a knihovnictví obecně. V závěru dochází k stanovení termínu hudební knihovna. Jeho charakteristika se stane základem pokračování příspěvku spolu s objasněním jednotlivých pracovních oblastí a společenského kontextu hudebního knihovnictví a hudebně dokumentační práce v podmínkách České republiky s přihlédnutím k mezinárodní spolupráci v této oblasti.

Klíčová slova: hudební knihovnictví, hudebně dokumentační práce, hudební knihovny, záznamy hudby, hudební znak, hudební artefakt, hudební prameny, informace o hudbě, hudební realita, muzikologie

Summary:

The aim of the text is to explain the specific character of the field which is usually called "music librarianship science and work with music documents". At the beginning the text defines music as distinct form of art and then goes on to explain various terms related to music, as music sign, music artefact, music reality, various ways of recording music, music source, music document and information about music.

The other part of the article describes the field of music librarianship science and its relations to musicology and general librarianship. At the end of the article the author defines the term of "musíc library". Characteristic features of music library form the basis for the following part of the text which will also contain the description of the special fields of work and social context of music librarianship science and work with music documents in the Czech Republic in relation with international cooperation in this field.

Keywords: Music library science, work with music documents, music libraries, music recordings, music sign, music artefact, music sources, information about music, music reality, musicology

 

Nárůst, pohyb, potřeba informací a informovanosti se staly neodmyslitelnou součástí každé oblasti i oboru lidské činnosti. Dvojnásob to platí tam, kde dochází k jejich výraznému propojení s funkcí estetickou a výchovnou, zejména v oblasti kultury a umění. Sem možno počítat i reálně fungující, i když pro někoho možná neznámou a překvapivou vazbu hudby a knihoven. Z toho důvodu se pokusíme o souhrnnější přehled a analýzu hudebního knihovnictví v České republice.

Hudební knihovnictví je dnes již nedílnou součástí knihovnictví obecně a to jak v domácích podmínkách, tak v zahraničí. Jde ovšem o značně specifickou dílčí oblast knihovnictví. To je dáno souvislostí s hudbou nebo přináležitostí k hudbě jako specifickému druhu umění, kultury či kulturního života, ale také specifickým charakterem dokumentů, s nimiž hudební knihovnictví pracuje a jimiž se zabývá. Z tohoto důvodu je třeba hudební knihovnictví jako obor považovat ani ne tak za součást hudební vědy neboli muzikologie, ale spíše za oblast, která s muzikologií úzce souvisí.

Muzikologie se zabývá nejen hudbou, ale také vším, co hudbu nějakým způsobem vymezuje a co o hudbě přináší jakékoli informace. Do sféry tohoto oboru proto logicky patří rozsáhlá oblast hudebních dokumentů nebo dokumentů o hudbě. Řečeno tradiční hudebněvědní terminologií tu běží o hudební prameny, které se dělí na přímé a nepřímé. Toto rozlišení je důležité mimo jiné i pro charakteristiku a vymezení hudebního knihovnictví. Nutno však předeslat alespoň základní objasnění ústřední kategorie celé této problematiky, jíž je hudební artefakt.

Při pojednání problematiky hudebních pramenů a hudebních dokumentů obecně je třeba vzít v úvahu specifickou povahu hudby jako vyhraněného a svébytného druhu umění. Vzájemná odlišnost jednotlivých druhů umění je naprosto evidentní, ale i tak je dobré připomenout, že spočívá ve specifické povaze vyjadřovacích prostředků toho kterého druhu umění. Hudebními vyjadřovacími prostředky jsou především tóny, tj. organizované zvuky, avšak hudba počítá větší či menší měrou i s "normálními" zvuky (připomeňme nejrůznější moderní hudební směry, hudbu exotických kultur ad.). Určující podoba hudebního artefaktu má charakter konkrétně znějícího zvukového obrazu, znaku, konkrétně znějící zvukové reality časově ohraničené. Hudební znak dozní a de facto zaniká. Můžeme jej však nějakým způsobem zachytit (tedy ne pouze si jej pamatovat a tak jen subjektivně vyvolat jeho více či méně určitou podobu nebo jen představu).

Hudební artefakt je tedy nutno a také možno s relativní určitostí zachytit čili zaznamenat tak, aby mohl být v relativní úplnosti a věrohodnosti znovu oživen, obnoven. O hudebním artefaktu obvykle hovoříme jako o hudebním díle nebo hudebním projevu. Znějící hudební realitu, ale také její graficky či zvukově fixovanou podobu, z hlediska sémantiky nebo sémiologie považujeme za znak. Svým charakterem mohou mít oba druhy hudebního znaku, tj. znějící hudební realita a její fixovaná, zaznamenaná podoba, značně, přímo diametrálně odlišný charakter.

Zatím si musíme vystačit s konstatováním, že v dosavadním vývoji hudby z hlediska časového (historicko-stylového) a geografického (hudba různých národů, zemí a kontinentů) jsou určujícími způsoby fixace hudby. Grafický záznam, nejčastěji notový, tzv. notopis (má stejně jako hudba svůj vývoj) a způsob daný možností zachycení zvuku čili zvukový záznam (jeho charakter závisí na konkrétním stupni technického vývoje). Zatímco zvukový záznam se nachází velice "blízko" zachycené hudební reality (z hlediska běžného konzumu hudby vlastně představuje, popřípadě supluje hudební realitu samu), pak záznam grafický, notový eviduje hudební realitu pouze zprostředkovaně a je "jen" svým způsobem "návodem" k existenci či oživení hudební reality. V obou případech je hudba sdělována a zároveň sama cosi sděluje, jedná se tedy o hudební realitu, o hudební sdělení jako znak.

V těžišti pojmu hudební realita je znějící hudba, jejíž znaková podoba je nebo může být jak bezprostřední, přímá, tak různým způsobem zprostředkovaná. Oblast hudební kultury i kultury obecně počítá s hudbou – řečeno poněkud zjednodušeně – se vším všudy, včetně jejího veškerého, skutečného či možného kontextu, tudíž včetně informací o hudbě a o všem, co s hudbou souvisí.

Pojem informace o hudbě ovšem zakládá sféru značně rozprostraněnou a rozvrstvenou. Orientujeme se v ní především zmíněnými kategoriemi hudebních pramenů přímých a nepřímých. Sama obsahová stránka epiteta přímý a nepřímý zřetelně poukazuje k povaze takové informace – do jaké míry, jak zřetelně informuje o živé hudební skutečnosti, tj. o konkrétním znějícím hudebním projevu, kreaci, skladbě atd., kterou nebo které jsme obecně pojmenovali jako hudební artefakt a znak. Přímý hudební pramen s artefaktem souvisí v optimálním případě relativně bezprostředně (zvukový záznam), většinou však s jistou mírou zprostředkovanosti (grafický, notový záznam), nepřímý pramen pak zprostředkovaně, respektive s relativně větší či převažující mírou zprostředkovanosti. Proto spíše než o pramenech uvažujeme o formálně i obsahově různě vymezených svědectvích o hudbě, která zpravidla či převážně mívají podobu literární, též obrazovou dvojrozměrnou, trojrozměrnou hmotnou nebo jinou možnou podobu. V chápání i pojmenování celé oblasti hudebních pramenů (přímých či nepřímých) i svědectví o hudbě spolehlivě a dokonce lépe funguje souhrnný pojem hudební dokumenty. Jestliže terminologicky je hudební pramen už tradičně přiřazován spíše k muzikologii, pak s označením hudební dokument transparentně operuje především hudební knihovnictví respektive celá oblast hudebně dokumentační práce.

Dosavadní výklad nás přivedl ke vztahu muzikologie a hudebního knihovnictví už na začátku. Muzikologie je samostatným uměnovědným oborem a vztah hudebního knihovnictví k ní by rozhodně neměl být chápán prismatem pouhé podřízenosti. Mnohem užitečnější bude, poukážeme-li na to, co obě sféry spojuje, co mají společné a čím se liší. Společným faktorem muzikologie a hudebního knihovnictví je evidentně existence hudebních dokumentů v zorném úhlu zájmů každé z těchto sfér. Faktorem odlišnosti jejich poměru k hudebním dokumentům je nestejná míra a intenzita zájmu a pozornosti k nim přímo úměrná rozdílné míře, intenzitě a hlavně způsobu práce s nimi a vůbec jejich využití. Zatímco ve středu pozornosti muzikologie je hudba jako střechový či "nadstavbový" pojem, pak v případě hudebního knihovnictví hudebním dokumentům náleží role bezprecedentně primární. Problematika hudebně dokumentační práce souvisí především s hudebním knihovnictvím, navíc natolik, že obsah obou taxonů se víceméně překrývá, takže například v odborné literatuře spadající do pojednávané oblasti se právem vžilo sousloví hudební knihovnictví a hudebně dokumentační práce. Vztah těchto taxonů by zasloužil dílčí analýzu a objasnění, nyní se však spokojíme s termínem hudební knihovnictví a s touto výhradou jej budeme i nadále používat.

Mezioborový charakter námi zvoleného tématu ovšem nutně vede k zamyšlení nad vztahem hudebního knihovnictví a knihovnictví obecně. Mimo jiné proto, že sám pojem knihovnictví je nerozlučně vázán na pojem knihovna, jímž se v konkretizaci samozřejmě budeme rovněž zabývat. Prozatím setrváme u problematiky vztahu hudebního knihovnictví a knihovnictví obecně. Jak obě sféry souvisejí? Existuje zde obdobná, svým způsobem relativně podřízená vazba hudebního knihovnictví stejně jak tomu bylo v případě jeho vztahu k muzikologii?

Především je třeba konstatovat, že vazba hudebního knihovnictví ke knihovnictví obecně je relativně těsnější než tomu je v případě muzikologie. Především je to dáno institucionální příslušností, neboť opustíme-li zatím termín hudební knihovna, pak specializovaná hudební oddělení (abychom užili nejčastěji užívaného názvu specializovaných pracovišť svého druhu) jsou organickou součástí zejména veřejných knihoven. Totéž samozřejmě platí i v případě fondu těchto pracovišť, jeho zpracování a využívání za pomoci příslušného informačního aparátu včetně práce s uživatelem. Jednak zcela specifický fond hudebních pracovišť a jednak příslušné pracovní postupy související s jeho zpracováním a využíváním, jednoznačně určují úzkou vazbu hudebního knihovnictví ke knihovnictví obecně. Na druhé straně se hudební knihovnictví právě uvedenými faktory v rámci struktury knihoven, zejména veřejných, evidentně vyčleňuje a vytváří svébytnou enklávu, která logicky vyžaduje adekvátní specifické pracovní postupy, metodiku a tím pádem též oborově specializovanou metodologii. To všechno je dáno přítomností fenoménu, jenž stojí na pozadí hudebního knihovnictví i muzikologie a tím je oblast hudby v celé své šíři, tedy své vnitřní strukturovanosti i celistvosti včetně vnějších přesahů.

Kdybychom měli tuto dílčí úvahu velice obecně shrnout, pak můžeme konstatovat, že hudební knihovnictví přísluší k muzikologii díky jejich společnému předmětu hlavně po obsahové stránce, kdežto jeho příslušnost ke knihovnictví obecně je dána hledisky formálními. Zatímco vztah hudebního knihovnictví k muzikologii je relativně volný, fakultativní, pak vztah ke knihovnictví má rozhodně větší míru závaznosti, je relativně obligátní. Řečeno poněkud eufemisticky hudební knihovnictví by se nemělo zpronevěřovat ani muzikologii, ani knihovnictví obecně. Naopak – s oběma by mělo být v permanentním kontaktu a plně respektovat jejich oborově odborná specifika.

Pokračování našeho výkladu problematiky hudebního knihovnictví by mělo vycházet z bližšího objasnění pojmu hudební knihovna. Hned od začátku bude pojednáván a ilustrován konkrétní situací hudebních knihoven v České republice, zejména vzhledem k jejich typologii. Různorodost hudebních knihoven kromě jiného souvisí s různými typy hudebních dokumentů. Klasifikaci hudebních dokumentů v návaznosti na výklad dílčí problematiky hudebních pramenů by proto měla být věnována odpovídající pozornost. Důležitý je rovněž přehled jednotlivých pracovních oblastí hudebního knihovnictví, zejména problematika struktury, doplňování a profilace fondu hudebních dokumentů, katalogizace a budování odpovídajícího informačního aparátu, práce s uživatelem i širší působnost hudební knihovny. Situace na domácí scéně hudebního knihovnictví je zákonitě konfrontována s odpovídajícími podmínkami v zahraničí. Stále aktuálnější je spolupráce se zahraničím včetně uplatnění a postavení našich hudebních knihoven v podmínkách mezinárodní spolupráce. Nepřehlédnutelné zůstává jak odborně specializované, tak širší společenské zakotvení a zázemí hudebních knihoven. Právě v tom spočívá jejich reálné postavení a význam. Pojednání všech těchto témat by posléze mělo vyústit v analýzu současného stavu a formulaci potřeb, výhledů a perspektiv hudebního knihovnictví v České republice.

 

 



 

CITACE:
Hůlek, Julius; Petrášková, Zuzana . Hudební knihovnictví v České republice – Quo vadis I. Úvod do problematiky. Knihovna plus [online]. 2013, č. 1 . Dostupný z WWW: <http://knihovna.nkp.cz/knihovnaplus131/hulek.htm>. ISSN 1801-5948.

 

Valid HTML 4.01 Transitional

 


 

| nahoru | |obsah| | archiv | | domů |

 | index autorů | | index názvů | | index témat |