Masarykův ústav v proměnách času

Osudy odkazu T. G. Masaryka jsou namnoze dramatičtější než samotný jeho životní příběh. Výmluvně to dokládá i historie instituce, kterou založil a které svěřil značnou část péče o tento odkaz – Ústavu T. G. Masaryka, na jehož činnost navazuje dnešní Masarykův ústav, působící v rámci Akademie věd České republiky.

Věnovací listinou, podepsanou 23. července 1932, založil prezident Masaryk nadaci Ústav T. G. Masaryka, daroval jí svůj soukromý archiv, knihovnu a sbírku darů, které ve své prezidentské funkci dostal (tzv. muzeum), a zabezpečil ji finančně. V intencích zakladatelových měl ústav pečovat o archivní fondy, jež vznikly během Masarykova vědeckého a politického působení a obsahovaly významný dokumentární materiál k novodobým českým dějinám, a po desetiletí soustavně budovanou knihovnu, čítající v roce 1932 na sedmdesát tisíc svazků a představující jednu z největších soukromých knižních sbírek ve střední Evropě. Zatímco archiv měl mimořádnou politicko-historickou cenu, knihovna představovala jedinečnou hodnotu kulturní:soustřeďovala bohatou literaturu ze všech vědních oblastí, jimž Masaryk věnoval svoji pozornost (filosofie, sociologie, politické vědy, historie, literární historie, psychologie, právo), ale též soudobou domácí a zahraniční beletrii a celé ročníky různých periodik.

Tyto fondy měl ústav zpřístupnit ke studijním účelům, knihovnu dále systematicky doplňovat, edičně připravovat a vydávat zakladatelovy spisy, rozvíjet a podporovat badatelskou a publikační činnost v oborech, kterými se Masaryk zabýval. Řízení ústavu, sídlícího v počátečním období své existence na Pražském hradě, převzalo sedmičlenné kuratorium, které prezident jmenoval z osobností, těšících se jeho důvěře; první kuratorium tvořili dr. Alice Masaryková, dr. Edvard Beneš, prezidentův soukromý knihovník dr. Oskar Odstrčil, literární tajemník, archivář a editor spisů T. G. Masaryka Vasil Kaprálek Škrach, právník, politik a důvěrný přítel Masarykovy rodiny dr. František Veselý, filosof profesor Emanuel Rádl a prezidentův osobní tajemník dr. Antonín Schenk.

Činnost instituce, jež byla prakticky zahájena až v polovině třicátých let, i přípravy k vybudování jejího samostatného reprezentativního sídla přerušilo rozbití Československa a nacistická okupace v březnu 1939. Ústav, již na podzim 1938 vystěhovaný z Pražského hradu do činžovního domu ve Verdunské ulici v Dejvicích (který si z vlastních prostředků zakoupil) a roku 1940 přejmenovaný na Studijní knihovnu filosofickou, byl v dubnu 1941 okupanty zlikvidován, jeho prostory obsazeny gestapem a sbírky uloženy v depozitářích pražské Univerzitní knihovny v Klementinu. Po válce byl obnoven a převzal všechny své fondy, které se pak v letech 1945–51 třikrát stěhovaly, neboť ústav stále postrádal odpovídající budovu: nejprve zpět do Verdunské ulice, v roce 1949 do Kramářovy vily a konečně roku 1951 do sídla České akademie věd a umění a posléze Československé akademie věd na Národní třídě. Nový rozběh jeho činnosti však zkřížil komunistický převrat v únoru 1948: počátkem roku 1954 byl podruhé ve své krátké historii z politických důvodů zrušen a jeho fondy byly rozděleny mezi Ústav dějin KSČ (Masarykův archiv a nejcennější část knihovny), Univerzitní knihovnu a Základní knihovnu Československé akademie věd. Naděje na obnovu ústavu v letech 1968–69 pohřbila sovětská okupace a nástup „normalizační“ politické garnitury.

Krátce po pádu komunistického režimu, 4. ledna 1990, rozhodl nově zvolený prezident Václav Havel o obnově Ústavu T. G. Masaryka, který pak restituoval většinu svých někdejších fondů, ale nikoliv své nadační jmění. Ředitelem byl jmenován historik dr. Karel Kučera, ten však již začátkem února 1990 zemřel a na jeho místo nastoupil historik a jeden z aktivistů předlistopadového disentu, doc. dr. Jaroslav Opat. Přestože podle původních představ měl ústav působit při Kanceláři prezidenta republiky, nebyly ani ze strany Kanceláře, ani dalších státních orgánů učiněny žádné podstatné kroky k zajištění jeho faktické existence a činnosti. V následujících letech bojoval o přežití: chyběly mu finanční prostředky (své aktivity financoval z jednorázových státních příspěvků a sponzorských darů), potřebné pracovní prostory (sídlil ve třech propůjčených kancelářích ve Filosofickém ústavu Akademie věd v Jilské ulici) i archivní a knihovní depozitáře. Neutěšenou situaci nakonec vyřešilo začlenění ústavu do rámce Akademie věd České republiky. Dne 1. dubna 1995 vznikl Masarykův ústav Akademie věd České republiky, který byl pověřen úkoly, zakotvenými ve Věnovací listině Ústavu T. G. Masaryka z roku 1932 a který převzal do své správy Masarykův archiv i knihovnu. V jeho čele se v letech 1995–2005 vystřídali tři ředitelé – ve všech případech přední čeští historici: doc. dr. Jaroslav Opat, doc. Eva Broklová a doc. dr. Ivan Šedivý. Paralelně zůstala zachována nadace Ústav T. G. Masaryka s vlastnickými právy k Masarykovu archivu a knihovně a autorskými právy k Masarykovým spisům; roku 1998 byla přeměněna v obecně prospěšnou společnost (Ústav TGM, o. p. s.). V létě 1999 dostal ústav konečně adekvátní prostory a důstojné sídlo v renovované budově akademických ústavů v ulici Na Florenci č. 3, kde byla soustředěna i větší část jeho archivních a knihovních fondů.

Vzdor zmíněným hmotným, organizačním a provozním problémům rozvinul Masarykův ústav během devadesátých let mnohostrannou činnost na edičním, badatelském i popularizačním poli, která kulminuje v prvních letech 21. století. Dosud vydal 22 svazků souborné edice Spisů T. G. Masaryka, tři svazky Korespondence T. G. Masaryka, čtyři díly životopisné monografie Stanislava Poláka T. G. Masaryk. Za ideálem a pravdou, řadu edic a studií i dokumentární publikaci o vlastních dějinách. Vydává Masarykův sborník, přinášející původní studie, materiály a dokumenty k široce chápané masarykovské problematice, jakož i recenze a bibliografii masarykian, a od roku 2004 je spoluvydavatelem teoreticko-metodologického časopisu Dějiny-teorie-kritika. Připravil řadu tuzemských i mezinárodních vědeckých konferencí a příspěvky, na nich pronesené, publikoval ve zvláštních konferenčních sbornících. Na podzim 2003 zahájil cyklus seminářů, nazvaný Na pozvání Masarykova ústavu a věnovaný aktuálním problémům novodobých českých i evropských dějin; každý rok se uskuteční dva až tři tyto semináře a referáty, předložené k diskusi, se publikují ve sbornících.

Ústav sestává ze čtyř oddělení. Pracovníci edičně-badatelského oddělení zajišťují odbornou přípravu kritických edic, podílejí se na výzkumných úkolech v rámci Akademie věd (v současné době participují na výzkumném záměru Hledání identity: myšlenkové a politické koncepce moderní české společnosti 1848–1948) a věnují se vlastní vědecké činnosti, vesměs v oblasti moderních českých politických a kulturních dějin. Archiv spravuje, zpracovává a zpřístupňuje archivní soubor Ústavu T. G. Masaryka, především Masarykův a Benešův archiv, fondy všech příslušníků rodiny T. G. Masaryka, některých Masarykových a Benešových spolupracovníků i rozsáhlý fond vzniklý z činnosti někdejšího Ústavu T. G. Masaryka (celkem 0,500 bm, respektive více než 4000 kartonů); je hojně navštěvován domácími i zahraničními badateli. Knihovna soustřeďuje, pořádá a konzervuje postupně restituovanou Masarykovu knihovnu (na rozdíl od archivu nebyla dosud ústavu navrácena v úplnosti; její část je stále v držení Ústřední knihovny Univerzity Karlovy, kam se dostala nedopatřením na počátku devadesátých let z bývalého Ústavu marxismu-leninismu jako někdejší majetek KSČ) a další knihovní celky, získávané akvizicemi, zajišťuje jejich definitivní umístění a kompletní zpřístupnění badatelům; v současné době pečuje o 150 tisíc svazků Masarykovy knihovny (do níž je pojata i knihovna filosofa a bibliofila Rudolfa Hirsche, zakoupená z podnětu T. G. Masaryka, a části knihovny Emanuela Rádla a V. K. Škracha) a více než tři tisíce darovaných svazků z knihoven masarykovských badatelů (mj. Karla Kučery a Jaroslava Opata) a dalších osobností. Stejně jako archiv je i ona navštěvována četnými badateli z domova i z ciziny, kteří projevují zájem zvláště o jedinečné exempláře s Masarykovými vlastnoručními poznámkami. Spravuje též příruční knihovnu (zhruba čtyři tisíce svazků) a poskytuje bibliografické služby vědeckým pracovníkům ústavu. Archiváři a knihovníci se přitom též přímo či nepřímo podílejí na ediční práci ústavu. Vydavatelsko-distribuční oddělení zajišťuje technickou redakci, grafickou úpravu, propagaci a odbyt publikací, vydávaných ústavem.

Masarykův ústav se různě uplatňuje i v oblasti mezinárodní vědecké spolupráce, především na líše masarykovských studií. V roce 1996 se podílel na založení Masarykovy mezinárodní společnosti, sdružující masarykovské badatele („masarykology“) z celého světa. V poslední době se snaží oživit činnost této společnosti, jež byla utlumena v důsledku úmrtí a onemocnění některých svých protagonistů. Kromě toho tradičně udržuje a rozvíjí styky s intelektuální reprezentací někdejšího československého exilu i s představiteli českých a slovenských krajanských komunit v zahraničí. Úzce spolupracuje s domácí Masarykovou společností (založenou v březnu 1946 a obnovenou na jaře 1989), jejímž prostřednictvím popularizuje výsledky své práce a udržuje kontakty s širší kulturní veřejností. Pracovníci ústavu přednášejí v rámci pravidelných diskusních podvečerů, pořádaných společností na pražské filosofické fakultě, a přispívají do jejího časopisu Odkaz.

Vzhledem k připravovanému přechodu ústavů Akademie věd České republiky na charakter veřejnoprávních subjektů došlo k 1. lednu 2006 ke sloučení Masarykova ústavu s Archivem Akademie věd v novou instituci Masarykův ústav – Archiv Akademie věd České republiky s hlavním sídlem v Gabčíkově ulici č. 10 v Praze 8-Libni a dalším pracovištěm v původních prostorách Masarykova ústavu v ulici Na Florenci č. 3. Spojení těchto ústavů by mělo vytvořit příznivé předpoklady pro jejich další rozvoj v podmínkách veřejnoprávního režimu akademických pracovišť. Reflektuje skutečnost, že obě spravují rozsáhlé archivní fondy a že paralelní vykonávání archivní a vědecké práce je v menších celcích velmi náročné vzhledem k limitům finančních a personálních zdrojů. Po sloučení se obě části mohou ve svých činnostech flexibilněji podporovat a doplňovat; předpokládá se vytváření smíšených týmů z obou vědeckých útvarů, uskutečňujících společné výzkumné a ediční projekty. Oba archivy byly soustředěny v jedné budově(v Gabčíkově ulici) se společnou studovnou, přičemž Archiv Masarykova ústavu tím vyřešil problém svého původního nevyhovujícího depotu; knihovna Masarykova ústavu i její studovna zůstaly v ulici Na Florenci. Při fúzi byla citlivě zachována specifika obou původních částí, především jejich badatelská autonomie; na druhé straně tam, kde to bylo výhodné pro celé pracoviště (technicko-hospodářská správa, badatelna), došlo k centralizaci.

Nově vzniklá instituce se skládá ze dvou autonomních částí: vědeckého útvaru Masarykův ústav AV ČR, vnitřně zachovávajícího svou výše popsanou strukturu čtyř oddělení, a vědeckého útvaru Archiv AV ČR, členěného dále na oddělení institucionálních fondů po roce 1952, oddělení pro osobní fondy a institucionální fondy do roku 1952, oddělení pro soupis a studium rukopisů a badatelnu s knihovnou. Každý vědecký útvar má svého vedoucího, kterým je v obou případech ředitel bývalého samostatného pracoviště (doc. dr. Ivan Šedivý v případě Masarykova ústavu a doc. dr. Alena Míšková v případě Archivu AV ČR), vedením celé instituce je pověřen doc. dr. Ivan Šedivý. Od 1. ledna 2007 se Masarykův ústav – Archiv AV ČR stává spolu s ostatními pracovišti Akademie věd na základě zákona č. 341/2005 Sb. veřejnou výzkumnou institucí, kterýžto statut je ve zkratce (v. v. i.) uváděn v jeho oficiálním názvu.

Uvedené změny neruší původní poslání obou dříve samostatných subjektů a naopak vytvářejí příznivější vnější podmínky k jeho naplňování. Styčné body obou pracovišť nespočívají jenom v podobném charakteru práce (archivní a ediční činnost), ale i v zaměření badatelské činnosti: T. G. Masaryk byl přece jedním ze stěžejních představitelů moderní české vědy a Archiv Akademie věd, uchovávající pozůstalosti řady jeho žáků, stoupenců i odpůrců, se zabývá též dějinami novodobé české vědy, jejího místa a role v osudech národa.

CITACE:
Tomeš, Josef. Masarykův ústav v proměnách času. Knihovna plus [online]. 2006, č. 2 . Dostupný z WWW: <http://knihovna.nkp.cz/knihovnaplus62/tomes.htm>. ISSN 1801-3252.