|obsah |index autorů |  | index názvů |  | index témat | | archiv |

 


 

Knihovna plus

2005, číslo 1


 

Informační zabezpečení vědy a techniky: Informační infrastruktura

 

Brigita Exelová

Moravská zemská knihovna, Brno
exelova@volny.cz

 

Brigita Exelová absolvovala magisterské studium na ÚISK v Praze, kde ji v lednu 2006 čeká obhajoba rigorózní práce na téma věda jako součást inovačního systému, transfer technologií, ekonomické a právní (PDV) aspekty vědeckých a technických poznatků. 

 

Teze postulující změnu paradigmatu soudobé vědy podtrhují, v závislosti na zvoleném úhlu pohledu (filosofickém, sociálně-ekonomickém), jednu ze dvou základních podob této změny. Studie  z oblasti filosofie vědy vztahující termín paradigma k teoretickému rámci, který je základem vědeckého obrazu světa, chápou pod nástupem nového paradigmatu nahrazování jednoho  vědeckého pohledu na svět pohledem jiným, současnějším. Jde o změnu vyvolanou narůstající úrovní poznání, která - nikoli poprvé a patrně ani naposledy - zasahuje a pozměňuje vědu, jednotlivé vědní oblasti ve smyslu systému vědeckých výpovědí.

Při větší akcentaci faktu, že věda představuje jednu z podob praktické činnosti člověka a jako taková je integrální součástí konkrétní civilizace, jsou vyzdvihovány ty z rysů moderní vědy, které nelze oddělit od transformačních procesů dotýkajících se všech složek života průmyslově tzn. i technologicky vyspělé části světa. Od procesu globalizace, uvádějícího do života mj. globální ekonomiku, která nastoluje požadavek celosvětové kompetetivnosti a procesu vytváření tzv. společnosti vědění. Od procesů akcelerovaných vědecko-technickým pokrokem (zejména vznik, rozvoj a stávající hromadné nasazení informační techniky a technologie), které radikálně zvyšují význam vědění[i], mění způsoby jeho tvorby, šíření a využití.

Hospodářský rozvoj společnosti založené na vědění[ii] závisí v epoše globální hospodářské soutěže, při nedostatku extenzivních zdrojů růstu (suroviny,  energie), při ekologických limitech a v situaci nepříznivého demografického vývoje primárně na vědění; z valné části na vědění ve smyslu vědeckých a technických poznatků a na zhodnocení tohoto vědění jeho implementací v praxi – na jeho  komercionalizaci. Radikální proměna postavení, respektive významu vědy pro společnost (úloha vědy ve společnosti – vědění jako rozhodující výrobní faktor umožňující produkci komodit a služeb s vysokou přidanou hodnotou, kvalifikované lidské zdroje schopné takové vědění vytvářet, získávat  a upotřebit; nároky společností na vědu kladené – využitelnost výsledků vědeckých a technických činností v praxi, zejména praxi hospodářské) spočívá ve skutečnosti, že sektor vědy a techniky (včetně vzdělávacího, především terciálního systému) se stává nedílnou součástí sektoru hospodářského. 

Nástupem nového paradigmatu vědy se v tomto kontextu rozumí věda jako sociální jev – změny v systému vědy a techniky jsou součástí  strukturální (kvalitativní) změny společnosti  a jsou provázány s legislativním, ekonomickým i sociálním rámcem, který podporuje (a nebo naopak brzdí)  rozvoj produkce originálního, hodnotného vědění,  jeho rozšiřování a aplikaci.

Hlavní vývojové etapy informační infrastruktury vědy, výzkumu a vývoje

Nejde o první výrazný přerod vědy v historii evropské potažmo euro-americké civilizace,  nejde ani o první přerod z vývoje této civilizaci vycházející a tento vývoj determinující.

Jednotlivé vývojové etapy rozvoje vědeckého a technického systému, jeho vazeb na společenskou praxi (rozsah determinace společnosti  vědecko-technickým rozvojem, míra závislosti společnosti na tomto rozvoji a naopak, tj. rozsah determinace, míra závislosti vědy a techniky na společnosti) jsou doprovázeny modifikací informačního způsobu. Postupů, kterými jsou na určitém stupni vývoje poznání řešeny problémy spojené s obsahem, formou a kvantitou informací, s jejich komunikací, sdílením mezi systémem jejich tvorby a systémem jejich využití. Informační způsob (informační metody, informační technologie a technika, informační instituce, profesionalizace informační činnosti, informační systémy a sítě) reaguje na skutečnost, že vývoj společnosti, ve značné míře odvislý od vývoje vědeckého a technického poznání, technických systémů a technologie, s sebou přináší i dělbu práce a její prohlubování. Vytvoření a rozvoj dnešních společenských odvětví: politika, řízení, ekonomika, výroba, věda, výzkum, školství, zdravotnictví, kultura atd. předpokládalo zformování adekvátních informačních systémů ve společnosti: knihovní, archivní a muzeální systémy, vzdělávací, informační a dokumentační, mediální (tisk, rozhlas, televize) a další systémy uspokojující informační potřeby konkrétních funkčních složek společnosti. Jedním z projevů informačního způsobu využívaného konkrétním společenstvím v určitém vývojovém stadiu (v určitém stadiu vědeckého a technického poznání)  je  co do složitosti skladby odlišně diferenciovaný vývojový model (typ) informační infrastruktury, jako souhrnu materiálně-technických zařízení a informačních institucí, která vytváří základ:

Výraznější pohyb v informační infrastruktuře, obohacení její institucionální složky, která zůstávala v podstatě beze změny od dob datovaných před naším letopočtem: knihovny, archivy,  jejíž neměnnost nenarušila ani tzv. vědecká revoluce 17. století, nastává koncem 19. století, kdy vrcholí, minimálně již jedno století probíhající, navazování oboustranně prospěšného vztahu vědy a expandujícího  průmyslu. Věda, do té doby spíše příjemce podnětů z průmyslové oblasti, začíná poskytovat průmyslu skutečně významnou pomoc. Rozvoj přírodních věd, techniky a průmyslové výroby přinesl nárůst informací a dokumentů, nové druhy dokumentů v technických a přírodních vědách, nový typ uživatele informací a informačních potřeb. Objevuje se nutnost zajistit informační služby ve vědeckých ústavech, organizacích, vysokých školách technického a přírodovědeckého zaměření, výrobních podnicích. Institucionální rovina informačního způsobu je obohacena o dokumentační a informační střediska zabezpečující adresné informační potřeby plynoucí z výrobního plánu podniku, výzkumného plánu ústavu apod. Vytváří se  profese, jejíž podstata a smysl (jakož i podstata a smysl  informačních profesí na ni později navazujících) spočívá v průběžném odborném informování specifických skupin uživatelů, vyžaduje obeznámenost nejen s "knihovnickými" metodami (vyvíjí své metody,  dílem jako nadstavbu klasického knihovnictví, dílem na něm nezávisle), ale  i znalost oboru, jehož informační potřeby pokrývá  – dokumentalistika. Informační proces se orientuje na obsah dokumentu, nastupuje odborné, z hlediska oborů, pro které se informace vyhledává, a analyticko-syntetické bibliografické nebo faktografické zpracování dokumentů/částí dokumentů:  monografie, odborné časopisy, patentová literatura, technické normy, právní předpisy, plány, výkresy apod., vznikají nové informační produkty: referáty, rešerše, studijně-rozborové zprávy, odborné překlady atp. Přínosem tohoto období je začátek koordinace a kooperace informačních pracovišť daný potřebami oborové a odvětvové specializace jejich odvětvové činnosti, položení základů mezinárodní unifikace a standardizace komunikace informací (pokus o světový centralizovaný dokumentační systém realizovaný Mezinárodním institutem pro dokumentaci v Bruselu), zformování teoreticko-praktického oboru – dokumentace, první integrované koncepce postihující teoretické poznatky v oblasti zpracování informací a dokumentů (předchůdce informační vědy).  

Organizovanější úsilí o využití vědy pro potřeby společnosti přestává být, po válečných konfliktech 20. století, vlastní především soukromého sektoru, zapojení vlád se z dřívější výjimky stává pravidlem. Především druhá světová válka nastartovala prudký vědecko-technický pokrok a urychlila technologický rozvoj tím, že rozšířila institucionální rámec působení na vědecké a technické aktivity, jak ze strany státu (válečná zkušenost veřejného ovlivňování akademické vědy, nezbytnost podpory a koordinace vědecko-technického úsilí řídicími orgány státu, vede ke koncepci výzkumné politiky), tak ze strany soukromého sektoru.

Z nových technických systémů a technologií má prioritní význam, pokud jde o společenský dopad, vznik a rozvoj počítačových, telekomunikačních a reprografických systémů, které ve vztahu k informačnímu způsobu znamenají převrat v informačních technologiích. Automatizované zpracování informací (zvrat nastal s  nasazením počítačů třetí generace: možnost uložení velkých databází na magnetické disky a jejich on-line zpřístupňování, další výrazný posun s nasazením počítačů  čtvrté generace: využití mikroprocesorů, vznik osobních počítačů) umožnilo prohloubit  analyticko-syntetické zpracování  na úroveň faktografické informace, na problémově orientované, tematické informace. Obohatilo institucionální strukturu o knihovnická servisní centra, databázová centra (70. léta 20. století), vytváří se informační průmysl – nabízející informační produkty, informační služby na komerčním základě; jako zboží.   

Výrazem informačního vědomí společnosti je v tomto období počínající  konstituování se informační politiky, která uznala, že (nejen) pro hospodářský rozvoj společnosti je třeba zajistit další pokrok ve vědě a technice. Toto uznání bylo silně determinováno soupeřením ve dvou oblastech: v oblasti vojenského a kosmického výzkumu a vývoje (západní mocnosti x východní blok), v oblasti informačních technologií (průmyslově vyspělé státy x velké počítačové firmy: Spojených států amerických x západní Evropy x  Asie - v čele s Japonskem).  Společnost zároveň přiznala důležitost rozvoji informační sféry, jakožto faktoru, na jehož  kvalitě je vědecko-technický rozvoj podstatnou měrou závislý. Současně se státní podporou vědy a techniky byla věnována podpora  jejímu informačnímu zabezpečení. Vytvářejí se, v politické rovině, předpoklady pro konstituování a fungování informačních pracovišť, respektive systému vědecko-technických  informačních pracovišť (která pokračují a dále rozvíjejí oblast dokumentaristiky, nikoli knihovnictví) zabezpečujících informační potřeby vědy a techniky; jejich realizace je většinou dosahována formou vládních programů.

Koncepce informační politiky v oblasti vědy a techniky je zpočátku poplatná lineárnímu modelu produktivního uplatnění výsledků vědy a techniky  – investice do vědy (základního výzkumu) je veřejně prospěšná, protože (samovolně) vede k technologickému rozvoji (jako výsledku aplikovaného výzkumu) a zvýšení efektivnosti výroby; podpora je věnována prioritně zajištění tvorby a dostupnosti informačním zdrojů vědecko-technických  informací, podpoře komunikace a  šíření informací (poznatků) v rámci systému vědy, výzkumu a vývoje.   

S rostoucími potížemi při převodu výsledků vědy a techniky do aplikační sféry je lineární model střídán modelem novým[iii], který vztah mezi kvalitou produkce vědění a jeho aplikací nepokládá za přímý. Inovace[iv] není chápána jako   výsledek lineárního procesu, ale jako systém sítí, vazeb, kanálů mezi mnoha aktéry, ve kterých dochází k cirkulaci, transferu, difúzi informací, poznatků a vědění nejrůznějšího druhu. Tento systém je zasazen do určitého politického, sociálního, kulturního rámce – mimo jiné do rámce vědní a technické politiky, která je doplněna o na ni navazující a z ní  vycházející politiku inovační. Úloha státu je vzhledem tomu, že nejproblematičtějším místem celého systému je převod výsledků výzkumu a vývoje do praxe, rozšířena na celý inovační systém – od produkce vědění přes jeho transfer až po jeho zavádění. 

Odrazem této skutečnosti v institucionální rovině je i přizpůsobení informační politiky pojetí výzkumu a vývoje jako zdroje inovací. Dochází k rozšíření podpory informačního zabezpečení na celek systému zajišťujícího proces tvorby, reprodukce, difúze a aplikace vědeckých a technických poznatků – např. podpora přístupu malých a středních podniků k vědecko-technickým informacím, programy podporující šíření znalostí mezi univerzitami, výzkumnými pracovišti a podniky, programy podporující dialog mezi tvůrci a uživateli znalostí, programy podporující zlepšení  přístupu ke zdrojům technologických a strategických informací obsažených v patentech a informovanost o problematice ochrany vlastnických práv a mnohé další. Spolu s novými institucionálně-organizačními formami transferu inovací – různé formy inovačních center – vznikají i  nové institucionální formy napomáhající šíření, sdílení vědecko-technických informací a informací pro vědu a techniku (významné zejména informační a komunikační vazby mezi vědeckou, výzkumnou a vývojovou komunitou a komerční sférou): transferová střediska, agentury pro transfer technologií.

Informační infrastruktura vědy, výzkumu a vývoje České republiky

Stav institucionální složky informační infrastruktury vědy, výzkumu a vývoje [VaV] České republiky je poplatný vývoji vědeckého a technického systému v porevolučních letech (po roce 1989). Systémové změny v oblasti výzkumu a vývoje probíhaly (a byly silně ovlivněny) v kontextu hlavní priority 90. let v ekonomické oblasti, tj. přechodu ze systému plánovacího řízení ekonomiky na tržní systém (vytváření základních prvků tržního systému).

Na tzv. "výzkumnou a vývojovou základnu" státu byla na počátku ekonomické transformace aplikována koncepce, podle níž má být akademická věda (základní výzkum) jako veřejný statek financována z veřejných zdrojů a průmyslový (aplikovaný) výzkum privatizován, protože je záležitostí soukromě-podnikatelského sektoru. Podstatné narušení národní výzkumné infrastruktury znamenala zejména privatizace výzkumné základny průmyslu, jež vedla k radikálnímu snížení kapacit průmyslového výzkumu a vývoje a zrušení většiny ústavů Akademie věd ČR [AV ČR] orientovaných na oblast aplikovaného výzkumu. Koncepce se dále projevovala například v téměř nulové nepřímé podpoře výzkumu a vývoje (s výsledkem snižujících se výdajů na podnikatelský výzkum a vývoj – další oslabení průmyslového výzkumu), v orientaci státní podpory na neorientovaný základní výzkum (výzkum v AV ČR, na vysokých školách, resortní výzkum; bez stanovení věcných priorit výzkumu a vývoje), v hodnocení výsledků výzkumu převážně na základě bibliografických údajů apod.  

Tento přístup k vědě, výzkumu a vývoji a význam, který byl vědě a technice, jejich roli ve společnosti přikládán, vyústil v nízké procento prakticky využitelných výsledků výzkumu a vývoje. Ve srovnání se zahraničím ČR zaostává zejména v počtu výsledků aplikovaného výzkumu: technologií, prototypů, poloprovozů, ověřených technologií a patentů. Největší nedostatky (dle ukazatelů Evropského inovačního zpravodaje "European Innovation Scoreboard"[v]) jsou v patentové aktivitě (nejhorší pozici vůbec má ČR, dle EIS 2004,  u hi-tech patentů podaných u Amerického patentového úřadu, jen o něco lepší u evropských patentů). Vedle neuspokojivé nabídky aplikovatelných výsledků ze strany výzkumné základny, striktního rozlišení mezi základním a aplikovaným výzkumem, minimálních vazeb mezi sférou tvorby vědeckých poznatků a realizační (aplikační) sférou, je dalším handicapem brzdícím inovační aktivity struktura české ekonomiky, která nevytváří poptávku po nových řešeních. (Tuto strukturu formovala mj. neúspěšná privatizace velkých průmyslových podniků, nedostatečně rozvinuté malé a střední podniky a fakt, že výzkum a inovace nepatří mezi priority "domácích" firem, které se po restrukturalizaci teprve dostávají z krize a nejsou dostatečně motivovány k investicím do inovačních aktivit. Firmy se zahraničním vlastníkem zase realizují své vlastní technologie.)

Nedoceněním závažnosti vědy pro hospodářskou oblast je ekonomika České republiky založena na strategii typu "low-cost ekonomy". Konkurenceschopnost Česká republiky je ponejvíce závislá na dočasných výhodách,  především na nízkých nákladech: nízké mzdy, nízký měnový kurz (na strategii do budoucna neudržitelné – konkurence velkých státních útvarů s levnou pracovní silou, zvláště Čína, popřípadě Indie). Ekonomika České republiky (potažmo celá společnost) se stává pasivním konzumentem nových technologií a montážní dílnou Evropy, stává se technologicky závislou.

Snaha o korekci (přijímání podpůrných opatření ze strany státu, regulujících  stav, kdy – vzhledem k vysoké rizikovosti a vysoké míře nejistoty investic do výzkumu, vývoje a inovací – selhává tržní mechanismus) důsledků uvedeného postoje k vědě a technice probíhá od poloviny 90. let.  Pro ilustraci: podpora základního výzkumu se zřetelem na vytváření poznatkové základny pro následný domácí aplikovaný výzkum a vývoj – stanovení priorit pro cílově orientovaný výzkum; rozšíření podpory (přímé finanční podpory, zavedení nepřímé podpory formou daňových úlev, účast státu při tvorbě a využití rizikového kapitálu) na aplikovaný výzkum, vývoj a transfer poznatků (včetně podpory vzniku subjektů vytvářejících inovační infrastruktury: vědeckotechnických parků, technologických center, pracovišť pro transfer technologií); uvažované zřízení Technologické agentury pro oblast aplikovaného a průmyslového výzkumu a vývoje, s kompetencemi definovanými zákonem, centralizující podporu tomuto typu výzkumu a vývoje, eventuálně i podporu transferu a difuzi  výsledků VaV (po vzoru zahraničních agentur s působností v oblasti podpory aplikovaného výzkumu: Finsko, Švédsko, Irsko); vytváření mechanismů stimulujících společná partnerství soukromého sektoru, výzkumných institucí a univerzit za účelem inovací (včetně mobility lidských zdrojů, a to nejen mobility mezinárodní, ale i mezi-institucionální) apod.

Přijaté strategické dokumenty[vi] usilující o založení dlouhodobé ekonomické výkonnosti a konkurenceschopnosti českého hospodářství na základě využívání kvalitativně založených vstupů (výzkum a vývoj  pojatý jako prvek komplexního systému zaměřeného na vytváření a zužitkování vědění) staví institucionální uspořádání vědy a výzkumu v České republice, které se stále pohybuje v rámci lineárního modelu produktivního uplatnění vědeckých a technických poznatků, jenž odděluje oblast tvorby a uplatnění výzkumné a vývojové politiky, před úkol přechodu na model národního inovačního systému.

 

Funkčnost národního inovačního systému je silně determinována úrovní, s jakou je zajištěna komunikace, výměna, sdílení informací a poznatků mezi jeho jednotlivými aktéry: vzdělávacími institucemi, výzkumnými  pracovišti, inovujícími firmami (s vlastním / bez vlastního VaV), soukromými podniky investujícími do výzkumu a vývoje, společnými podniky firem a výzkumných pracovišť, finančními institucemi podílejícími se na financování výzkumu a vývoje (zvláště ve formě rizikového kapitálu), orgány státní správy, profesními organizacemi stanovujícími technické standardy, patentovými organizacemi atd. A to jak na jednotlivých úrovních – lokální, regionální i státní, tak mezi těmito úrovněmi; pochopitelně s vazbami na mezinárodní struktury.

Za dalšího významného účastníka inovačního procesu lze proto pokládat specializované informační instituce, institucionálně-organizační složku informační infrastruktury vědy, výzkumu a vývoje a inovací, které násobí  výzkumné, vývojové a inovační kapacity tím, že přispívají k rozšiřování (difuzi) vědění v jeho různých formách, vytvářejí a kultivují cesty, kterými se vědění: informace, výsledky výzkumu a vývoje, poznatky atp.  mohou rychle, spolehlivě a bezpečně šířit mezi jednotlivými subjekty procesu jeho tvorby, reprodukce a aplikace; včetně podpory ochoty a schopnosti těchto subjektů interagovat a komunikovat mezi sebou. Kvalita informační infrastruktury –  informačních institucí, škála a kvalitativní stupeň produktů, služeb jimi poskytovaných, spolu s materiálně-technickou vybaveností, má nemalý podíl na výkonnosti a efektivitě národního inovačního systému.

Spoluhráči při přechodu české ekonomiky (společnosti) na ekonomiku (společnost) založenou na vědění – s působností celostátní, na nejvyšší národní rovině postupně se rodící informační infrastruktury vědy, výzkumu a vývoje, transferu technologií [TT] a inovací České republiky – jsou informační instituce specializované na oblast vědeckých, technických a hospodářských informací: Úřad průmyslového vlastnictví (knihovna ÚPV), Státní technická knihovna, Knihovna Akademie věd ČR. Vedle nich a spolu s nimi zde vyvíjí činnost několik institucí specializujících se primárně na zprostředkování kontaktu mezi oblastí výzkumu (tvorba poznatků) a oblastí aplikace (využití poznatků primárně v soukromé sféře

velkými korporacemi, malými a  středními (inovativními a  hi-tech) firmami [MSP]: Asociace inovačního podnikání ČR, Asociace výzkumných organizací ČR, Inženýrská akademie ČR, Technologické centrum AV ČR[vii] a další subjekty aktivní v dané oblasti (VaV, TT, inovace), např.: Společnost vědeckotechnických parků ČR, Rada  pro výzkum a vývoj (mj. správce IS VaV a předpokládaný správce plánovaného IS pro inovace). Na regionální úrovni se věnují obdobným aktivitám (zajištění přenosu inovativních technologií do praxe): Regionální rozvojové agentury, Podnikatelská a inovační centra (BIC)[viii], Regionální poradenská a informační centra (RPIC).

Nejnižší, pokud jde o kvantitu organizací, a nejobsáhlejší a nejsložitější rovinu informační infrastruktury, co se týká spletitosti a hustoty vzájemných (formálních / neformálních) vazeb, zastupují informační instituce jednotlivých subjektů, které se zabývají invenčními a inovačními aktivitami. Informační střediska velkých výrobních podniků, malých a středních  firem a informační instituce vysokých škol (univerzitního, neuniverzitního typu) a výzkumných ústavů (veřejných výzkumných institucí) v optimální podobě vědecko-informačních center, popřípadě útvarů transferu technologií. Právě tato základní rovina vykazuje v současnostmi největší mezery.

Odstranění bílých míst v informačním pokrytí potřeb soukromého sektoru je primárně věcí a vlastním zájmem jednotlivých podnikatelských subjektů. Průmyslové podniky, firmy, zvláště  ty, které hodlají svoji konkurenceschopnost (a přežití) opřít o znalostně založené výrobky a služby, musí být ochotny k investicím do adekvátní informační podpory svých inovačních aktivit. Mohou nicméně, vedle vkladu vlastního finančního kapitálu, využít prostředky vyčleněné z veřejných rozpočtů právě na podporu rozvoje inovační informační infrastruktury. Úspěšné inovační aktivity jsou totiž přínosem nejen pro jednotlivý podnikatelský subjekt, ale i pro hospodářství určitého regionu, státu, společnosti jako celku. Mezi státem podporované oblasti patří podpora rozvoje informační infrastruktury VaV, včetně infrastruktury aplikovaného (průmyslového) VaV a zvyšování povědomí soukromé sféry, potencionálních inovátorů o (nejen) nových, praxí využitelných výsledcích VaV. Podnik, firma  jsou pochopitelně nuceny vynaložit čas a úsilí na vyhledání a zapojení se (vypracování projektu) do programů orientovaných tímto směrem. Do jisté míry jde o odčinění následků destrukce (možná nezamýšlené) institucionální základny aplikovaného výzkumu a vývoje privatizací průmyslových výzkumných ústavů, která výrazně omezila jejich výzkumné kapacity a ukončila v průmyslových podnicích činnost vědecko-informačních center, jež vytvářejí pro výzkumné a vývojové aktivity profesionální informační zázemí.

 

Určité procento institucí funkčně určených pro informační podporu vědy, výzkumu a vývoje – informační instituce vysokých škol, ústavů AV ČR, odborně zaměřené (na okruh vědeckých a technických specializované) knihovny (Státní technická knihovna, Knihovna AV ČR)  je v České republice začleněno do komplexu veřejných informačních služeb. Ty vytvářejí spolu s knihovnami příslušných správních jednotek (stát, region, město, obec) a dalšími specializovanými informačními institucemi (např. knihovnami při paměťových institucích) univerzální (všeobecnou) informační infrastrukturu  (národní systém knihoven), jejíž rozvoj reflektuje a garantuje zejména – dle prvořadých úkolů této infrastruktury – kulturní a informační politika.

Čistě teoreticky jsou v České republice spojeny do jednoho systému dva zcela odlišné, položí-li se důraz na obsah činnosti  (na poslání, funkci) neboli na její uživatelské zaměření, typy informačních institucí. Jednak jde o instituce vytvářející informační infrastrukturu univerzální, od které se očekává zabezpečení rovného přístupu všech občanů k informacím (kulturním, občanským). Dále pak o instituce tvořící speciální informační infrastrukturu, která má primárně přispívat k funkčnosti vědecko-technické základny státu, být co nejefektivnějším nástrojem podporujícím proces výzkumu a vývoje, včetně následných procesů zhodnocujících výzkumné a vývojové úsilí (počítaje v ně i finance, mnohdy z veřejných zdrojů, do těchto procesů vložené).  

S tímto, pochopitelně teoretickým, rozlišením souhlasí v obecné rovině poslání národního knihovnického systému České republiky vymezené "Koncepcí rozvoje knihoven"[ix]. V jednotlivých bodech rozepsané základní úlohy knihoven v současné společnosti naznačují dvoukolejnost role, kterou má systém plnit. Vedle okruhu úloh univerzálního charakteru, jež spočívají v tradičním zprostředkování, ochraně a zpřístupnění  kulturních hodnot a nově i v garanci práva občana na informace (včetně informací z oblasti veřejné správy, místních samospráv) a v napomáhání zvyšování všeobecné vzdělanosti (dnes je např. od tohoto typu knihoven očekávána pomoc při zabezpečování všeobecné počítačové gramotnosti, pomoc při rekvalifikacích apod.), se požaduje plnění funkcí charakteru speciálního: vytváření infrastruktury pro oblast vzdělávání, výzkumu a vývoje, zprostředkování informací na podporu podnikání, zejména MSP.  

Prakticky nejde o spojení nelogické, vezme-li se v úvahu, že převažující formou vysokoškolských informačních institucí, institucí při výzkumných ústavech, je právě knihovna. Její služby nepřesahují standardní rámec služeb, které je schopna zabezpečit  i (větší) univerzální knihovnická instituce, kupříkladu krajská vědecká knihovna (termín vědecká je užit v souladu s termínem, který tyto instituce uvádějí ve svém statutu). Jde tedy o  spojení plně odpovídající lineárnímu modelu vědeckotechnického systému, striktně oddělujícímu oblast tvorby (oblast vědy a techniky) od oblasti aplikační (od hospodářské sféry).

Informační instituce orientované na zprostředkovávání informací z (a pro) okruhu vědy a techniky se v souladu s filosofií lineárního modelu soustředí (a případná podpora státu, např. programy MŠMT, tam směřuje) na informační a komunikační propojení jednotlivých segmentů systému vědy a techniky (bez vazeb na hospodářskou, komerční, sféru). Soustředí se na zajištění dostupnosti informačních zdrojů pro vědu (pro základní výzkum): akvizicí tradičních informačních zdrojů (monografická odborná literatura, pokračující informační zdroje), na umožnění přístupu do elektronických informačních zdrojů nekomerčního charakteru a konečně i na nákup licencí opravňujících k přístupu do databází vzdáleně vystavovaných vědeckých časopisů, nabízených informačními systémy komerčního charakteru. Vedle knihovnických služeb poskytují některé nadstavbové informační služby metodami – nejčastěji  bibliografické, rešeršní služby průběžné nebo retrospektivní. Přičemž poskytování i těchto "základních" služeb není bez problémů. Z nedostatečného ohodnocení významu těchto informačních (žel dosud ponejvíce knihovnických) institucí vyplývá, že v informačním fondu chybí nákladné vědecké publikace i špičková zahraniční periodika. Nevyhovuje rovněž profesní struktura – personální kapacity stěží zajistí katalogizaci získaných zdrojů a je nemožné zaměstnat (a přiměřeně finančně ohodnotit) odborníky pro referenční služby, kteří jsou schopní vytvářet i vlastní referenční nástroje, odborníky pro rešeršní útvary, pro studijně-rozborová pracoviště, pro management, systémové specialisty, správce informačních zdrojů apod.   

 

Reálná naděje na zlepšení postavení specializovaných informačních institucí vysokých škol, výzkumných ústavů je ve skutečnosti – jak bylo výše uvedeno –,  že lineární model vědy a techniky je i v České republice opouštěn a nahrazován modelem, který vědu, výzkum a vývoj koncipuje jako základní předpoklad pro konkurenceschopnost národního (státního) hospodářství, zdroj zvyšování kvality a úrovně života společnosti.

Zesílený tlak na využitelnost výsledků vědeckých a technických aktivit společenskou zvláště hospodářskou praxí (ekonomizace vědy a techniky) rozšiřuje informační potřeby vědecko-technické [VT] sféry. Nároky VT sféry se vztahují jak k  "tradičním" VT informacím (minulé / aktuální vědecké poznatky, informace o těchto poznatcích,  informace o výsledcích projektů VaV, o probíhajících projektech VaV apod.), tak k informacím ryze ekonomického (komerčního) charakteru (zdroje financování, poptávka po konkrétních praxí aplikovatelných poznatcích, technologiích), k informacím o nabídce/poptávce spolupráce v oblasti VaV, o výzvách k podávání návrhů, informace o expertech, výzkumných zařízeních apod., včetně souvisejících informací o procedurách týkajících se práv k průmyslovému vlastnictví, potenciální patentovatelnosti dosažených výsledků, o standardech, normách vztahujících se k potenciálnímu novému produktu. Zároveň se na dostupnosti VT informací stávají závislými další subjekty: podnikatelské sféra (potenciální inovativní podniky), řídicí složky společnosti a další političtí činitelé ovlivňující politiku a rozhodovací procesy v oblasti vědy a techniky, průmyslu, inovací, zprostředkovatelské organizace nabízející pomoc v oblasti inovací a/nebo výzkumu a technologického vývoje – tj. subjekty tvořící spolu se sektorem výzkumu a vývoje systém inovační.

Zesílený tlak na využitelnost výsledků vědeckých a technických aktivit společenskou praxí je ovšem také výrazným motivačním prvkem pro  jednotlivé vědecké a výzkumné instituce (univerzity, vysoké školy, výzkumné ústavy), aby si zajistily služby, které budou schopny jejich informační potřeby v celé jejich šíři saturovat. (Podpora VaV ze státního rozpočtu bude přidělována přednostně na základě přínosu VaV řešení pro ekonomiku a společnost. Na významu nabude váha komerčně využitelných výsledků VaV: patentů, prodaných licencí, dalších výsledků chráněných jako duševní vlastnictví, zavedených technologií; hodnocena bude schopnost koordinace s aplikační sférou, např. nalezení vhodného tématu vědecké, výzkumné práce pro budoucí aplikaci, nalezení realizátora výzkumného projektu, případně vlastní komerční zhodnocení výzkumné práce atp.)

 

Lze očekávat, že při zachování stávajících knihovnických služeb nezbytných pro zabezpečení dostupnosti informačních zdrojů, včetně zdrojů zahraniční provenience (ve formě fyzické i elektronické), budou další vysokoškolské instituce a výzkumné ústavy následovat příkladu těch několika[x], které již nyní disponují informační institucí ve formě vědecko-technického centra, popřípadě je součástí jejich instituce centrum pro transfer technologií. Anebo při univerzitě, vysoké škole či výzkumném ústavu funguje technologický inkubátor, vědeckotechnický park. (Zdroje zahraniční provenience jsou nepostradatelné mj. proto, že nelze pěstovat všechny obory VaV na národní úrovni a všechny rozvíjet stejnou měrou. Mnohdy je výhodnější a efektivnější soustředit se na "dovoz" vědění ze zahraničí, navíc neznalost aktuálního stavu poznání v zahraničí vede k "vymýšlení vymyšleného".)

Zřízení vědecko-technického centra vyžaduje personálně (finančně) podchytit výkon nadstavbových informačních činností. Jak "tradičních" informačních služeb vlastní dokumentaristické části knihovnicko-informační profese: rešeršních služeb, služeb referátových – např. pravidelné zpracovávání referátů z určitého vědního/výrobního odvětví; služeb referenčních; studijně-rozborových služeb pro výzkum, projektování, vývoj, ale i pro řízení, pro obchod; služeb expertních, prognostických. Tak "novodobých" informačních služeb vyvolaných začleněním vědy a techniky do inovačního systému, jejichž jádro je ve zprostředkování kontaktů instituce v oblasti komerčního využití vědy a výzkumu. Tedy služeb, které kladou zvýšené nároky na odbornou připravenost: odbornost a vysokoškolské vzdělání magisterského stupně ve "vlastním" oboru informačních služeb i na obeznámenost s informačně obsluhovaným vědním oborem, hospodářským odvětvím a na jazykovou vybavenost. Další nadstavbou, tentokrát informačních služeb, je odborná a poradenská činnost centra pro transfer technologií, zaměřená na oblast práva duševního vlastnictví, na  podporu komercionalizace výzkumných poznatků a na finanční sféru. A souvisejí s ní znalosti z oblasti práva, financí, daní, účetnictví i managementu (řízení projektů VaV, inovací).     

 

S tímto krokem (již s postupným vytvářením vědecko-informačních center)  dojde, podle mého názoru, k modifikaci problému: "Jak nejlépe začlenit informační instituce z oblasti vědy a techniky (a tedy i ekonomiky) do národního knihovnického systému?" Je sporné, nakolik budou nadále aktuální otázky typu:  Jak řešit nedokonalost struktury systému, jak řešit problémy s hierarchií?  Novelizovat snad knihovní zákon a reorganizovat strukturu systému na základě přesné definice jednotlivých druhů knihoven vzhledem k jejich funkci – vytvořit "kategorii knihovny s funkcí speciální", do níž by spadaly vysokoškolské, akademické knihovny  – spolu s knihovnami muzeí, divadelních ústavů atp., tj. knihovnami také s funkcí a s fondem speciálním?

A nakolik se stane aktuální otázka: "Má být informační oblast dokumentalistika, která se vyčlenila koncem 19. století z knihovnictví, a dále rozvíjí své postupy, metody a technologie spíše mimo něj,  počátkem 21. století v České republice do knihovnictví zpětně navracena?"   

Nejde tedy o to, v jaké pozici speciální informační instituce z okruhu vědeckých, technických a ekonomických informací do národního systému knihoven začlenit. Otázkou je, zda tyto informační instituce mají i nadále zůstat součástí, zdaleka ne dominantní, systému knihoven pod gescí Ministerstva kultury. Součástí systému, který je ve své podstatě především významným úsekem univerzální informační infrastruktury a který logicky vykazuje silnou hegemonii knihoven univerzálních. Systému, v jehož čele (mj. jako metodologické, koordinační centrum) stojí knihovna univerzální – Národní knihovna ČR. Což mimo jiné znamená, že úsilí o modifikaci, vývoj nových prvků, informačního způsobu je uzpůsoben potřebám (službám a skladbě fondu) univerzálních knihoven.

 

Je na čase si klást otázky související s odlišností veřejných, univerzálních knihoven a vědecko-informačních institucí specializovaných na vědu, výzkum a vývoj, respektive s rozdílností jejich uživatelských komunit; nespecializovaná uživatelská komunita (všichni občané  bez ohledu na věk, dosažené vzdělání, profesní orientaci) x specializovaná uživatelská komunita, se speciálními, vysoce  odbornými informačními potřebami. Rozdíly mezi nimi se v blízké budoucnosti prakticky projeví v diametrálně odlišné skladbě fondu, poskytovaných informačních službách a požadované  kvalifikaci personálu.

Otázkou tedy je, zda jsou tyto instituce spíše součástí veřejného knihovnictví, a náleží tak pod správu Ministerstva kultury, nebo zda jsou součástí vědecké, výzkumné a vývojové základny státu a odpovědnost za ně by spíše přináležela orgánu odpovědnému prioritně za tuto oblast. Obdobně je tomu v zahraničí, např. v Německu, Velké Británii, Belgii, Dánsku, Irsku nebo v Itálii, kde spadají do kompetence "běžných" ministerstev pro vědu a techniku; případně pod gesci ministerstva se zásadní odpovědností za rozvoj vědecko-technického a vzdělávacího systému. Zda – budou-li uznány za integrální část systému vědy a techniky – by nemělo být přehodnoceno postavení těchto informačních institucí a jejich zaměstnanců (tam, kde je knihovna složkou vyšší organizace: knihovny univerzit, vysokých škol, knihovny ústavů AV) v rámci vědecké, výzkumné a vývojové komunity. A to  jako partnerů – odborníků na určitou, pro VaV proces nezbytnou oblast. A konečně, v neposlední řadě,  jakým způsobem navázat kontakt s dalšími institucemi, informačními a jinými odbornými službami, které podporují vědu, výzkum a vývoj, transfer poznatků ze sféry tvorby do  praxe a komercionalizaci výsledků procesu výzkumu a vývoje na informační střediska průmyslových podniků, na firemní informační střediska, na centra transferu technologií, střediska transferu technologií, vědeckotechnické parky atp. Neboli jakým způsobem přispět k posílení vazeb mezi jednotlivými elementy národního inovačního systému – na všech a mezi všemi jeho úrovněmi. Otázka by ovšem neměla být diskutována jen v rámci knihovnické a informační profese,  do jejího řešení by se měli zapojit vedle pracovníků i uživatelé vědecko-informačních institucí. A v neposlední řadě i kompetentní orgány státní správy a místních samospráv, zájmové, profesní organizace s vlivem na vědu, výzkum a vývoj a inovace a mnozí další z těch, kdo jsou zainteresováni na co nejprofesionálnější informační obsluze vědy, výzkumu a vývoje, transferu technologií a inovací.

 


POZNÁMKY

[i] Termín "vědění" je  používán v "širším" významu jako nejobecnější  termín pro vyjádření jak teoretického, tak praktického vědění, dovedností, schopností, kompetencí atd. Zahrnuje nejen vědění, které může být formulováno a přenášeno nezávisle na subjektu ("explicitní vědění"), tedy "objektivní", často teoretické "vědecké", vědění, které není vázáno na jednotlivce (je přístupné pro ty, kdo mají klíč k jeho dekodifikaci: informace, návody, myšlenky, modely, teorie publikované v časopisech, knihách,  průmyslově-právní dokumenty, kodifikované technologické postupy apod.), a  formální, abstraktní, teoretické vědění jednotlivců, ale i vědění nevyslovené a neformalizované ("tiché vědění"): praktické, individuální, zkušeností získané, vědění jednotlivce,  jež je závislé na kontextu, a nepsané "know-how" firmy, organizace, tj. vědění zabudované do chování, norem, zvyků organizace.

 

[ii] "Společnost vědění" respektive "společnost založená na vědění" - společnost, kde vytváření a využití vědění má největší roli ve vytváření bohatství" ("Knowledge(-based) Society" - a knowledge society is one in which the generation and exploitation of knowledge play the predominant part in the creation of wealth" (United Kingdom Department of Trade and Industry, 1998). Používáno v souladu s užitím  termínu "vědění" v širokém slova smyslu (nikoli v užším významu – třetí stupeň v hierarchii data, informace, vědění jako odpověď na otázku "jak", nikoli na otázku "proč", porozumění, moudrost) namísto hojněji se vyskytujícího termínu "znalostní společnost", "společnost založená na znalostech" .

 

[iii] K nahlédnutí, že problémy s komerčním využitím výsledků VaV mají původ v chybném přesvědčení, že povinnost vlády končí podporou základního výzkumu (rozpoznání  nedostatků lineárního modelu) došlo nejprve ve Spojených státech amerických (cca 70. léta 20. století), role vlády se rozšiřuje i na oblast komercionalizace nových poznatků, technologií, na podporu strategických partnerství  průmyslu a univerzit, průmyslu a Národních laboratoří (za účasti vlády), průmyslových konsorcií, inovativních MSP. Evropská unie přechází na proinovační politiku, rozbíhají se aktivity na podporu inovačního procesu v rámci EU, jednotlivých členských států cca od počátku 90. let (kdy ze srovnávacích analýz vyplynulo zaostávání EU právě v oblasti realizace výsledků VaV za USA a Japonskem).   

 

[iv] Inovace : (v kontextu ekonomickém). Obecně jde o zavádění výnosné změny ("introducing profitable change"); rozlišuje se mezi invencí (originální myšlenkou) a inovací (komerční realizací této myšlenky). Termín je obvykle spojován s tzv. technickými inovacemi. Dle materiálů OECD (Oslo manuál, 1997) (technická) inovace představuje uvedení nového nebo významně zlepšeného produktu (výrobku, služby) / technologického procesu podniku na trh; zakládá se na výsledcích technického pokroku, kombinacích existujících technologií nebo využití dalších znalostí podniku. Vedle  inovací technické povahy (založených především na výzkumu) existují neméně podstatné netechnické inovace (dokládá i zavedení hodnoticích měřítek pro "netechnické inovace" ze strany EU – viz European Innovation Scoreboard) : inovace v oblasti organizace a řízení (nové formy organizace práce, řízení kvality, procesní řízení apod.), inovace trhů, inovace modelu podnikání případně tzv.  prezentační inovace (inovace v oblasti designu a marketingu).

 

[v] European Innovation Scoreboard, EIS –  nástroj pro systematické hodnocení inovačního prostředí v EU. Poskytuje přehled evropské inovační výkonnosti prostřednictvím 17 ukazatelů rozdělených do čtyř základních kategorií: vytváření nového vědění, transfer technologií, financování inovací, inovační výkonnost. Česká republika nemonitoruje veškeré indikátory dané rozdrobeností kompetencí v oblasti inovační agendy;  Český statistický úřad provádí šetření pro získání údajů do EIS v rámci Community Innovation Survey (průzkum inovací společenství – aktivita členských států a EU, založená na iniciativě Eurostatu).

 

[vi] Národní politika výzkumu a vývoje na léta 2004–2008, Národní inovační politika na léta 2005–2010, připravovaná Strategie hospodářského růstu, Přístup ČR k dokumentu Investovat do výzkumu: Akční plán pro Evropu, Koncepce inovací pro oblast průmyslu a podnikání na období 2005–2008, Národní program výzkumu (I a II).

 

[vii] Technologické centrum AV ČR, jeden ze základních subjektů, které na národní úrovni poskytují informační a poradenské služby  podporující zajištění přenosu inovativních technologií do praxe. Je mj. koordinátorem projektu CIRC: "Czech Innovation Relay Centre", který je zacílen na vybudování národní sítě spolupracujících center poskytujících specializované služby v oblasti transferu technologií a kooperace v aplikovaném výzkumu, jež jsou napojená zejména na evropský výzkumný prostor. Dále působí i jako národní informační centrum (tzv. Národní kontaktní organizace) pro evropský výzkum (součástí TC AV je  NICER: Národní informační centrum pro evropský výzkum). Na regionální úrovni s ním v oblasti podpory účasti českých subjektů ve výzkumných, vývojových  programech spolupracují "Regionální a oborové kontaktní organizace" (RKO / OKO), tyto organizace  jsou sdruženy v národní informační síť NINET. 

 

[viii] Některé z těchto institucí, jako BIC v Plzni a Ostravě, mají statut IRC "Innovation Relay Centre", jako takové jsou prvkem mezi-regionální sítě s národním ústředím (TCAV ČR),  současně jsou zařazeny do evropské sítě IRC.

 

[ix] "Koncepce rozvoje knihoven v České republice na léta 2004–2010" vypracovaná Ministerstvem kultury ČR.

 

[x] Vědecko-informační centrum chemické informatiky Univerzity Pardubice, Technologické a inovační centrum Českého vysokého učení technického v Praze, Centrum transferu technologií (CTT) a současně  Regionální kontaktní organizace (RKO) Vysoké školy báňské -Technické univerzity Ostrava, Útvar transferu technologií a současně Regionální kontaktní organizace (RKO) Vysokého učení technického v Brně.


POUŽITÁ LITERATURA
 

1. BENÁČEK, V.; KUDRNA, Z.; SEDLÁČEK,T. Konkurenční schopnost české ekonomiky. In KABELE, Jiří;  MLČOCH, Lubomír (eds.). Institucionalizace (ne)odpovědnosti: globální svět, evropská integrace a české zájmy. 2. Proměna české společnosti. Praha : Karolinum, 2001, s. 133-148. ISBN 80-246-0431-0

2. DVOŘÁK, Ivan. Věda výzkum a podnikání v Česku: Zamyšlení nad perspektivami České republiky v nadcházející etapě globalizace [online]. Praha : AKADEMON, 2002 [cit. 2005-11-04]. Dostupný z WWW: <http://www.akademon.cz/source/vebu.htm>.

3. HOLEC, Petr. Inovační systém v ČR a jeho nedostatky [online]. Brno : Virtuální inovační park, 2003 [cit. 2005-11-04]. Dostupný z WWW: <http://www.park.cz/article.asp?itm=889>.

4. LUNDWALL, Bengt-Ake (ed). National Systems of Innovation: Towards a Theory of Innovation and Interactive Learning. London : Pinter Publishers, 1992. 317 s.  ISBN 1-85567-063-1

5. VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY. Národní inovační politika České republiky na léta 2005–2010. Praha : Vláda České republiky, 2005. 

6. VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY. Národní politika výzkumu a vývoje České republiky na léta 2004–2008. Praha : Vláda České republiky, 2004. 

7. VLASÁK, Rudolf. Informační politika: základní východiska a současnost ve vyspělých demokraciích. Praha : Univerzita Karlova, 2001. 160 s.

8. VLASÁK, Rudolf. Proč potřebujeme vědeckoinformační střediska i po rozpadu čs. soustavy VTEI. In NEDOROSTOVÁ, E.; DOLOGOVÁ, M. (eds). CS ONLINE 2001 : Zborník z konferencie s mezinárodnou účasťou. Bratislava : SSPCH, 2001, s. 203-208. ISBN 80-968011-6-3

 

 

CITACE:
Exelová, Brigita. Informační zabezpečení vědy a techniky: Informační infrastruktura. Knihovna plus[online]. 2005, č. 1 . Dostupný z WWW: <http://knihovna.nkp.cz/knihovnaplus51/exelova.htm>. ISSN 1801-5948.

 

Valid HTML 4.01 Transitional

 


 

| nahoru | |obsah| | archiv | | domů |

 | index autorů | | index názvů | | index témat |