Knihovna plus

2006, číslo 1

O právu veřejného půjčování

Ve zkratce řečeno, PLR neboli Public Lending Right znamená zejména právo autorů, popř. nakladatelů na odměnu v　souvislosti s　půjčováním děl veřejnými knihovnami. Toto právo je zakotveno v právních řádech většiny zemí EU, ale také v　právních řádech zemí mimoevropských jako jsou　Austrálie, Kanada, Izrael nebo Nový Zéland. Ve většině případů je odměna placena přímo ze státního rozpočtu, neboť je to právě stát, který má zájem na bezplatném přístupu obyvatelstva k fondu knihoven. Následující referát IFLA z　dubna 2005 přináší základní přehled o problematice PLR v　historických a mezinárodních souvislostech.

Co je právo veřejného půjčování?

Právo veřejného půjčování (PVP) v mnoha zemích neexistuje a tam, kde existuje, uplatňuje se v různých odlišně. Tento termín označuje dva odlišné pojmy:

1. V přísně právním smyslu může být PVP autorským právem - jedním z omezených monopolních práv zaručených vlastníkovi autorského práva k chráněnému dílu. Zaručuje vlastníkovi právo povolit nebo zakázat veřejné půjčování chráněného díla v jeho hmotné podobě* poté, co bylo dílo veřejně distribuováno. Souhlas k veřejnému půjčování může být udělen prostřednictvím licence a licenčních poplatků placených autorům výběrčími společností.

2. Druhý pojem, označovaný někdy jako PVP, je tzv. "právo na peněžní náhradu", což je právo autora (nikoli nutně vlastníka autorského práva) na obdržení peněžní kompenzace za veřejné půjčování jeho díla. Země, které se rozhodly zavést právo na peněžní náhradu, si ustanovily svá vlastní kriteria oprávněnosti nároku, jimiž v některých případech (ale ne ve všech) vycházejí vstříc kulturním cílům. V některých zemích existuje právo na peněžní náhradu zakotvené v zákoně jako alternativa k PVP (v právním smyslu popsaném výše v bodě 1) a je proto chápáno ve spojitosti s autorským právem. V dalších zemích stojí právo na peněžní náhradu úplně mimo kontext autorského práva. Ani v jednom z případů však náhrada placená autorům není ztotožňována s platbou licenčních poplatků.

Původ práva veřejného půjčování (PVP)

Požadavek na PVP má svůj původ v 19. stol. u literárních autorů, kteří byli přesvědčeni, že ztrácí příjmy z prodeje v důsledku dostupnosti jejich knih v tehdy rychle se rozvíjejícím systému veřejných půjčovních knihoven. V září 1883 byla na Valném shromáždění Sdružení německých spisovatelů v Darmstadtu schválena rezoluce požadující peněžní náhradu od "půjčovních knihkupectví" za půjčování knih. V roce 1917 Thit Jensen, významný dánský autor, ve své řeči přednesené na 1.　výroční konferenci Asociace dánských knihoven veřejně požadoval peněžní náhradu pro autory za veřejné půjčování knih v knihovnách. Knihovny a vydavatelé se postavili proti této myšlence a debata o tom, zda knihovní výpůjčky zdarma znevýhodňují autory nebo jim přinášejí prospěch, pokračovala až do zavedení systému PVP v Dánsku v r. 1946. Myšlenka se rozšířila mezi autory i jinde v Evropě a ve světě, což vedlo k zavedení PVP v dalších zemích.

Existující systémy PVP poskytují ekonomickou a sociální podporu autorům a jsou považovány za prostředek, jak povzbudit růst a rozvoj národní kultury. Autoři jsou často vášnivě pro PVP, protože je považují za nutné a dlouho očekávané uznání jejich umění a jeho přínosu pro národní kulturu. Mnoho autorů, dokonce i těch slavných (až na několik výjimek), nevydělává svou prací žádné velké peníze a jejich živobytí může být všelijaké. "Sociální jistoty" poskytované mnoha národními programy jsou chápány jako síť životních jistot a pro mnohé autory jsou peněžní náhrady z PVP významným zdrojem příjmu.

Vztah mezi autory a veřejně přístupnými knihovnami.

Základní motivací autora k vytvoření autorsky původního díla, zvláště pokud jde o jeho nebo její vlastní intelektuální tvorbu, je to, že chce něco sdělit ostatním. Tomu hodně napomáhají právě veřejně přístupné knihovny, neboť mezi čtenáři propagují všechny druhy autorských děl a udržují profily autorů v povědomí veřejnosti dlouho poté, co díla přestala být komerčně prodávána. A tak často zastávaná domněnka, že přímý prodej autorských děl může být ztracen díky jejich užití v knihovnách, je skutečně mylná. Nejen že samotné tyto knihovny jsou hlavními kupci autorských děl a významných a drahých referenčních prací v analogových a digitálních formátech, ale uživatelé knihoven mnohdy narazí na autorské dílo poprvé právě ve veřejně přístupné knihovně, což může vést k dalšímu přímému prodeji. Tyto knihovny také umožňují lidem (včetně autorů) vzdělávání a výzkum, neboť chrání starší díla před zhoršováním jejich fyzického stavu a umožňují tak, aby zůstala přístupná veřejnosti.

Pro mnoho autorů je tak fakt, že jsou jejich díla zdarma přístupná uživatelům v knihovnách, velice prospěšný i jinak, než jen pobíráním licenčních poplatků z přímého prodeje. Knihovníci a autoři jsou přirozenými spojenci, kteří se snaží propagovat tvůrčí díla a poznatky v nich obsažené, a často pracují společně prostřednictvím takových aktivit, jako jsou čtenářské skupiny, přednášky, umělecké výstavy, promítání filmů nebo hudební a dramatická představení. Světový den knihy UNESCO je pouze jedním z příkladů cenné práce, dosažené veřejně přístupnými knihovnami ve spolupráci s vydavateli/ nakladateli a autory.

Mezinárodní rámec pro "právo půjčování" a "právo na pronájem"

Smlouvy a konvence

Pozn.: Co se týče existující legislativy, "půjčování" je činnost, která není prováděna za účelem zisku, zatímco "pronájem" je komerční činnost prováděná za účelem zisku, takže "právo půjčování" se liší od "práva na pronájem" a tyto dva termíny by neměly být zaměňovány.

"Právo na pronájem" bylo zavedeno Smlouvou TRIPS z r. 1994 (The Agreement on Trade-Related Aspects of Intellectual Property Rights = Smlouva o tržních aspektech práv na duševní vlastnictví) v souvislosti s komerčním pronajímáním originálů nebo kopií počítačových programů, filmových děl a fonogramů /zvukových záznamů/ veřejnosti.
V r. 1996 byla Smlouva TRIPS následována jednak Smlouvou Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO) o autorských právech (WCT čl.7), týkající se komerčních pronájmů (originálů nebo pevných kopií, které mohou být dány do oběhu jako hmotné předměty) počítačových programů, filmových děl a děl vtělených do zvukových záznamů veřejnosti, a dále Smlouvou Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO) o představeních a zvukových záznamech (WPPT čl. 9 a 13), týkající se děl a představení zachycených na zvukových záznamech. "Právo na pronájem" není ani ustanovením Bernské konvence, ani Světové konvence o autorských právech, ani Římské konvence o zvukových záznamech.
"Právo půjčování" jakéhokoli druhu kopírovaného díla není běžně zajištěno Smlouvou TRIPS ani jinou mezinárodní smlouvou či konvencí o autorských právech.

Pro "právo půjčování" neexistuje žádný mezinárodní rámec kromě toho, který je uplatňován v zemích Evropské unie (viz níže). Ale zdá se, že Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO) v polovině 90. let skutečně zvažovala otázku ošetření PVP na národní úrovni a navrhla Bernské konvenci protokol. Navržený protokol však nebyl podpořen většinou delegátů a ani nebylo učiněno žádné konečné rozhodnutí, zda veřejné půjčování má nebo nemá být záležitostí řešenou mezinárodními konvencemi či smlouvami o autorských právech.

Směrnice Evropské unie o právu na pronájem a právu půjčování z r. 1992 (92/100/EEC)

První a současně jediná nadnárodní legislativa stanovující "právo půjčování" je Směrnice Evropské unie (EU) 92/100/EEC, která k uznání práva půjčování pro autory a jiné držitele práv ze strany Členských států stanovila rámec autorských práv.

Článek 1 dává autorům a účinkujícím umělcům, producentům zvukových záznamů a filmovým producentům výhradní právo (podléhá Článku 5) udělit licenci /povolit/ nebo zakázat půjčování "originálů a kopií děl podléhajících autorským právům a stanoví další příbuzné náležitosti viz Článek 2(1)."
Články 1(2) a 1(3) definují "pronájem" a "půjčování" následovně:
"2. Pro účely této Směrnice ´pronájem´ znamená umožnění užití na omezenou dobu za účelem přímé nebo nepřímé ekonomické nebo komerční výhody.
3. Pro účely této Směrnice ´půjčování´ znamená umožnění užití na omezenou dobu nikoli za účelem přímé či nepřímé výhody a je zprostředkováváno institucemi, jež jsou přístupné veřejnosti."
Evropská komise dále uvádí, že "Takovými institucemi jsou především veřejné knihovny. Zvláště v závislosti na definici termínu ´veřejný´ podle příslušného národního práva může označení zahrnovat i univerzitní knihovny a knihovny vzdělávacích institucí".¹
Směrnice se nevztahuje pouze na knihy. V Článku 2(1) je stanoveno, že:
"Výhradní právo povolit nebo zakázat pronájem nebo půjčování náleží:
- autorovi v případě originálu a kopií jeho díla,
- účinkujícímu umělci v případě zachycení jeho představení,
- producentovi zvukového záznamu v případě jeho zvukového záznamu, a
- producentovi prvního zachycení filmu v případě originálu a kopií jeho filmu. Za účelem této Směrnice označuje termín ´film´ kinematografické nebo audiovizuální dílo nebo pohybující se obrazy, ať již jsou či nejsou doprovázeny zvukem."
Článek 5 povoluje Členským státům zmírnit toto výhradní právo půjčování za předpokladu že alespoň autoři obdrží peněžní náhradu. Členské státy mohou určit výši peněžní náhrady, pokud to odpovídá základním cílům této Směrnice a ochraně autorských prací všeobecně. Členské státy mohou také osvobodit "určité kategorie institucí" (nespecifikované) od platby peněžní náhrady a mohou při vytváření systémů PVP upřednostnit své vlastní národní kulturní cíle. Komise dále prohlašuje, že "Členské státy mohou osvobodit od placení peněžní náhrady určité, nikoli však všechny, instituce". ²

Kde je PVP zavedeno?

V době psaní tohoto referátu má, podle Mezinárodní sítě PVP³, 35 zemí legislativu PVP, která uznává "právo půjčování" alespoň pro autory⁴.To zahrnuje všechny státy EEA5 /European Economic Area = Evropská hospodářská oblast, tedy vš. státy EU + státy EFTA= oblast evropského volného obchodu - pozn. překl./ (kromě Maďarska, kde se legislativa teprve projednává), Rumunsko (kandidátská země EU), a Austrálii, Kanadu, Izrael, Mauricius a Nový Zéland. Z toho 20 legislativních systémů je skutečně zavedeno a zavedení dvacátého prvního se brzy očekává. 6 PVP neexistuje v USA, Rusku, zemích bývalého Sovětského svazu, zemích v Karibské oblasti, Latinské Americe, Asii a Africe.

I když všechny Členské státy v rámci EU přenesly Směrnici č. 92/100/EEC do své vlastní legislativy, ještě o nějakých 13 let později značný počet Členských států nemá zavedený aktivní systém PVP a podléhají soudním řízením o porušení ze strany Evropské komise. Belgie byla úspěšně vyšetřována před Evropským soudním dvorem (ECJ)⁷ a v r. 2004 byla zahájena řízení proti Francii, Irsku, Itálii, Lucembursku, Portugalsku a Španělsku⁸. Belgie a Francie nyní zavádějí systémy PVP zaměřené na to, aby byly v souladu s přáními Komise. Irsko, Portugalsko, Španělsko, Itálie a Lucembursko budou trestně stíhány u Evropského soudního dvora (ECJ) "protože jednoduše osvobodily všechny veřejné výpůjční instituce" nebo, v případě Itálie a Lucemburska, nezajistily, aby autoři dostávali peněžní náhrady za veřejné půjčování⁹.

Argument Komise je takový, že zatímco kategorie osvobozené podle Článku 5 mohou zahrnovat veřejné knihovny a knihovny univerzit a vzdělávacích institucí, tak kdyby nějaký členský stát s dobře zavedenými veřejnými knihovnami osvobodil od placení peněžních náhrad všechny veřejné knihovny, pak "by tím osvobodil většinu veřejných výpůjčních institucí od zavedení veřejného práva půjčování. Výsledkem by bylo, že PVP, tak jak je definované v Čl. 1(3), by pozbylo odpovídající účinnosti. Tato situace by byla v protikladu k záměru zákonodárce Společenství (EC) při stanovení PVP." ¹⁰

Jak fungují systémy PVP?

Všechny země kromě Kanady, Izraele a Nového Zélandu mají své systémy PVP podpořeny legislativou. Zavedené systémy fungují v rámci legislativy autorského práva, jako součást přímé podpory kultury ze strany státu, nebo jako zvláštní právo peněžní náhrady, nebo je uplatněn kombinovaný přístup systému PVP a licence autorského práva. Existují odlišné filozofie a způsoby fungování, ale zavedené systémy mají dva společné rysy a to, že alespoň autoři dostávají platby za půjčování knih a že systémy PVP jsou považovány za prostředek podpory kulturních cílů.

Kde právo půjčování funguje v rámci zákona o autorských právech jako v Rakousku, Německu a Nizozemí, je PVP bráno v souvislosti s tímto právem nebo jako právo příbuzné.¹¹ Alternativně funguje PVP jako přímá forma státního podporování kultury, např. ve skandinávských zemích. Systém PVP ve Spojeném Království (Velká Británie - VB), který se vztahuje pouze na půjčování ve veřejných knihovnách, je příkladem PVP jakožto práva na peněžní náhradu mimo autorské právo.¹² Je pouze právem na zaplacení peněžní náhrady, nikoli právem výhradním, takže autoři nemohou zakazovat nebo povolovat půjčování svých knih. Podobné systémy fungují v Austrálii a Kanadě. Administrativa PVP ve Velké Británii je nezávislá na ministerstvu kultury, ale ministerstvo ji financuje, zatímco v Austrálii tvoří část ministerstva zodpovědného za umění. V Kanadě a na Novém Zélandu funguje v rámci jejich rad pro umění. Velká Británie je také příkladem kombinovaného přístupu k PVP, neboť půjčování filmů a děl vtělených ve zvukových záznamech včetně zvukových knih, vše v jejich hmotné podobě, ve veřejných knihovnách spadá do režimu autorského práva a vyžaduje licenční povolení.¹³

Charakteristické vlastnosti systémů PVP jsou:

Všeobecně, platby peněžních náhrad a náklady na administrativu projektů PVP jsou hrazeny státem, centrálně nebo místně.¹⁴ Každá země si počítá platby odlišně a míra /sazba/ plateb je všeobecně mírná, někdy s celkovým ročním maximálním stropem peněžních náhrad. I když ve většině systému (tj. v rámci EU) se peněžní náhrady týkají "použití" díla, mnoho systémů má platby náhrad na základě plateb za výpůjčku, podle toho, jak často je autorovo dílo půjčováno,¹⁵ nebo alternativně jsou platby uskutečňovány podle počtu kopií v knihovním fondu,¹⁶ nebo počtu registrovaných uživatelů knihovny,¹⁷ nebo prostřednictvím přímých grantů.18
Některé fondy PVP poskytují autorům také penze, zdravotní pojištění, stipendia a mimořádné granty nebo jiné granty na podporu cestování a jiných projektů.¹⁹
Systémy PVP mají svá vlastní kriteria výběru, kdo má právo na vyplácení náhrad. Obvykle se autoři musí zaregistrovat, aby mohli dostávat peněžní náhrady podle PVP a musí být občané dotyčné země nebo v ní musí mít trvalé bydliště, ale Členské státy EU nesmějí diskriminovat držitele práv Unie na základě národnosti.²⁰ Australský, německý a vlámský systém i nadcházející francouzský systém platí peněžní náhrady za výpůjčky knih i vydavatelům /nakladatelům/.
Některé systémy PVP omezily výběr pro získání plateb v rámci PVP, aby podpořily literaturu ve svých národních jazycích, např. ve Skandinávii. Cílem je povzbudit tvorbu nové literatury v daném jazyce stejně jako zabránit velkému množství plateb z PVP, které jdou autorům píšícím cizojazyčně (téměř vždy v angličtině). Evropská komise však pochybuje o legitimitě výběrových kriterií pro poskytování plateb v rámci PVP, která jsou uplatňována v Dánsku a Finsku (pouze pro díla vydávaná v národních jazycích) a ve Švédsku (poskytovány pouze národním nebo trvale bydlícím autorům) a formálně požaduje, aby tyto Členské státy poskytly další informace o možné nepřímé diskriminaci spojené s těmito omezeními a o finském osvobození veřejných výpůjčních institucí od placení peněžních náhrad autorům.²¹
Některé systémy PVP zahrnují víc než jen výpůjčky knih: např. nizozemský systém PVP, který je celý podřízen režimu autorského práva, zahrnuje výpůjčky nahraných zvukových disků, audiovizuální media a umělecká díla. Australský systém (nikoli systém autorského práva) zvažuje začlenění zvukových knih.
Tam, kde jsou systémy PVP zavedeny, jsou veřejné knihovny považovány za j základ tohoto systému. Liší se pouze to, zda ostatní druhy veřejně přístupných knihoven jsou nebo nejsou zahrnuty do tohoto systému.²²

Knihovny a PVP: možnosti a nebezpečí

Správa se v jednotlivých zemích značně liší, ale všechny existující systémy uznávají princip práva na peněžní náhradu za užití autorského díla v knihovnách přístupných veřejnosti (i když některé z veřejně přístupných knihoven mohou být ze systému vyjmuty) a užití těchto peněz na posílení kulturního vyjádření. Jelikož ve většině existujících systémů financuje peněžní náhrady pro držitele práv stát, finanční břemeno je z knihoven sňato a jejich výpůjční a referenční služby zůstávají v okamžiku užití zdarma. Organizace sdružující autory nebo jiné držitele práv si obvykle přejí partnersky spolupracovat s knihovnami na PVP, tak jako při mnoha jiných projektech, a obvykle knihovníky podporují v jejich snaze získat pro PVP finanční podporu od státu nebo jiných ne-knihovních subjektů.

V řadě zemí funguje PVP velmi dobře ve prospěch knihoven, neboť role knihovníků v tomto fungování byla uznána jako naprosto zásadní. Knihovníci dodávají údaje o knihovních výpůjčkách, o fondech nebo o počtu registrovaných uživatelů správcům PVP nebo těm, kdo udělují licence /povolení/ a tím umožňují kalkulaci plateb. Jejich spolupráce je základem pro vytvoření a dobré a úspěšné fungování systémů PVP. Tam, kde knihovníci přistoupili k PVP kladně a využili příležitosti posílit úspěšné partnerství s autory a správci PVP při vytvoření a poté hladkém fungování systému, tam mají z této spolupráce prospěch jak oni tak autoři. Nejen, že autoři mnohem více podporují knihovny na veřejnosti, ale nečekaně se ukázalo, že statistiky ze systémů PVP mohou ve větší míře přitáhnout národní media při tvorbě reportáží a mohou přitáhnout pozornost veřejnosti ke knihovnám a k nejčastěji půjčovaným autorům, což pomůže povzbudit mnohé lidi ke čtení prostřednictvím knihoven.²³

Avšak bohužel, i přes všeobecně pozitivní zkušenosti knihovníků s většinou existujících systémů PVP, kdykoli je učiněn nový návrh na zavedení systému PVP, vždy existuje nebezpečí, že veřejně přístupné knihovny by mohly být učiněny zodpovědnými za financování systému z jejich vlastního rozpočtu. A proto knihovny a informační společnosti často musí kategoricky bránit své služby proti takovým požadavkům.24 Protože PVP ve skutečnosti působí jako daň na jejich základní služby, nemohou si prostě dovolit ji platit z jejich, často nízkých, rozpočtů, aniž by přestaly respektovat právo občanů na přístup zdarma do knihoven ve veřejném sektoru a aniž by snížily kvalitu a rozmanitost svých služeb do takové míry, že jejich samotný účel a existence by byly podkopány.

Altruistické sociální pojetí veřejných knihoven zdarma, vytvořené v 19. století, jež jsou udržovány státem pro dobro veřejnosti a jež jsou jako "lidové univerzity" nejvýznamnější součástí civilizované společnosti po více než 150 let, by mohlo být vážně ohroženo jakýmkoli pokusem o to, nechat tyto knihovny platit za PVP. To by bylo proti samotnému důvodu existence systémů veřejných knihoven. Tratily by na tom budoucí generace občanů těchto zemí, včetně těch, kterým má systém PVP přinést dobro.

Budoucnost PVP

Zájem o PVP roste v celém světě a stále existuje možnost, že by se jím mohla opět zabývat WIPO, i když je otázkou, zda ve věku rostoucí digitalizace bude pro PVP ještě ještě místo. Ale je pravděpodobné, že knihy v hmotné podobě (i když jednou spíše na elektronickém "papíru" než tištěné) zůstanou uživatelsky přívětivé a ve formátech vhodných pro literární čtení a budou nadále dostupné ve veřejně přístupných knihovnách (jako možné hmotné multimediální formáty pro filmová a fonografická díla), takže PVP může v budoucnosti po nějaký čas pokračovat. Jestliže se PVP bude časem vztahovat i na digitální svět, knihovníci se budou muset intenzivně zasadit o to, aby bylo počítáno s tím, že téměř všechny digitální produkty, ať už v hmotné podobě nebo on-line, již podléhají licenci a potenciální kontrole přístupnosti ze strany vlastníků práv prostřednictvím systémů správy digitálních práv a systémů technologické ochrany, a že držitelé práv jsou již z těchto prostředků dobře odměňováni.

Předzvěstí budoucí změny je uznání Evropské komise, že "Jak mediální trh, tak úloha knihovníků procházejí hlubokými změnami. Veřejné knihovny neustále zlepšují své služby a s pomocí nového digitálního prostředí využívají nové oblasti veřejného půjčování všech mediálních produktů. Směry tohoto vývoje bedlivě sledují držitelé práv, nakladatelé /vydavatelé, a tvůrci kulturní společnosti a kulturní politiky ... Veškeré směry vývoje ve využívání nových technologií v knihovnách musí být dále monitorovány zvláště s ohledem na potenciální dopad, který mohou mít na fungování mezinárodního trhu a ve světle tohoto dopadu na aktivity spojené s pronájmem a půjčováním ... V tomto okamžiku je těžké odhadnout, zda a v jakém rozsahu bude tradiční veřejné půjčování prostřednictvím knihoven nahrazeno novou formou on-line distribuce, kterou by nepokrýval současný rámec této Směrnice. V tomto ohledu Komise zajistí řádné fungování pravidel PVP zakotvených v této Směrnici. Ve stejném duchu bude dále zkoumat fungování veřejného půjčování a sledovat vývoj nových technologií ve výpůjčních institucích s ohledem na posouzení možných potřebných dalších kroků v této oblasti." ²⁵

duben 2005

Překlad Hana Vajnerová

Poznámky

* Veřejné půjčování není aktem stažení či znovu-využití jako z databáze. Vztahuje se pouze na díla v jejich hmotné podobě.

(Pozn.: V kontextu tohoto referátu slovo "autor" znamená tvůrce autorského, tj. autorsky původníhor díla. )

1. Zprise Raděáva Kom, Evropskému Parlamentu a Ekonomickému a sociálnímu výboru o veřejném právu půjčování v Evropské unii COM/2002/0502 final. Září 2002

2. Ibid.

3. http://www.plrinternational.com/ Síť je koordinována úředníkem PVP Velké Británie enquiries@plr.uk.com

4. Česká republika, Polsko a Slovinsko uznávají princip práva půjčování pouze pro půjčování hudby.

5. EEA zahrnuje 25 Členských států EU (viz http://europa.eu.int/abc/index_en.htm) a Island, Lichtenštejnsko, Norsko a državy. Kandidátské země EU také musí zavádět tuto Směrnici.

6. Austrálie (1974), Rakousko (1977), Kanada (1986), Dánsko (1946), Estonsko (2004), Farské ostrovy (1988), Finsko (1963), Německo (1972), Grónsko (1993), Island (1968), Izrael (1986), Lotyšsko (2004), Litva (2002), Nizozemí (1971), Nový Zéland (1973), Norsko (1947), Slovinsko (2004), Švédsko (1954) a Spojené království, tj. Velká Británie (1979). Belgie: žádný národní systém jak požaduje Směrnice 92/100/EEC, ale vlámsky mluvící provincie mají systém kulturního grantu PVP (2002-03) otevřený vlámským a holandským autorům. Francie (legislativa 2003-04): spuštění systému se očekává velmi brzy.

7. Europa Rapid Press Release /Europa rychlá tisková zpráva/ IP/02/989 03/07/2002; ECJ Case C-433/02, Říjen 2003

8. Europa Rapid Press Releases IP/04/60 16/01/2004 a IP/04/891 13/07/2004

9. Europa Rapid Press Release IP/04/1519 21/12/2004 a IP/05/347 21/03/05

10. Viz (1) výše a Europa Rapid Press Release IP/02/1303

11. Autoři mají právo povolit půjčování v knihovnách, takže distribuce povolení a poplatků je organizována výběrčími společnostmi, které jednají s federální a provinční vládou (Rakousko a Německo), nebo přímo s knihovnami (Nizozemí).

12. Autoři shledaní za oprávněné, kteří se zaregistrovali, mají ze zákona právo dostávat platby (až do výše ročního maxima) od vlády pouze podle počtu příležitostí, při kterých byly tištěné nebo vázané knihy (vyjma hudebních partitur) půjčeny veřejnou knihovnou.

13. Veřejné půjčování nahrané hudby v knihovnách ve Velké Británii se uskutečňuje prostřednictvím volné národní licence od velkých producentů nahrávacího průmyslu. Mnoho nezávislých producentů nahrávek také volně povoluje veřejné půjčování v knihovnách. Licence je míněna jako peněžní náhrada pro autory a účinkující za půjčování zvukových knih. V současnosti neexistuje žádný systém licence pro půjčování video a DVD záznamů ve veřejných knihovnách: veřejné knihovny musí zakoupit pronájem kopií (často za sníženou cenu) a s ním i licenci na jejich půjčování.

14. Avšak v Nizozemí od r. 1993 jsou výdaje cele financovány knihovnami, které jednají o licenci /povolení/ přímo s výběrčími společnosti.

15. Např. Estonsko, Německo, Island, Izrael, Lotyšsko, Litva, Nizozemí, Slovinsko, Švédsko a VB. Švédsko poskytuje peněžní náhrady za prezenční referenční užití knih a existují návrhy, aby tomu tak bylo i ve VB.

16. Např. Austrálie, Kanada, Dánsko a Nový Zéland.

17. Např. budoucí francouzský systém.

18. Norsko: vládní fond vyjednává s autorskými organizacemi, které pak platby distribuují jako granty členům. Finsko: autoři žádají o vládní grant z fondu ve výši procentuálního podílu vládních výdajů na knihy v knihovnách. Island: vládní financování PVP je dostupné prostřednictvím grantů a jiných prostředků včetně plateb za výpůjčky knih.

19. Např. Rakousko: 50% fondu PVP /peněz PVP/ na 'sociální potřeby' autorů. Německo: 55% fondu na zdravotní a sociální pojištění a na mimořádné fondy pro autory. Slovinsko: 50% fondu na školné. Švédsko: 66% fondu na penze, dlouhodobé granty a mimořádné fondy pro spisovatele. Francie: část fondu na financování doplňkových penzí pro spisovatele a překladatele.

20. Např. VB: systém je otevřený pro autory jakékoli národnosti s trvalým bydlištěm v zemích EEA, jejichž knihy jsou půjčovány veřejnými knihovnami ve VB. Rakousko, Německo a Nizozemí: mají systém založený na autorském právu, který musí sledovat pravidla národního právního ošetření a poukazují platby do zahraničí příslušníkům národností všech zemí, které poskytují reciproční systém. Kanada: protože PVP podporuje kanadské autory a vzhledem ke strachu knihoven, že budou odpovědny za platby PVP, pokud by PVP bylo v rámci autorského práva, všichni kdo rozhodovali se spojili, aby zabránili zahrnutí PVP do režimu autorského práva, protože většina knih uchovávaných v kanadských knihovnách je od zahraničních autorů.

21. Viz (9) výše.

22. Např. Austrálie: vzdělávací knihovny jsou začleněny do PVP (v odděleném systému). Francie: vzdělávací knihovny budou začleněny. VB: nevýdělečné veřejně přístupné knihovny (jiné než veřejné knihovny) a vzdělávací zařízení jsou vyjmuty z práva půjčování a nejsou zařazeny v systému PVP. Mohou půjčovat jakýkoli druh díla bez licence /povolení/.

23. Např. VB: http://www.plr.uk.com/enhancedindex.htm Klikněte na Trends.

24. Španělsko (jedna ze zemí, které jsou trestně stíhané Evropskou komisí): zprávy /posudky/, že veřejný knihovní systém může být nucen platit za PVP z existujících rozpočtů, aniž by na to byly přiděleny finanční prostředky.

25.Viz (1)

CITACE:
O právu veřejného půjčování . Knihovna plus [online]. 2006, č. 1 . Dostupný z WWW: <http://knihovna.nkp.cz/knihovnaplus61/pujcovani.htm>. ISSN 1801-5948.